City ujídaly z její rozkoše

Doráželi na sebe ležmo jako agresivní druh medúz, v kakofonii zvrácenosti o sebe třeli svá těla, dokud neupadli v sladké vyčerpání, dokud se její skulinka neorosila šťávou. Rozdávali si to napřed na kachlích, pak na stole, pak přešli zběsile do vany, kolem které voněl kafr. Připomínala diviznu, byla vysoká a plná klásků, jež bylo možno urvat.
Jen se sousedem se zjevně nepohodli, často totiž hlídkoval před jejich oknem - co hlídkoval, přímo okouněl. Dovoloval si na Jitku, když šla sama, bez něj, bez ochránce, do drogérie pro tampóny a dokonce si na ni jednou došlápl, když fotila prolízačky na dětském hřišti. Byl to hotový nácek, ukázkový kokot, který se lepil na každou sukni a na něj se zas lepily všelijaké zhovadilé nápady. Jeho tatík vlastnil nejvetší kravín v teplicích a on se nosil jako jeho plnohodnotný nástupce. Hověl hraní her na Amize a stravování se po laciných hostincích, kde nikdy neopomněl zkusit krkovičku. Jeho vyholená hlava byla pověstná tupostí a unáhleností a taky tím, že vše vzdala, aniž se hlouběji pokoušela o vylavírování z problému.  Kvůli otci mu ale nikdo žádný chloupek nikdy nezkřivil, protože stačilo ukázat a viník, třeba narafičený, by si v kraji už neškrtl.
Jetelová hlava pantáty ostatně se chlubila stejnými poraženeckými rysy a zpod očí jí svítil tentýž naivní mdlý lesk člověka, který si o sobě myslí, že je ve všem nejlepší. Hmota mozku v nich byla mrtvá, toť jisto, ale ze zákona zachování energie víme, že někde být musela - ale kde, na to jsme my, staří mazáci, dosud nepřišli.
Jitka byla jako kotě, vždy přítulná a když došlo na lámání kůrky, nikdy srabácky nebrala do zaječích, ba naopak často si nechala vzít svůj dílek, aby mu byla prospěšná. V opilosti jsem ji párkrát uhodil, ale kdo je svatý, ať hodí šutrem.... nikdy se přede mnou nemusela plazit jak pes před pánem, ale někdy to udělala sama, ze své vlastní iniciativy. Bral jsem ji do kaváren v době, kdy řádila epidemie čínské chřipky a důrazně jsem ji nabádal, aby v kabelce nosila respirátor - mohla tím zachránit něčí - i svůj - život. Ve mně naopak byla prudká manýra. Tvrdil jsem, že mám každého rád, ale doopravdy jsem každým pohrdal... ona byla lehká jako pírko, kdežto já zvedal závaží. Ostatně jsem jí dobýval dlouze a každá dobytá píď mě stála hrozné, ba horečné úsilí. Dávala mi na srozuměnou high-fivem tou její pacičkou, že jsem jediný, na kom jí záleží, a to ještě dřív, než byl high-five v módě.
V předvečer našeho prvního rande mi volala na mobil a ptala se, jakou si má vzít stuhu do vlasů. Něco jsem jí nakecal, jako že na tom valně nezáleží, že důležité je, aby přišla ona osobně, její duch... a pak, když nakonec přišla, měla ty vlasy stočené v drdolu a do toho zaháčkovanou takovou ošklivou ozdobu - jehlici, že vypadala jako topinka napíchnutá na rožeň, chybělo jí už jen potřít česnekem a nechat ji tam napospas jinému pánu... zhnusila se mi, ale sotva jsem vypil několik sklenek arménské desetileté whisky, bylo mi už jedno, jak vypadá a toužil jsem ji jen ochutnat. V té trapné úpravě nebyla ani hezká, ale ocenil jsem její pěstěné nehty a taky dekoltáž. Měla mnoho co nabídnout obyčejnému mládenci - a i ona asi byla podobného mínění. Ten večer mezi námi proběhl průlom - otevřela se mi jako dosud nikomu přede mnou. Jsem tomu dodnes rád, že mám její věneček v úschově. Chodili (vlastně spali) jsme spolu čtyři měsíce, rekordně nejdelší dobu, se kterou jsem kdy s nějakou kočičkou byl a připoutala se ke mně natolik, že ji její otec vydědil. Jeli jsme pak do Španěl, kde jsme plánovali návštěvu kostnice, ale k té už nedošlo. Umřela ve vlaku na problémy spojené s mozkomíšním mokem, sotva třicet kilometrů od Bilbaa a pověstné mučírny v něm.