středa 30. září 2020

Byla svinská zima

Kde je ta avizovaná zima? Psali, že přijde zima století. Už číhá za rohem, prý. Psali o ní před čtyřmi léty. Tak jako před čtyřmi lety psali, že Trump se stane spasitelem Ameriky! Nevyjasnilo se, ale vzduch byl poochlazen, a světlo, které zmizelo na nebi se svým žárem chladu, vyzařovalo ze země. Jako máte pocit u jistých čtyřlístků, že rostou ze země jen proto, aby je nějaká mladá milenecká dvojička utrhla a nosila za uchem. Nejradši bych v časech korony viděl jednookou ženu s mužským obličejem jako průvodčí ve vláčku. Mluvím o takovém bastardu...  o takové nepodařené žence jen proto, že jsem se na střední učil, že spermatogonie jsou primitivní zárodečné buňky, uložené při bazální lamině, mající nejvyšší vliv na naši percepci něčích rysů. Při dosažení pohlavní zralosti se totiž mitoticky dělí, a my tak máme místo jednoho jadérka hned dvě - pro optimální výběr (a moje zamilovaná prasata ještě víc). No dobře, teď maličko přeháním. Existují třeba i boxeři, kteří vám příslušné rysy, např. nosu, pozmění. Daleko snadněji než zygota, než libovolná sekvence DNA. Která z vás dostala v životě od exboyfrienda pořádnou nakládačku, ta ví, jak rány na tváři a kolem stydkých partií pálí. 

Z diskuse mezi prezidenty jsme se dozvěděli, že černoši jsou vlastně také lidé. I když se chovají jak hovada. Otázka je, jestli tomu jeden nebo oba věří, nebo se jen snaží ukradnout si hlasy. V každém případě ta diskuse byl kompletní debakl. Je to ostuda, že kandidáti jsou takoví sráči, taková parodie na lidi. Krmili mlékem kozla. Vždyť ani pořádně nechlaščou. Jednomu z nich je víc o časy, kdy vyplašení synci chodívali do války jenom s konzervami sardinek. Druhý nastavuje zašlý plech luně... ten řevnivý zrzek by byl aspoň trochu chlap, kdyby neměl tak podnikatelský záměr, kdyby měl aspoň ty slepené oči jako moře před bouří, ne o dolary, ale o hrůzyplné zkušenosti bohatší. Naposledy jsem se na cosi podobného díval. To přísahám. Datum si nepamatuju. Jakože bylo to včera, to jo, ale pouštím z hlavy. Měsíc taky nebyl. Bůhví, co to vlastně bylo. 


Jak k tomu jeden přijde? 
Jak dělí se svět?
Vyhranění, zoufalí a obyčejní lidé!

úterý 29. září 2020

Čajkovskij nechal bubnovat Romea na tympán

Chceš-li být uchvatitel, odtrhni se od předmětu své fascinace. Dokud je ti jen zdrojem agónie a ničím víc, budeš sláb. Konečně se naučíš, jak zklidnit svou neklidnou mysl. Představ si třeba, že její maso volně visí na kostech a její postava už nevypadá pružně a elegantně, ale zuboženě a křehce. Už ani zbla krásy... je odulá, vrásčitá, bledá... však jí to pověz: ženská zlověstná, jsi už jen tlustá neduživá machna...
Sice se ti to chvíli bude v hlavě všecko trochu plést, ale poradíš si. Až pak ta postel, která v jednom rohu jednoho roku vaší známosti stála, úžasně červená, politurovaná, bohatě zdobená dřevěná postel ozdobená nechutnými prasárničkami, ti bude tak zvedat tlak, že ji roztřískáš sekerou! My sami jsme si vybásnili příčiny, následnost, vzájemnost, relativitu, nutnost, číslo, zákon, svobodu, důvod, účel, ale nedomysleli jsme, proč bychom se jimi měli řídit. Krásný popis je, tak jako krásná žena, mnoho, ale není vše. Pro většinu z nás neznamená o moc víc než letmý, kradmý pohled a pak ten pocit doznívání... z popisu i ženy. Když má figuru, že vám můžou vypadnout oči, je to prostě káča. A dopřejte ji pouze, ať krmí dál tu svou krásnou larvičku. Na světě je spousta príma koček, ale ty mimořádné jsou nenápadné. Učte se od šašků a klaunů. Ti si na hlupáky hrají často, neboť vědí, jaké možnosti se jim otvírají.
Teprve když vám udeří srdce, jako když ocasem zabité ryby trhne konvulzívní křeč, jste na správné adrese, když vám tančí její stín ve snech jako ďábel na námluvách, nemusíte se bát, že byste se zmýlili.


Firmin Baes

pondělí 28. září 2020

Reverzní psychologie

Tak tedy. Věc se má takto:  dnes se táhne na vlně reflexe... (A když si ji budu chtít celou vypodobnit, ona už bude navždy nevypodobitelná.) Zároveň jsem čistý jako křemílek. Nemyslím na nic nemravného. Všecky mé city se odehrávají v rovině sakrální. Její ruka chvěla se jako motýl v mé. Bylo jí dvacet šest, přesto byla stále děvčátkem. A je jím i dnes, téměř o deset let později. Je to totiž na den šest let, co tu jsem. Přiletěl jsem přesně sto a půl roku po narození Hrabala. Jako kachna je stvořena pro život ve vodě, ona byla stvořena k věrné lásce. Hned jak jsem ji uviděl, pocítil jsem, že musím být jejím pánem a ona mou otrokyní a že mě nemůže nemilovat. Ano, otrokyní! To nechápete. Ale o tom se nebudeme bavit. Byl vůbec dnes klidný den, nebe mělo barvu šedých očních stínů a naznačovalo inverzi počasí. Dělal jsem to co vždy. Pracoval bez ustání i oddechu. Bez ocenění i bez zvláštních nesnází. Potkal jsem nedávno vysokou blondýnu s širokými rameny a zvláštním pohledem na svět. Trochu mi připomínala Ivu Pazderkovou, tedy kromě těch ramen. Kdyby se dalo obchodovat s těly, její by si nikdo nevybral. Aspoň ne žádný chlap. A ty zvláštní šikmé zelené oči jí svítily jako oči potulné kočky. Jediná holka, která byla aspoň trochu zajímavá za posledních šest let. Ale byla hrozně legrační. Měl bych to tu uložit na digitální papír, abych na ni nikdy nezapomněl.  Nedovedl bych ji přirovnat k ničemu vhodněji než k oněm nepočetným ženám v odkvětu, po třicítce tedy, které však dále nestárnou a jejichž půvab si zachoval dojímavé kouzlo zřícenin. Jinak myslím na realitu velice zřídka. Nemám ani sílu, ani trpělivost promýšlet do detailu světonázory. Jestli se nepletu, tipuju, že to byl náš neslavný misantropní homofob Klíma, který tvrdíval, že čím výše se v myšlence vystupuje, tím širší a neznámější horizonty rozkvétají akceleračně před zrakem. Takový orel jako on dohlédl vskutku daleko, ale co my, kteří se plácáme na písečku v rezervaci svišťů? Problém takových olbřímích duchů je ten, že jsou špatní pozorovatelé, neboť se štítí pohlížet. Uřícené slepé řítění se, ale kam? To je uráží. A protože zpravidla lidstvo neví, kam, tedy běží jen, aby běželo, je uráží podruhé.

