Zalekla se ostrých hrotů svých prsou

Kudy z baru zpátky,

ho prozradily zvratky

Peníze, peníze jsou všechno. Bez peněz není dobrodružství. Proto žiju jak moucha. Ale snad i moucha má život dobrodružnější než já.
Nejsem mladíček, abych se živil pouhými úsměvy. Ale jsem člověk čistý a pokorný. Proto k ní přistoupím a vysvětlím jí, že pokud chce dupat, musí mi to naznačit rázněji! Např. "Ojeď mě," pouhé toto sousloví by mi postačovalo...

Vypadala jako dívka, která na mužích miluje především ptáky. Pohled zasněný, zahleděný jakoby do prázdna a krátké vlasy uličnice. Je věčně zasněná a nedočkavá, protože jen jeden ze sta ptáků odpovídá jejím požadavkům, je dost dlouhý a masitý a černý, aby jí uhnětl kvalitní orgasmáček.

Nebyl to ten typ holky, který bys s chutí oprcal, když ti po panácích meduňkovice se vzlyky v bezvýrazné tváři vyzradila, že jí ve třinácti pohlavně obtěžoval nevlastní fotr.
Ne, naopak. Byla bílá a nepohlavní. Jako nějaký hnusný papír. Vyžilá, vyšší a hubenější než ty cácorky, které ti nestojí ani za pohled. Měla příliš dlouhé prsty, které ji bez ustání šermovaly před kozami, tedy před tím žehlícím prknem. Temně rudé nehty, zahnuté a špičaté jak šavle. Celkově vypadala jako škaredá upírka ze Stmívání a její vůně připomínala spíš nějaký stojan s barvami a plátno, na němž se rozprostírá olejomalba mísy s ovocem. Nestála ani za přivonění, natož za ošukání.

------------------------------------

Jeho tvář hubeněla a nabývala podivného tvaru. Spodní ret poklesl a řídké bledé vousy nespoutaně trčely. Nemiloval zrcadla, miloval krásné bílé půlarchy narovnané na stole a určené k tomu, aby byly popsány úhledným drobným písmem různých odstínů. Lidi přecházeli po chodníku a byly to živé adresy, na něž se vysílaly dopisy. Kdokoliv z těch lidí zítra mohl stát před jeho okýnkem.
"Přál bych si s vámi mluvit ve věci té a té... ohledně... mého důchodu. Mého dluhu. Splátek mého domu."
A tehdy i on ví, že život je krásný. Protože bezstarostný. Možná že někdy byl ve válce s klienty, ale přece jenom nebyl Napoleonem. Ale kde se poděli ti, kteří za něj ty skutky vykonávali? Generálové, knížata? Dnes ani jejich hrobu nenajdeš. Padli a zahrabali je. Dokonce do nějaké jámy je s dvaceti jinými uvrhli. Tady ležte a v prach se rozpadněte. Ne tak jako Napoleon. Ten má pořádný hrob i s náhrobkem. A jen to jméno stačilo, aby šel pamětí potomkům až dodneška. Na něho, úředníčka Gabriela, si ani čokl nevzpomene, až v osmdesáti chcípne.