Rum, bum, drum

Ať to sviští v novém kalendářním ročku.

Všech fanynkám přeji splněných princezních snů. Bohatého manžela, inteligentní děti a především tolik podceňovanou něhu, která bude z onoho majitele megakorporace sálat při každém pohledu do jejich zraků. Kdykoliv ji bude předkousávat rybu u štedrovečerní večeře a kdykoliv ji se zasneněným výrazem bude recitovat básně Audenovy.

Nechať je rok muchomůrky lepší, než byl rok hlemýždě. Avšak vhledem k tomu, jak byl hrozný, ani bych se nedivil, kdyby si pro nás Stvořitel připravil ještě strašlivější přehlídku hrůz. V případě nouze a komplimentů mi volejte na android s americkou volačkou (847-219-162X), všecko dáme jistojistě do kupy.

Prozatím se s vámi podělím o zážitky z cest do Íránu. Navzdory ustálené představě o teroristech v tamějších krajích, skutečnost je taková, že obyvatelé Íránu jsou nadobyčejně pohostinní a kdykoliv mají možnost něco z toho mála, co mají, rozdat, učiní tak.

Dostal jsem se tam jak jinak než stopem. V Čechách v podstatě nikdo nezastavuje, protože hrozí, že by se z vás mohli vyklubat masoví vrazi, kteří šoféra zabijou a posléze okradou. V Maďarsku, kam se dostanete pouze za přispění značné dávky štěstí, se situace razantně změní. Bere vás každý za každou cenu, skoro jako kdyby dostávali extra příplatek za to, že vás svezou. Když si to razíte v ohromném kamioně DAF naloženém žvýkačkami s nohama na palubce směr Balaton a Záhreb, připadáte si skoro jako nějaký ředitel fotbalového klubu. V Chorvatsku jsou tyhle horské vesnice, jejichž jména se blbě pamatují. Přesto aspoň některé, co jsem si zapamatoval: Makar, Bast, Kuranik.

V Bulharsku už je třeba užít trochu fištrónu, jezdí hlavně taxíky a autobusy, sem tam se svezu, přespívám u benzinek ve stanu a přes den se opaluju u kašen na náměstích. Chodí za mnou mladé holky s naprosto příšernými vlasy ukazovat se v dvoudílných plavečkách. Hlavní město Sofia mě zastihne naprosto odpočatého a připraveného po krátkém intermezzu v nákupním centru, kde mě ochranka pacifikovala, neboť jsem začal odzátkovávat a pít všecky ty vnadné flašky z regálu, vyrazit do gangsterského Istambulu.

Zrovna mi přálo nebe, tak jsem narazil na sjetého kamioňáka. Má prý doma syna Izáka a hodnou, oddanou ženu, která taky kouřila marijánku.

Jindy narazím na dělňase v nepojízdném takřka vraku. Udělá se mnou 30 km za hodinu a já mám dost. Jindy mě vezme obdoba parfumérky a já, od přírody citlivý na vůně, se celou cestu v klimatizovaném voze dusím a protože neumí anglicky, ani se nepokouším ho požádat, jestli by se smradem něco neudělal.

V Kayseri se pokouším dostat aspoň pár stovek metrů na vyhaslou sopku Erciyes.

Raketový start

Prudkost neopětované vášně je snesitelná, dokonce i když bodá a proklíná. V pokoření je triumf a ve sváru něha.

Člověk zřídkakdy učiní rozhodnutí vyhnout se zlu, dokud zlo nepokročí natolik, že už není možno se mu vyhnout.

Ležela na sněhu v lehkých šatech, podobna hebkému rounu, zatímco jí kolem hlavy burácivě bouchaly petardy.

Růže je červená, hvozdík je bílý, fialka modravá a ty jsi milý!

Lemmy je mrtev, ať žije Lemmy

Po krátké mrtvici zemřel symbol rocku a rollu. Opravdu jsem měl moc rád jeho dvě bradavice na tváři, Lemmy, zvaný Dělová koule nebo taky Ďáblův kolt, zanechal v mých dětských vzpomínkách nesmazatelnou stopu. Umřel u videohry, když mu ten den ráno diagnostikovali rakovinu. Naživo jsem ho slyšel, stejně jako Iggyho, jen párkrát, ale měl čarovnou personalitu, pokaždé, když se ho nevědomí novináři na něco zeptali, dovedl tak krásně obkroužit okolo otázky a odpovědět na něco jiného, že jste ho prostě museli zbožňovat. Navíc nebyl zdaleka tak nafoukaný jako nynější hvězdičky popu v čele s Usherem.

Motörheadi dělali nesmrtelné hitovky, proto si zaslouží trochu úcty. Kdo jiný by ji vzdal lépe než jejich věrný fanda? Který má všechny jejich elpíčka?

Lemmy do ráje přišel,

knír svůj odložil a do bran nebeských vešel.

Mám jeho Bombera rád,

nenutil mě nikdo frontu na něj stát.

Lístky byly levnější od mouky,

zato jste potkali samé podezřelé šourky.

Čorovali jedna radost,

až se zdálo, že mají nakradeno už dost.

Nenech mě tu, Bože, trapně trčet,

že sis ho vzal, měl bys do basy jít bručet.

Dej mi poslední lok s ním pít,

nebudu a nechci bez něj na Zemi dál žít!

Díky za všechno, miloval jsem vás, zlatí hoši.

Útlá ryba

Útlá ryba okřídlená, ptáče

zavrčí frnkavě z trávníku,

který je mu matrací,

chytá líného střízlíka

Potom ho oškubá.