Nejlepší moment dne, kdy několik minut před sedmou večerní mohl jsem pohlížet z lavičky vzhůru, kdy světlo z lamp odcházelo jak krev z podříznutého kohouta. Ten blednoucí otisk proudu je příznačný pro svět hypermodernity.




neděle 27. září 2020

Náhražka citu

Měla elegantní tělo, štíhlé a teplé jako hedvábí a slonovina, se zrádným nádechem nedospělosti, bradavky měla malé a růžové a ochlupení vypadalo jako čmouha ze sazí.

Byla vážná, neboť v sobě nesla tajemství a věděla, že pro ně možná při sexu zemře.


Šťastně jsem bloudil lukami
a ochutnával letních krás. 
Když láska zjevila se mi, 
byl jako slunce její jas! 


    The Rain was grey before it fell
And through a world where light had died
    There ran a mournful little wind
    That shook the trees and cried.

sobota 26. září 2020

S pocitem osudného znepokojení

Zakazuji se ptát: neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast.

pátek 25. září 2020

Pokud zajdeš daleko

Pro člověka není důležité to, co mu v určitém okamžiku patří.

Horší je, když nemá nic a začnou se objevovat nádory a vředy. A proto vám povím, co se mi stalo.

Já potřebuji především dívku, která je oknem otevřeným k moři, a ne zrcadlem, které mě nudí. A právě tehdy, když jsem byl unaven tím prázdným pokřikem a neměl jsem co říct, zdál se mi ten sen. Byla tu strmá, kluzká stezka. Propukla bouře a noc se v ní valila jako obří Venuší kulička. Stoupal já vzhůru, zatvrzele jak Abrahám a doufal jsem, že na temeni naleznu něco víc než jen další balvany a žuly. Doufal jsem v Dívku z žurnálu, která by pod kalhotami a blůzou neměla nic. Místo ní tam byl Bůh. Ano, byl to skutečně On, poznal jsem ho okamžitě. Nepohnutelný, nepolapitelný, prostě borec, čekal tam jenom na mě. Nemohu nepřiznat, že jsem byl maličko poctěn.

čtvrtek 24. září 2020

Její bílá tlama pila noc

Řekněme si něco o zvířatech. Kdo mě sleduje, ví, že je to moje téma, od nepaměti jsem ujížděl na pořádných hyenách a pardálech a tak dál. Proč vlastně ne? Samy jste vyrostly jako samičky lidí. Vyvinuly jste se nejspíš z březích opic a původně z nějakých bičíkatých rybek, hádám. Přeskočme z oceánů a stromů na pevný chodník ale. Nevíte často samy, proč se oblékáte, jako byste na sebe chtěly poutat pozornost? Protože jste právě vyvinutý z jednoduchých organismů, které dělaly totéž. Však všechny živé organismy jsou podle mého názoru uzpůsobeny k tomu, aby byly opticky vnímány. Z mnoha příkladů lze uvést aspoň ty nejdůležitější: barvy a kresby se vyskytují jen na viditelných částech povrchů, u živočichů za běžných okolností neviditelných (vnitřní paraziti, jeskynní druhy) většinou zcela chybějí. Vemte si jen, kolik dá práce bobrovi uhnat bobřini, a to jen proto, že tento druh náhodou vypadá docela fádně a nemá žádný výrazný zadeček a jiné znaky, a taky blbě vidí, slyší, atp. Hnízda ptáků, včelí plástve, vzpomínané šedivé bobří hráze atd., existují třeba i komplikované a bohatě zdobené stavby loubí, jimiž samečkové australské ptačí čeledi Ptilo-dál-jsem-to-zapomněl lákají samičky a imponují jim. Nemyslete si tedy, že jste samy, kdo obdivuje módu. Uzavřeme dnešní poučný článek bez rvaček. Zvířata prostě jsou samostatně jednající subjekty, nadané zhruba týmiž schopnostmi a mající přibližně tytéž problémy jako většina lidí. Jen nemají tak vyvinuté mozky (hlavně pravé hemisféry) jako vy a je jim ukradené, kolik vydělají a jaké mají domy.

Kdo chce být inteligentnější než průměrná veslařská reprezentantka Ukrajiny, nechť si laskavě prolistuje Swammerdamovy práce o hmyzí anatomii ze 17. století. Doví se, že Kafka měl, jakkoliv byl jinak dost nemocný na hlavu, docela pravdu s tou proměnou a se všemi proměnami budoucími.


No řekněte, nepřipomíná vám tapíra?

středa 23. září 2020

Příhoda s levobočkem, koksový baron a opíchaná šestnáctka

Zamířil jsem směrem do prdele 

Než se poohlédnu po nové dívce, musím se rozejít s tou starou, běželo mi hlavou jako kolovrátek. Šlo mezi námi jen o drobnou neshodu, ale táhla se už měsíce. A tak se stalo, že jsme v neděli po půlnoci s kámošem seděli pod mostem a házeli jsme oblázky do zvířené vody. Dráždili jsme ryby, které nespaly, což nás velmi podivilo. Myslel jsem, že ryby spí ve vodě jako normální lidi... ale asi ne. Nebo nespí v noci, to by dávalo smysl. Pořád jsem se s ní nedokázal rozejít, ani když jsem byl zhulený a opilý. Bavili jsme se myslím o Messim, zajímalo ho, co říkám na jeho nový slušivý image bezdomovce à la Kimbo Slice.

Nad hlavou nám najednou zasvištěly brzdy. Někdo vyhodil cosi zabalené v pytlích či kobercích nebo v čem, to jsme tehdy neviděli, co žuchlo do vody jak žok s kvalitní whiskou. Teprve později jsme zjistili, že to byla holka - a pořádný kus. Který dosloužil v obchodě s bílým masem, nebo jak se to říká.  Nahoře zařval motor, zaskřípaly pneumatiky a auto se rychle vzdalovalo. Možná to byla dodávka... Padala dobrých deset metrů. Z toho dalších pět vodou. Byl bych čekal, že se vynoří, ale dopadla sotva půl metru od šutráku, o který se mohla slušně porozbíjet. Ještě chvíli jsem čekal a když se pořád ten balík nevynořoval, teprve pak jsem si zul boty a skočil jsem do vody. Brzy jsem se v té ledové vodě a ve tmě jak kraličí noře dotkl plovoucích vlasů a nabral je pořádně do hrsti. Ve chvíli, kdy jsem ji vytáhl na břeh a pořádně jsem si ji prohlédl, jsem pochopil, že starou můžu pustit k vodě, kdežto tato nová šestnáctka bude mou následující přítelkyní.



Není smutné, když nemáš všechno. Smutné je, když si neuvědomuješ, co všechno už máš.

