Odkudsi říh

Představím vám dnes gigantickou vesmírná epopej, které jsem zasvětil světelné sekundy i roky žití. Začal jsem s ní v šestnácti a píšu ji úspěšně dodnes. Výňatek bude asi buď z šesté nebo sedmé knížky, z rozšířeného vydaní pro laboratoře. Kapitola nese název Z palubního deníku, den MMCMLII (2952). Celé dílo jsem pojmenoval honosně Vzbouřenci na lodi Alamak.

Nejspíše čtvrtek, den 2952 na porouchané lodi: Ve výsledku jsem rád, že celá posádka zahynula. Asi aby se tím předešlo mému duševnímu zhroucení. Už jsem to napsal nejmíň tucetkrát, ale protože mám všechen  čas ve vesmíru, napíšu to znova. Letěli jsme tak v klidu vstříc průzkumu nedaleké hvězdy, když z ampliónu zazněl hřmotný výkřik kapitána z můstku a na obrazovkách vyskočilo neobvyklý červený nápis: VAROVÁNÍ, toto není cvičení. "Obávám se," mluvil přidušeně kapitán, "že jsme se vyskytli v oblasti častých meteorických rejů. Je možné, že se budete muset všichni odebrat do svých kajut a tam se připoutat k nohám postele, protože to teď bude několik hodin házet." Na palubě okamžitě zavládl chaos. Skoro všech 113 členů vesmírné lodi Alamak, mě tedy nevyjímaje, začalo zběsile pochodovat, případně poklusávat po lodi a jak už to v panice bývá, nikdo nebral ohled na ty druhé. Kdo měl kajutu blízko, zamkl se tam a želízky z pavoučích vláken se připl, jak měl nařízeno. Kdo ji měl dál, stačil láteřit a modlit se, a tím nakazit zbytek klidnější části osazenstva, než se k ní dostal. Žen bylo na Alamaku jen asi dvě desítky, a většina z nich nestála za pohled, jen tři či čtyři byly natolik atraktivní, že musely nosit speciální burku, aby v nás nevyvolávaly prvotní pudy. Samozřejmě byl sex pod trestem degradace a vyřazení z programu přísně zakázán. Dokonce masturbace byla nepovolená, a protože kamery byly všude, i na záchodech, aby se let zaznamenával pro budoucí generace tak pečlivě, jak jen to technologie dovolovala, nikdo si netroufal ani provádět ji. Nyní jsou kamery vyřazené, protože není co nahrávat. Jsem jediná živoucí bytost na palubě a přestože zásoby jídla a dýchatelné atmosféry jsou díky 4D tiskárně prakticky neomezené, strádám zde téměř ve všech myslitelných kategoriích. Už.. kdo by to počítal.. přes osm let? Lítám teď v nebule poblíž Třetího kvadrantu galaxie vzdálené asi jedenáct biliónů světelných let od země. Ani impulzní pohon by mi neumožnil v tomto životě se byť jen přiblížit Zemi. Uvízl jsem tu proto, že slečna Meyersová, která v poslední chvíli dostala rozkaz, když už to vypadalo, že nás sestřelí ohromný objekt, na můstku zadala špatný kurz pro warpový skok, který nás měl dostat pryč z dosahu meteorů... a tak to vlastně všechno začalo, všechno to umírání na lodi. Pamatuju si jak dneska, co mi kdysi, když jsem ještě studoval, říkal můj tehdejší nadřízený. Stál jsem před ním a zdvořile přikyvoval a on přitom neustále natahoval krk dopředu: "Do Hvězdné akademie obvykle neproudí houfy zájemců. Ale když se v jednom ročníku sejde pět šest kvalitních lidí, po absolutoriu můžou úplně klidně tvořit tým v expedici. Peníze nám dává vláda slušný, však jsou různý mezihvězdný programy teďka," vyzařovala mu z obličeje spatně potlačovaná pýcha. Takové to s ním bylo... Měl pravdu i v tom, že kdo byl pilný, přišel si na pěknou sumičku. Měl jsem se na Zemi fajn, to je fakt, doma v Kentucky jsem měl parádní ženskou... nezahejbala mi, neutrácela za hovadiny. Měli jsme se rádi... Ale co, kurva, z toho? Všichni jsou mrtví a já lítám v nicotě odnikud nikam...