úterý 22. září 2020

Hrůzyplný stín

Ti dva tvořili klasický pár. Domnívala se, že jí bude odpuštěno, neboť mnoho milovala a i jemu bude vše odpuštěno, neboť se mnoho radoval. Míra představoval typ věčného byznysmana, nosil křiklavé kravaty, mluvil mnoho a o hovně, trousil exkrementální vtipy a vypadal, že ho dnes nebo zítra sklátí srdeční mrtvice. Ona byla klubko vypěstovaných neuróz. Pokoušel jsem se jí vrátit něco sebevědomí a nezávislosti. Můžeš se cítit volně jen před lidmi, před kterými můžeš plácnout kdejakou nesmyslnost. S ní jsem se rozhodně necítil volný, protože ona byla spoutaná. Jitka se už narodila s nálepkou oběť. Nikdy si nemusela dupnout, třeba jen proto, aby si uchovala svou nezávislost. Spářila se s Mírou a za pět let "vztahu" s ním z ní byla kompletní troska. Občas omluvně zakašlala.

pondělí 21. září 2020

Co lze říci prostě, lze říci i komplikovaně

To je moje filozofie. Kdykoliv se mě kdokoliv, což se často nestává, ale když se tak stane, zeptá na libovolný dotaz z oblasti třeba školství, ekonomie nebo hospodářství, odvětím, že jakákoliv mince má aspoň dvě strany. Abych byl přesný, nestává se to nikdy. Od té doby, už je to skoro šest let, co trávím život za Atlantikem, potkávám Čechy asi tak jednou za uherský rok. Raději se s nikým nezadávám - odvrátím tím tak od sebe jaksi automaticky podezření, že jsem přepjatý, nebo se snažím působit elitářsky. Houno, každý soldát ví, že mě je šumák, jaký zaujmu ve vašich očích oceněk. Když mě výjimečně bolí vše, ve chvílích, kdy bych chtěl jen rozrazit veřeje přehrady a nechat rozlít slzy po krajině tváře, vím bezpečně, že to nikdy neudělám, a tím spíš je mi fuk, co si kdo myslí. Chlapáci nepláčou, to si pamatujte. Radši zhnijí zevnitř, než by projevili známky slabosti.




Jaké štěstí býti básníkem býti básníkem s očima podivína


říká nějaký naiva...
Když někdo tvrdí, že slunce přece nesvítí, vždycky zařvu: Slunce svítí vždycky. Ty pitomý mraky na tom nemůžou nic změnit.

neděle 20. září 2020

Romance pro zárazu

Není nádhernější květ než záraza. 



Hledáme nejprudší proud, v němž jako proti své vůli se k sobě přitiskneme břichem a prsy. 

 

Když na svět dolehlo stáří a z myslí lidí vymizel úžas, když šedivá velkoměsta zvedla k zakouřené obloze vysoké a ponuré, ošklivé věže, seděla Lucka v obýváku a dívala se na Ulici.

sobota 19. září 2020

Když Buffett kupuje zlato, něco je na spadnutí

Od jihu k nám doléhalo burácení hromu, jak se bouřka blížila a zase ustupovala. Někdo rozflákal přední sklo auta, vandal asi. Ten auťák zde snad byl postaven pro mohutnější dojem.

čtvrtek 17. září 2020

Snil o princeznách

Bylo takové vedro, že se nám ani nechtělo mluvit. Znal jsem je všechny a všichni byli stejní. Stejná jízlivá ústa a všem se pod vestou zvedalo malé kulaté bříško.

středa 16. září 2020

Kačenka v ráji

Jaký nádherný svět je uzamčen v náší hrudi! Nesvírá jej žádný zvířetník, její poklady jsou víc než nezbadatelná hojnost veškerého viditelného Stvoření!

úterý 15. září 2020

Škrábance od opičích drápů

Tihle chlapíci v sobě mají cosi, cosi mimo život, čím dokážou na chvíli uchvátit. Janáček to měl, Hašek a Kozub toho má tolik, kolik už nikdo nebude mít!

pondělí 14. září 2020

Odkudsi říh

Představím vám dnes gigantickou vesmírná epopej, které jsem zasvětil světelné sekundy i roky žití. Začal jsem s ní v šestnácti a píšu ji úspěšně dodnes. Výňatek bude asi buď z šesté nebo sedmé knížky, z rozšířeného vydaní pro laboratoře. Kapitola nese název Z palubního deníku, den MMCMLII (2952). Celé dílo jsem pojmenoval honosně Vzbouřenci na lodi Alamak.


Nejspíše čtvrtek, den 2952 na porouchané lodi: Ve výsledku jsem rád, že celá posádka zahynula. Asi aby se tím předešlo mému duševnímu zhroucení. Už jsem to napsal nejmíň tucetkrát, ale protože mám všechen  čas ve vesmíru, napíšu to znova. Letěli jsme tak v klidu vstříc průzkumu nedaleké hvězdy, když z ampliónu zazněl hřmotný výkřik kapitána z můstku a na obrazovkách vyskočilo neobvyklý červený nápis: VAROVÁNÍ, toto není cvičení. "Obávám se," mluvil přidušeně kapitán, "že jsme se vyskytli v oblasti častých meteorických rejů. Je možné, že se budete muset všichni odebrat do svých kajut a tam se připoutat k nohám postele, protože to teď bude několik hodin házet." Na palubě okamžitě zavládl chaos. Skoro všech 113 členů vesmírné lodi Alamak, mě tedy nevyjímaje, začalo zběsile pochodovat, případně poklusávat po lodi a jak už to v panice bývá, nikdo nebral ohled na ty druhé. Kdo měl kajutu blízko, zamkl se tam a želízky z pavoučích vláken se připl, jak měl nařízeno. Kdo ji měl dál, stačil láteřit a modlit se, a tím nakazit zbytek klidnější části osazenstva, než se k ní dostal. Žen bylo na Alamaku jen asi dvě desítky, a většina z nich nestála za pohled, jen tři či čtyři byly natolik atraktivní, že musely nosit speciální burku, aby v nás nevyvolávaly prvotní pudy. Samozřejmě byl sex pod trestem degradace a vyřazení z programu přísně zakázán. Dokonce masturbace byla nepovolená, a protože kamery byly všude, i na záchodech, aby se let zaznamenával pro budoucí generace tak pečlivě, jak jen to technologie dovolovala, nikdo si netroufal ani provádět ji. Nyní jsou kamery vyřazené, protože není co nahrávat. Jsem jediná živoucí bytost na palubě a přestože zásoby jídla a dýchatelné atmosféry jsou díky 4D tiskárně prakticky neomezené, strádám zde téměř ve všech myslitelných kategoriích. Už.. kdo by to počítal.. přes osm let? Lítám teď v nebule poblíž Třetího kvadrantu galaxie vzdálené asi jedenáct biliónů světelných let od země. Ani impulzní pohon by mi neumožnil v tomto životě se byť jen přiblížit Zemi. Uvízl jsem tu proto, že slečna Meyersová, která v poslední chvíli dostala rozkaz, když už to vypadalo, že nás sestřelí ohromný objekt, na můstku zadala špatný kurz pro warpový skok, který nás měl dostat pryč z dosahu meteorů... a tak to vlastně všechno začalo, všechno to umírání na lodi. Pamatuju si jak dneska, co mi kdysi, když jsem ještě studoval, říkal můj tehdejší nadřízený. Stál jsem před ním a zdvořile přikyvoval a on přitom neustále natahoval krk dopředu: "Do Hvězdné akademie obvykle neproudí houfy zájemců. Ale když se v jednom ročníku sejde pět šest kvalitních lidí, po absolutoriu můžou úplně klidně tvořit tým v expedici. Peníze nám dává vláda slušný, však jsou různý mezihvězdný programy teďka," vyzařovala mu z obličeje spatně potlačovaná pýcha. Takové to s ním bylo... Měl pravdu i v tom, že kdo byl pilný, přišel si na pěknou sumičku. Měl jsem se na Zemi fajn, to je fakt, doma v Kentucky jsem měl parádní ženskou... nezahejbala mi, neutrácela za hovadiny. Měli jsme se rádi... Ale co, kurva, z toho? Všichni jsou mrtví a já lítám v nicotě odnikud nikam...

neděle 13. září 2020

Zápisky cyklostylované

Na počátku bylo slovo, bylo-li to tak, nastává otázka, zda mohlo být slovo před slovem. Odnepaměti nás jako druh fascinovaly počátky, ne? Co by nás tedy mohlo fascinovat ještě víc než to, co bylo před počátkem? Odpověď je pro většinu z nás prostá a nehledaná - ženy! Nejdřív je musíte napustit, než porodí potomka, který může fungovat jako katalyzátor vztahu, jako jeho prvopočátek.

Babylónská věž sahala až k mrakům, aby ji nezasáhly vody potopy. Pro Boha bylo nepřijatelné, že se mu chtěli přiblížit, ale protože nechtěl další potopy, tak přinesl jako spravedlivý tatík zmatení jazyků. Což pro nás je trochu podpásovka, to si přiznejme.

Věřím na sílu krve a slin a na zdravý smích Hurónců až odněkud z doby pohanů.

Je to jeden z nejhezčích obrazů, jenž se mi naskytl. Když mě opouštěla Tamara, nasedla na svou koloběžku a jela alejí podél lip a vlasy za ní vlály.





vrcholně natažená
struna maniaka se
houpe ve vláknech 

podnětů

stačí nejjemnější a
toho milého chlapce
šíleně naštveš





zdaleka putující
sítnice, vlásečnice 
rozevlátá vibrací


barvy v středu 
valéru se rochnící
málo klepala bačkorami
- iluze unylého cella



sobota 12. září 2020

Tvoji polévku musím vylejt do kanálu

Vše živé má za chvíli umřít, nejdřív to obejde hrůza, pak začne očekávané zhasínání, cpali do nás horem středem ve školách. Vzbuřte se přece, buďte babochlapi. Udělejte malou vzpouru, když ne velkou. Zatím vy jste jako hříbě, co se splaší, když kolem něj přeskáče zajíc. Ne, nesplašte se, zpod kopyt vykřesejte jiskry a uhánějte do lesů za vílami, na louky za nahými prsaticemi, které se sluní v záři zapadajícího srpnového slunce. Neustále hrozte pádem jak obrovský valach, tak byste se mi i líbily... Jak se můžete srovnat se zhasnutím svíčky nad vaší postavičkou bohyně z plakátu, aniž byste zatnuly drápky?

Potkal jsem jen jedinou dívku, co byla dívkou podle mého gusta, poněvadž neměla tanga počůraná strachy, když si pro ni přišla velká špatná Smrtka. Hleděla na ni ve vytržení a modlila se, aby ji zhasila rychle. Sklonila se v předtuše zániku těsně k zemi. Naposledy vdechla vůní kachlí. A tu jí osoba s kosou nonšalantně sdělila, že si jde pro její kamarádku, která se zatím nevrátila z tanečních. Vydechla smrtelnou úlevou, očko ji vděčně zablýsklo jak prsten.


Měl jsem jejího žvanění až po krk a spěchal jsem honem do své kanceláře. Příliš vážná, příliš zamračená, nápodoby dívky, kterou jsem si bral, vydala se nakupovat, aby ztlumila své podráždění. Za moje peníze, pochopitelně, nikdy nechodila na nákupy za své. Zaparkoval jsem těsně u ohromného korporátu. Jak jsem nasraně kráčel k vrátnici, před západem slunce se můj stín plazil tak daleko, že jsem jeho konce nedohlédl. Tato drobná, sotva postřehnutelná zkušenost a můj odpor k té bezpáteřní zmiji se slily v jedno, a já tak doslova cítil, jak se propadám do hlubin zoufalství. Mohutná, nádherná postava, tvář mužně krásná, ušlechtilý nos, pronikavé oči, měkce formované rty, byl jsem ztělesněním alfasamce. I tak ta děvka chtěla pořád víc. Nejdřív děcko, teď vilu za městem. Vyjel jsem až do osmého poschodí, kde jsem měl kancl. Na můj pokyn se do počítače něco ťukající sekretářka, zrzavá dvacítka s drobnými prsy a odzbrojujícím úsměvem zvedla a šla mi udělat kafe. "Co kdybych ji teď svlékl, prokázal bych jí tím čest, ne?" napadlo mě při pohledu na její záda ztrácející se v záhybu uličky. Ale nechtělo se mi už pořádně ani šukat. V pustém prostoru mé mysli procitali jiní démoni. 

pátek 11. září 2020

Pilulka proti dítěti

Víme, že polibky neuhasí žízeň, ale spíše ji podněcují, že každému polibku jde v patách žádost po dalším a vroucnějším. Zaplavila ho vlna lítosti a z paměti se mu vynořovaly vzpomínky jako krysy, které prchají před stoupající vodou. Ano, chtít co nejméně, právě v tuto chvíli, kdy se mu vše hroutí, toť ta pravá pokora a odevzdanost života, nežádat o mnoho víc než polibek kurtizány, chléb staré posluhovačky, přijmout vše a důvěřovat bezmezně v dobro lidí a v to, že to s tebou všichni dobře myslí, to by bylo chování, panečku, vyvolávající celou řadu ctností, jež tolik potřeboval. Tu ženu, ze které si dřív dělal legraci, když přicházel zpitý z tahu, nyní vzýval - byla o mnoho připravenější přijmout výzvu pro válečníky než on, i se svými svaly, ale vyděšený a směšný! Byl zatracený blázen. Neměl ji měnit za tu sousedovic kobylu s melírem a břichem jako sulc! Nu, pozdě honit bycha. Teď už nemá čas ztrácet čas.

Probojovával si cestu na vrchol, kde stála svatyně. Zde podle legendy může poutník, zdolá-li horu, na níž strmí, položit Orákulu tři otázky, na něž dostane pravdivou, osudovou odpověď. Postupoval po svazích už několik hodin a cítil, jak mu v botách čvachtá krev. Puls měl sto osmdesát, srdce místy vynechávalo. Prohlížel si kameny, jež míjel, jejich tvary, znecitlivělé chladem zubů času a z terénu bylo víc než zřejmé, že je stále těžší se kdekoliv na útesu skály zachytit. Na několika místech uviděl malé, drolící se římsy, kde se dalo položit vyčerpané torzo a trochu odpočívat, avšak nevěřil, že by oddalováním námahy nějak pospíšil cíle, takže raději z bezpečna nepřestával lézt, sunout se vzhůru. Zůstával silný a soustředěný, i když strach již zastřel část jeho osobnosti. Kamínek uvolněný z masívu úderem jeho boty se odloupl a nekonečně dlouho padal dolů do propasti.

Podříznutý kohout
Světlo jak bludička, jak sám oheň svatého Eliáše, stanulo nad bistrem šíleného Taiwance sestoupivší v podobě fialové plamínku, když právě majitel sestavoval týdenní bilanci. Nahrnuli se houfem dovnitř fanoušci Čelešné, zmoženi prvoligovou kopanou a v hurikánu hlučných výměn usedli přímo do koutku, kde z jakéhosi magického knotu zrovna to bludné světlo vyzařovalo. Byli jako velcí ptáci, s velkými krky, kteří pili z velkých rezervoáru pěnivý mok. Oddychující hrudní koše, s pahýly údů jako křídly nestvůrných můr, čekající na další doušky, v polostínu nabodnuté na kůl lamp, požírané plamenem podniku, žádaly další a další extázi. Na stropě nad každým z nich viselo oslňující zrcátko, odrážející tu orgii jako stříbrný peníz. Taiwancova dcera Naoki s nejkvalitnějšími vlasy i vzorným účesem zrovna seděla v kanceláři a z přítmí dívala se na jejich ruce. Byla po otci šílená a po matce krásná. A měla dojem, že se právě zamilovala. Zas a znovu, jako tenkrát. Držela se něžně za ukazováček. Už minutu hleděla jen na něj, který nepřišel s nimi a seděl opodál a pil příliš překotně pro tento svět. Osamělý dobrodruh opisující bludný kruh.

čtvrtek 10. září 2020

Maisie Williams hraje unesenou

Nejsem žádný princ pekel, spíš pouhý regulérní člen sněmu pekelníků, ale to neznamená, že je mi lhostejné, v jakém žijete svrabu. Denně se plahočíte po rozbitých dálnicích do prací, které se vám ani podle zásluh neodměňují a musíte poslouchat lidi, kteří se vám vyloženě protiví. Co je to za život? Proto jste kdysi necinkali na náměstí klíči... Takže si poslechněte, jakou vám navrhuji alternativu.

Založíme spolek pro ochranu sladkých duší. Tyto duše, rozumějte - vy -, se budou stýkat pouze se stejnými dušemi a pokud nás bude dostatečný počet - věřte, že štěstí možná není na dosah ruky, tady a teď, ale když člověk sleduje cíl dostatečně dlouho, dosáhne ho, možná se nám podaří založit i volební stranu, někam si zaregistrovat kandidátní listinu a kandidovat do nejprestižnějších voleb Evropy. Vás problém je v tom, že plavete. Nahnaly jsi sice veškerou vodu do strouhy, ale louky kolem strouhy uvadly. Nenechaly jste jim vláhu, dámy. Berte věci tak, jak jsou, a zjistíte, že život je neuvěřitelně plastický, bohatý na ptáky!

středa 9. září 2020

Slyšel kvákat ropuchu

Čarodějnice byla víc než dvakrát starší než on, byla odpudivě tlustá a odpudivá, a její kůže měla nezdravou barvu. Pověst měla takovou, že by ji nevyvážila ani mladost a půvab.

úterý 8. září 2020

Poutníci s šilhavýma očima

Trochu se otřásl a s tváří mezi jejími ňadry si přitiskl měkká ňadra na uši, aby se ohlušil. Lehce oddechovala a mezi nahými stehny svírala deku. Z protějšího kostela zvonilo osm, byl čas jít na snídani do Potrefené husy. Na něco se ho ptala, ale on jen odpovídal, že ji miluje. (Miluju tě, ty tvoje nohy a tvoje tělo a že jseš tak ženská, ptákem i srdcem miluji). Vyučování (Dějiny estetiky) jí začínalo až v deset. Měli dost času se svátečně ustrojit, ona na sebe hodí silonky a apartní kostým, on něco ležerního a už řezou zatáčky, vede je prudká chůze k proslavené palačinkárně. Z davů se může občas vynořit individualita. Ale davy se tím nezmění. Davy jsou neproměnné. To je jeden ze základních sociologických faktů, na kterých staví i lídři typu Sobotka nebo Ovčáček. Není tedy žádným porušením pravidel, když po cestě potkali pouze mekající ovce a v Huse je obsluhovala pokérovaná číšnice s bříškem, která mírně ráčkuje. Slunce už vystoupalo výš, a když zvedla oči k obloze za výlohou, vypadalo to, jako by končil svět. Přesto pro ni teprve začínal. Byla tak mladá, nebo ne již mladá, ale stále nebyla odkvetlá, kdežto on i když byl mladý, byl vlastně strašně stár. 
Mezi ním a Alenou to bylo jiné než třeba mezi vámi a vaším přítelem. Milovali se. Nebyl sice zamilovaný přímo do ní, spíš do vět, které mu říkala. Protože jediná jistota, kterou v životě člověk má, je smrt, potřeboval od ní slyšet určité věci, a ty mu právě říkala. Chodili spolu do nočních podniků, kde hodiny hrávali karty (pravda, že on poněkud podroušen). A jak říkával tuším Zikmund Winter: komu karty v ruce šustí, toho Pán Bůh neopustí. Klapalo a šustilo jim vše, dokud ji, utíkající, na kolejích nesrazila tramvaj. Byly to pro něj obtížné chvilky, kdy musel svést rozhodný boj. Tento boj prohrál, a proto se už nikdy pohledem nezastavil na žádné květince. Když přeslo období smutku, nosil jsem si s sebou k řece knihy, ale jen proto, abych si je mohl klást pod hlavu jako tvrdý polštář. Ty sladké dny ze mne sňaly jakoby kouzlem všechnu tíhu přítomnosti. Oddával jsem se snění. Přikázal jsem své mysli, aby se utišila. Lze-li přirovnat život k jízdě vlakem, pak — kupodivu — tento vlak se nakrátko zastavil. A není snad dokonalý klid už sám o sobě štěstím? 

pondělí 7. září 2020

Veverka a zmije

Pro Sartra je nejhorší zločin nenaplnění vlastního potenciálu. Možná použiju děsivé klišé, ale zde se hodí. Co když právě vy jste měly potenciál vymyslet lék proti rakovině? Místo toho jste hrály GTA 3, když jste se měly učit na zkoušku na medicínu!
Japonci rozumějí pod pojmem yugen - subtilním řádem krásy, jehož původ je temný a neznámý: „pozorovat, jak zapadá slunce za květy posetý pahorek, kráčet dál a dál v hlubokém lese bez myšlenky na návrat, stát na pobřeží a upřeně sledovat člun, jak se skrývá za vzdálenými obzory, přemýšlet o letu divokých husí, které se vynořují a mizí mezi mraky."
Přes jejich neshody tu stál tvrdý a drze domýšlivý ve své podivné věžovité ztopořenosti.  
"Tu máš! Tak si ho vem! Je tvůj!“ řekl muž. A ona se roztřásla a její vědomí se rozplynulo. Přelily se přes ni ostré hebké vlny nevýslovné rozkoše, když do ní vstoupil a vyvolal v ní to zvláštní roztavené vzrušení, které se šířilo a šířilo, až byla v kundě stržena posledním slepým výtryskem vrcholného okamžiku.

Poslouchám před spaním Faurého (Masques et bergamasques) a už asi týden až půl druhého nemohu spát. Přičítám to nezdravém životnímu stylu, ne Faurého hudbě! 


vášnivý smutek sám, jakási mlčelivá, 
zahryznutá hořkost ducha
příliš dokonalého, 




Přidej. Kdo bude první udělanej, bude král.Těžce lapali po dechu zmoženi únavou, ale drželi. Supěla jak sopka a sotva dechu popadala, ale nakonec vyhrála... a usmívala se, když se krátce po ní odvalil jak špalek na bok

Již zase – ošálen lživou písní potměšilého osudu, byl v tvářích tak křídový, jako Katka byla rudá, že si myslel, že je stále pannou.

Lidé jsou tak neklidní, vztahují ruce po novém, ale vždycky nacházejí zklamání. Jejich tápání je čím dál nesmyslnější.Muži se dotýkají stále nových žen, ale nakonec jim musí být hnusno až k zvracení!

pátek 4. září 2020

Když se opije jedna kočička

Pozná se to tak, že všude na sociálních sítích za sebou zanechává otisky své přítomnosti. Polonahé fotky, videa ze sprchy a z toalety. Kdybych měl moc nad hospodami, byl takzvaným králem Šenkýřů, rozkázal bych, aby se naléval jen jediný aperitiv, pro všechny žíznivé huby bez rozdílu. Do toho by se pilo víno. Tato opilá dívka by byla až příliš oživena v očích. Jaká milost by to byla, všechny slasti křesťanského cirku,.. moci jí políbit ručku. Přemrštěná, zbloudilá, slavnostní, dopustila se hned na začátku úžasného omylu, neodpustitelného, sázela na jistotu, zbožňovala, vynášela do nebes, - a pak nevyhnutelně přišel pád... Přišla o svět, který jí přišel tak zaručený. Takže se ptám, nyní, když jsme začali od naprosté nuly. Je to slepá náhoda... náhoda, že se to stalo, že se to stalo zrovna nám? Jednou k tomu nějak dojít muselo, nebylo by přirozené, aby jeden jen plakal pro to, co se mu stalo a druhý aby byl bezmála mrtvý. Chloupky na jejím krku se postavily a měla pocit, jako by jí po páteři směrem dolů lezla stonožka. Otevřela oči a podívala se směrem, ze kterého zvuk přicházel.

Frélich, tak se jmenoval. Frélich Hugo, stálo ve Zlatých stránkách. Zaměnil svůj fotoaparát za tučnou rentu. Fotil dříve pro stát, na nose mu seděly brýle se zlatými obroučkami a jeho bílé vlasy se honosily délkou téměř engelsovskou. Naposledy - než se stala ta zkáza, která co do měřítka, byla hrozná, fotil dívku, které bylo dvacet dva nebo možná třiadvacet let. Cítila se před tím starcem trochu nesvá. Hlas, kterým promluvil, zněl příjemně, podomácku a připomínal zkušeného řečníka. "Stoupni si do rohu a sundej si tu podprdu," pronesl. 
"Musíme se stát staviteli tvého těla, bejby. Že tě dneska budu fotit, není zdaleka to nejhorší, co se může stát. Mohly se ti přihodit mnohem strašlivější věci."

čtvrtek 3. září 2020

Chcete? Nechcete

Chcete vědět, co uvidíte, až vystrčíte kozy za hranice? Teda nemůžu mluvit za vás, ale vaši kluci, co myslíte, že uvidí, až jako velcí páni vyjedou za hranice, až budou cestovat? Svýho ptáka, nic jinýho, jen svýho ptáka. Ve skutečnosti nejedou nic poznávat, zájezd je úplný trik na vaše důvěryhodné povahy. Cestujou, aby mrdali někde jinde nějakou jinou. Jo! Prdel takový pošťačky! A její růžovoučká skalka?
Lidští tvorové se skoro všichni chovají ve stejný čas stejně... mají stejné tiky... Jak káčata kolem kachny. V mládí se shromažďují kolem matky kachny, v produktivním věku kolem kachýnek, které jim ve stařeckém věku pozvolna uplouvají. Je to celé jenom rybník plný hladových kačátek a i vy, nebo hlavně vy, v něm plavete. Pak jednoho dne vás vytáhnou z vycpou, a to je zas celé. Celý osud vztahů je to nejhorší krát dva, tedy na kvadrát. Celý svět je ubohost, která vás pouze vysává, např. tento týden je to patnáct let, co jsem dal úplně nevinnoučký, malinký holce něco z lásky a ona mi později věnovala šišku z lesa. Od té doby se nedrápu, spíš plachtím, sjíždím, ještě níž a níž, až do trosek. Takže zapomeňte na nějaké milodary, šetřte prachy i city, nikdo vám nic nevrátí, nedá zdarma, každému jste ukradený! Středověk měl něco do sebe, člověk, kterej na to neměl nervy, prostě zhebl v příkopě a oni ho slušně zakopali do morový jámy. Neska? Ani slušnej bezďák, na kterého se lepí jedině smůla, chcípnout na ulici nemůže, protože ho hned vezou do nemocnice, kde ho udržujou v mrtvolném stavu třeba týden - pak ho pustí do minus třiceti s tím, aby zaplatil desetitisícovej účet za návštěvu. Je to úplně postavený na kundu. Koho tím jako zachránili? Může mi to někdo soudnej vysvětlit?


Pokračování románu 


Pan Gaďourek měl dvě půvabné dcery, jež sluly jménem Bedřiška a Margareta. Měl je natolik rád, že dovolil, aby v pátek večer chodily na pařby do místního klubu, kde se sjížděli motorkáři až z Kralup nad Vltavou, přestože jim bylo teprve devatenáct a dvacet let a měli před sebou léta náročného studia. Bedřiška i Margareta si ihned po vstupu sundaly boty a nechaly je ve speciálně vyhrazené šatně, v přezůvkárně. Margareta se rozběhla k baru, kde na ni už netrpělivě čekal Ozzy a její nožky pleskaly po pevném linoleu skoro jako po mořském břehu. Lehká klimatizace ji tahala za divoženčí vlasy. Bedřiška svou sestru následovala s telefonem v ruce a čas od času se vyhnula nějakému ožralovi, aby se příliš nedotýkal jejích nabíraných šatů i tomu, co chovala pod nimi. Všude vůkol štamgasti drsně a troufale vyprázdňovali půllitry i rychlé panáky. Pár jich připitoměle sledovalo televizi, v nichž Marek Eben moderoval Zlatého slavíka a pískalo, když se na obrazovce objevila nějaká chutná mladá hvězdička, snad v marné touze, zda by z ní nemohli také něco ukořistit. My, co do hospod jakživo nechodíme, víme, že skrze alfa vlny televize se v divácích aktivuje zvýšená pozornost, jež jim dovoluje upadat do tranzu a doslova způsobit, že se nemohou od předmětu své fascinace odtrhnout. Když byla Bedřiška už kousek od sestry a Ozzyho, najednou se před ní postavil hromotluk v kožené bundě. Zeptal se jí nonšalantně, zda by s ním nechtěla jít na záchod, aby jí omrkl podvozek. Byla to přes svůj výjimečná dívka a poznamenala pobaveně, že v nebojácnosti není žádná kuráž. Ta vězí v tom, kdo zná strach, ale myslí přitom na druhé. Vypadala božsky, když se její křivky z mušle zrozené jen přehnali před zraky kolohnátovi a protáhli se podél něj dál k baru. Její tělo se od ní jakýmsi způsobem oddělilo, jako by ho nemohla ovládat ani nijak využít. Bylo napříště jen zdrojem agónie tomu kanci, ničím víc. Konečně byla u svých. Objednala si pořádný žejdlík poctivého Bernarda třináctky - kvasnicové. Sotva se objala s Ozzym a optala se ho na zdraví Divišky, která zhruba za dvě hodiny na to bude již po smrti, přiblížil se k nim hnusný oplzlák. Byl to David, spolužák, nalitý jak Zákon káže. Poctivé kovářské měchy, jež rozdmýchávaly plameny jeho slepé lásky, jej vedly stále blíž k její postavě. Ten odporný kluk přibližoval ruku k jejímu prsu. Nesnesla by na sobě ten dotek. Místo toho Bedřiška popadla kameninovou sklenici z pultu a máchla s ní. Když sklenice dopadla na Davidův obličej, ozval se hrozivý třesk a nádoba se rozletěla všude kolem. David se pak svalil k zemi. Téměř všichni v blízkosti se začali smát, ale Margareta se zděsila. Její výtečná sedící postava už nevypadala pružně a elegantně, ale zuboženě a křehce. Pochopila, že její sestra někoho vážně zranila či hůř - a to nikoliv v sebeobraně.

středa 2. září 2020

Harpuna v čudlíku

Ďubalovi bydleli v neobyčejně malebném hrázděném domě s jakýmisi podstávkami, jaké se dneska vyskytují snad už jen na některých sakrálních stavbách na německo-českém pomezí, stojícímu nedaleko skanzenu. Borek Ďubal byl kupec, self-mademan, a, na rozdíl od Jarka, jeho bratra, ke kterému se vyprávění dostaneme později, byl majitelem svého domu. Dům nebyl nijak velký ani okázalý (ačkoliv měl světnici i chlév), ale dával najevo, že patří bohatému člověku pachtícímu se více za mamonem než za duchovním poznáním. Uherské Hradiště, kde se vyskytujeme, se vůbec poslední dobou mohlo chlubit hned několika takovými lidmi – kupci, kteří v měnících se časech zhoubného koronaviru spatřili příležitost k získání bohatství i vlivu... Mnoho z nich mělo úspěch – Borek, jak sám o sobě s oblibou prohlašoval, patřil mezi ně –, že přišli nejen k bohatství, ale i k určité reputaci, vážili si je na radnici i na zastupitelství, v bance i na pojišťovně, ačkoliv třeba mezi sousedy byli pro svůj majetek pomlouváni už méně mírně. V této nové, překotné a dost bolestné době už nebyli pouhými kupci, kteří byli jen o něco lepší než trhovci prodávající na trochu větším prostoru, nyní byli považováni za dravé, schopnostmi řízené inteligentní muže se smyslem pro obchod, kteří měli v moderním světě hrát důležitou roli. Už otec, Ďubal nejstarší, který zahynul na záduchu před třemi lety, připomínal vojáka s kožešinovou tváří, tvrdou a slupkovitou, co se nikdy neusmál a vždy jen rozkazoval, aby si vynutil, co mu podle jeho názoru vždy náleželo. Také mladá paní Ďubalová za své bohatství děkovala jen sobě. Svého muže Borka potkala na svatbě kámošky a vybrala si jej pro jeho úžasnou povahu a rozvážnost. Byla mu dobrou manželkou – dala mu tři syny a dvě dcery (všichni jako zázrakem stále žili, nenakaženi virem) – a za to byla odměněna finančním zabezpečením a vyšším postavením, než si jen mohla představit. Její vkus hrál (či musel hrát) při vybavování domu neuvěřitelnou roli, až skoro do té míry, že na něj byla hrdá, s tím, že Borkovi odmítala jakýkoliv vkus přiznat, s tím, že měl jinou funkci i přednosti  – objednávala jen ty nejdoporučovanější a nejmódnější věci z ebaye – a přitom si přirozeně zachovala kajícnou skromnost dívek z dobré rodiny. Nosit tuto fasádu nebylo vždy snadné, obzvlášť když její muž obchodoval se zbožím z dalekých břehů – nejznamenitější prádélko, nejkvalitnější len, nejkrásnější sklo, stříbrné řetězy skejťáků. Takové obchody upřímně řečeno měly pozoruhodné výsledky, ale skromnost při nich místy trochu trpěla. Ale jak už to tak bývá, kdo má mnoho, je nespokojen, tudíž chce víc atd. a brzy se skutečně začalo po okolí šeptat, že si Diviška vyhlédla ještě bohatšího chlapa.
Jednoho srpnového čtvrtku se vrátil Borek, kterému bylo právě čtyřicet jedna let, z letmé návštěvy zábavního podniku, kde se sešel s přáteli. Takového toho podniku, kde tančí polonahé dívky u tyčí a návštěvníci, usměvaví šedesátníci, jim strkají za kalhotky bankovky. Přirozeně že už zaslechl drby, hlavně v onen večer oslavy svých narozenin, o své povedené manželce. 
Nijak však nepřikládal váhy pravdivosti takových zkazek, příliš důvěřoval své pozici bohatého a mocného. Abychom ozřejmili skutečnosti, měli bychom uvést věk Divišky, té tedy bylo dvacet sedm let. Jarek měl třicet tři a Diviščin bratr Ozzy oslaví v listopadu devatenáct. Jestliže odmaturuje a jeho fotr ho nezabije. Zaparkoval před garáží, otevřel si a zavolal na ni jako vždy: "Jsem doma, miláčku," šel do kuchyně, otevřel lednici, nalil si sklenici mlíka a vyzunkl ji na ex. A když se nikdo neozýval, pomalu se soukal po fortelných, ale vrzajících schodech nahoru k ložnicím. Zaslechl zdálky nezřetelný halas, snad šepot pleskajících dlaní. Když Borek vstoupil do ložnice manželky, přivítala ho bolest a vztek. Jeho mladší bráška seděl v čalouněném křesle po babičce v rohu místnosti s vytaženým údem a honil si ho s vyplazeným jazykem jak při sibiřské anabázi. Jeho oči zachytily i výjev, odehrávající se na posteli, ale jeho mysl jej zprvu odmítla řádně přijmout. Došlo u něj asi ke kognitivní disonanci. V místnosti, jíž se linula vůně pečených kaštanů, ležela jeho krásná manželka navlečená v mnišské kutně, s otvory jen na prsa a na pohlaví, s trnovou korunou na hlavě a nad ní se nakláněla možná šestnáctiletá studentka, gazelka, její žačka z gymnázia, tato docela nahá, s rezavými vlásky podbarvenými svitem svic, která Divišce strkala do zadku koňský ohon. V situacích, jako je tato, na kterou nikdo není dobře připraven, vždy musí rozhodnout nervy, neboť mysl je příliš zrádná. Bohužel Borkovi nervy povolily a když zmatený vykoktal, co to má být a byl těmito třemi na střídačku a zajíkavě přesvědčován, že šlo o součást jeho oslavy narozenin, nevěděl absolutně, čemu má věřit, a proto za něj rozhodly instinkty. V divém kolísání mentality přiskočil s kudlou, kterou nosil spolu s boxerem za opaskem ke studentce, jejíž spletené vlasy byly celé mokré potem a jejíž kůže byla lesklá a vůbec celé její tělo vypadalo v porovnání s jeho tělem komicky malé a bodl jí pod žebra, dvakrát, kost příjemně zapraskala, třikrát, až se nezvykle řídká krev rozprskla na stěnu podél postele. Spadla jak podťatá na Divišku s dosud roztaženýma nohama, která měla podle očí rozšířených strachem v úmyslu utíkat do temné noci, zato Jarek, který tam jen seděl v naprostém šoku s pohlavím vytaženým a zvolna usínajícím, ani nevydal hlásku, ani nepípl, když Borek sekl i krku po své zhýralé ženy a když po ní křičel, že mu po celou dobu lhala, že mu lhala podle přání lhářů, kteří ji zplodili... měl prý tušit, že je jenom obyčejná ženská, samé bolení břicha a vyptávání se, ale ticho v místnosti ozvučené jen křikem plynulo až moc zvolna, příliš mnoho prudce proudící krve vytékalo z nyní karmínového krku Divišky, až už ten pohled nevydržel a otočil se k bratrovi bílému jak vápno.

"Tys o tom věděl a sám ses toho účastnil," křičel bez sebe. Doufal, ujišťován vůlí slabých lidí, že bratr odejde, že se vypaří potichu jak pára během těch dlouhých sekund, desítek sekund, co tekla krev, ale on tam pořád jen seděl se schlíplým vaškem, v tom čalouněném babiččině křesle, jejíž podobizna ostatně visela i zde na stěně, a nevydal ani vzdech. 

"Táhni odsaď, ty zrůdo," řval na něj, na svého brášku, "a víckrát mi nechoď na oči." Vybavilo se mu, jak mu Jarek říkal asi v patnácti letech, že se mu protiví lízat holce mindu. A nyní, kde byli?
"Začni, jestli se sebou můžeš žít, daleko odsud, zapomeň na jméno moje i naší rodiny, pouta jsou přervána."

A když tento pořád jen bezvýrazně hleděl na postel, kde ležely ty dvě jeho milované dívky, sloužící k jeho uspokojení, řekl mu: "Jdi, jinak tě přeříznu, chcípáčku." A jako automat si naplnil plíce prohnilým vzduchem a naposledy pohlédl směrem k posteli. Tvář měla bledou jak vařená slepice. Na amatéra to byl docela výkon. Nyní bylo ale třeba začít uvažovat, jak se vyhnout trestu. Věděl, že Uherské Hradiště je město, kde mají všechno pod palcem ubozí byrokraté, které stačí jen trochu podmáznout a snadno ujde trestu či dokonce soudnímu řízení. Brzy si vzpomněl, že jistý Gaďourek, výše postavený na sociálních věcech, je mu dlužný v ožehavé záležitosti s jeho manželkou v kauze, která ho kdysi mohla stát plac.



Kapitola 2: Gaďourkovi

Josef Gaďourek, ročník šedesát osm, byl členem předsednictva města už dlouhých patnáct let. Původně vystudoval fakultu tělesné výchovy a sice obor trenérství. Měl dříve slušnou licenci a trénoval okresní přebor fotbalových dorostenců.

úterý 1. září 2020

Postrčená



dneska sem byla na nějakym extra trapným mejdánku, že jsem měla 100chutí těm vyjetejm zmrdům vytrhnout houby z ruky a sežrat je za ně. všude kam jsem se podívala nějakej zasranej rezatej ginger hipstr s šátkem z rybí sítě kolem krku, vintage mozkem a batikovanou prdelí. co nevypadalo jak dítě přírody tak se oblíkalo z odpaďáku.ještě před odchodem na tuhle totál sračko párty jsem rozmrdala mobil na pidi mrdky a mylně si myslela, že tu nasranost tímhle ventiluju. ovšem naplnění svého přání jsem dosáhla až v momentě, kdy jsem při čekání na vlak vytáhla lavičku ze zastávky a umístila si jí ke kolejím pro lepší výhled na přijíždějící vlak. vneslo mi to do života pěkně komfortní pocit pro prdel.

takže dneska sem byla u psychogádži. nejdřív mi dala nějakej debilní test, kde bylo asi 130 ještě debilnějších otázek. jestli jsem milá k lidem, jestli jim důvěřuju, jestli mě cení, jak to mám dopíči já vědět? samozřejmě jsem tam poctivě vyplnila mé chování k lidem a ani jsem nelhala o svém zmrdění. taky jsem přemýšlela, jestli nepozmrdím i ji, jenže kdybych všechno napsala opakem, asi by mě zavřeli do temný místnosti, nasadili mi okovy a zavolali nějakýho vymýtače ďábla. no, tak sem jí to dala, chvíli sme kecali o sračkách, pak taky o mně. najednou z ní vypadlo, že mám prej "emo vizáž" a jestli vyznávám tenhle "styl" pro kretény. okamžitě jsem jí ujistila, že to, že sedím na židli zrovna u ní, neznamená, že jsem debilní a psychicky v píči jedinec.

následovaly ty debilní cákance na kartičkách - "cokoliv co tě při pohledu napadne mi řekni", řekla. nojo, jenže všechny ty "obrázky" vypadaly jak černý hovna a mrdky nacákaný a poté obtisklý na desku. ale protože jsem slušná a milá slečna, říkala jsem etice přiměřený hovna.

po dlouhém sraní s takovýma píčovinama mě poslala k psychiatričce, že prej by bylo VHOD mi pro začátek napsat nějaký neuroly a ať se za ní v listopadu stavím. ani sem nepoděkovala - opravdu jsem měla pocit, že nemám proč, řekla "naskle" a šla do píči. teda objednat se pro neurolky, který ale žrát nebudu. napsat si je nechám, protože to je fajn sjížďka a občas to něco přispěje do kapsy.

Už zítra tu přišpendlím začátek mého románu z prostředí české vesnice, románu velice propracovaného, temného a plného milostných zvratů i alternativních vztahových modelů, kterému snad žádná z vás nebude nic vytýkat, neboť je tak průzračný jak život sám. Nejvhodnější místo, kde se dá můj magnum opus (třetí za posledních deset let) číst, je u praskajících kamen nebo v klimatizovaném officu. Ale to je samozřejmě jen mé skromné doporučení, můžete si ho číst kdekoliv, to je vaše věc. Lze se jen modlit, že mu dáte like a odběr, případně pošlete penízky na patreon, abyste podpořily přímo zřídlo neuhasínající stuprumovy tvorby.