Pohled hájem letí do háje,

kde se mírně zavlní borovička,

až její listy splynou v mlhu

útlé ryby okřídlené, ptáčete

Poutníku, unavený hovorem

o ropovodech EU,

u sta dědů, nech se

v sypkosti a tichu šelestném

do horké modři hor

zasklít a ztraceně vysnít

Tvé srdce je rudou prstí,

vesmír jen stvolů nežný les

odvržený teplým gigolem

Jednoho večera kvapem jsem promenoval podél nábreží

stékajícího sněhem v letu

zamrzlých hus a vedle světélkování

fatamorganického proplétaje se okolo luceren

sotva se moha ohlédnouti,

vkročil jsem do úderu hodin a do tikotu

zvonů

nebyl jsem dál sebou, jen polozbořenou cihelnou,

útulkem, ze kterého se ztrácí bezdomovci

v říji úpadku

a nad jehož stěnou se tyčí klášter větší než

prso Venušino ze škeble

Úlek v prostoru smyslnosti,

redukce na podprahové vjemy,

granátová jablka, nádherné zadky,

červivé klíny žen, když tu

jako v první den stvoření

jeptišky sklíčené, co se kousek

dál zakusovaly vigíliemi do návrší,

kde se míhal třikrát zkrocený měsíc

vystřižený z filmového plátna,

mi vyjekly vstříc svou vlastní studenou krví

Uplatily mě růženci, abych uctíval krásu

v zakaboněném posledním koutku

kláštera odpadků a uchvacoval je apokalyptickýma očima

nanebevstoupivšího rutinéra šuku,

leč bez výsledků,

v křišťálovém břiše proseb

jsem nemohl porodil muže,

o němž vám zpívám

(kterého si tak přály vzbudit)

Byly tak nádherné, když se svíjely škrcené

na dlaždice chladné jak jejich krev,

nádherné, když se z temných květin

hrdla strachu dral jejich nezemský

výkřik poníků běžících k nivám předků

s duhou děsu na třmeni

Vehementně jí tlačil na prsa

Kdo v sobě objevil prázdnotu, netuší,

jak se v něm život semkl

v nepatrný diamant,

a dutý prostor, který tu zbyl,

je tu jen pro to,

aby nepatrný kamínek našel dost místa

pro svou září

Věnováno hrobárově dceři

Moje sny jsou kapitolkou samy pro sebe. Nemůžou se mi zdát normální sny smrtelníků. Moje sny musí mít souvislost s knihami mrtvých, prostitutkami, nekalými živly podsvětí atd. Musí se odehrávat na pofiderních místech, jako jsou pitevny. Zapadlé uličky o půl třetí ráno.

Nebo operační sály.

Spolu se mnou ve snu vystupují moje exky, které jsou ve snech ještě horší než ve skutečnosti. A jak mě vždycky dráždily jako kobry, ve snech jsou z nich půltunové kosatky, které mi plivou jako fontánky mořské vody do obličeje.

Nebo se tam vyskytují na slovo vzatí odborníci, kteří komentují kdejakou blbost a jsou hákliví na každé slovo.

Tak např.uvádím tři ze včera. První na odlehčení s mumiemi. Koukal jsem na ně v muzeu egyptských starožitností a kolem mě se tradičně shromáždila hejno pohledných vědeckých pracovnic, které okukávaly a přidávaly postřehy. Najednou začala hýbat rukou. Nějaká vědkyně pronesla, že to se stává každých pět set let. A ta škaredá mumie se zvedla z té kolébky, ve které ležela a s příšerným řevem začala pobíhat kolem. Nastala panika, všichni utíkali k exitu. Jen já jsem si přidržel batoh na zádech, který mám na jednom rameni a druhou rukou jsem uchopil mumii za kus shnilého oblečení a tahal jsem ji za sebou bez ohledu na to, že oživla a křičela, že žije. Řekl jsem jí, ať jde povědět tomu hloučku, že je naživu. Mumie bez zaváhání nejistým krokem odešla za lidmi podělit se o krásu pocitu být naživu.

Nebo si navléknu bílý plášť a jdu rozřezat pár mrtvol do pitevny. A tam už čeká vedoucí, který sleduje každý můj řez a buzeruje mě, že nejsem dost precizní. Skončím pitvu a vlasy mi smrdí tím odporným hnilobným zápachem a já přemýšlím, jak ho smýt...

Na samotě. Chajda, před ní nějaké šlápoty v blátě. Zastavím se před chatou. Střešní okno pootevřené. Je z něj uvnitř cítit dlouho hnijící mrtvola. Skoro bliju, minimálně plivu sliny do křaku. Vevnitř vskutku je jakási roztékající se tělo plné slizu a brouků, které se tíhou hnusu propadlo z podkroví až do přízemí. Smrad se šíří i ven, mezi stromy a ptáčky na něm. Utíkám od chaty pryč, neboť smrad brzy zaplaví celé údolí.

Fedroval bezdomovce

Řekni mi konečně,

až budeš hledat cestu lesem,

kudy nevede nic,

řeki mi konečně, až budeš hledat slunce

na obloze plné mraků,

čekám na to, řekni mi,

až se zastavíš na strmém břehu,

odkud nevede cesta zpátky...

Kdy už mi řekneš?

Jaká naděje vidět v zapadajícím slunci

před sebou dvojí teplý stín.

Čas neustává pracovat proti nám,

příhodám novětvarým hněte podoby

událostí přešlých,

až někdy žasneme,

že máme čas uvažovat o čase.

Odpovídáš jak herec, uražený a povznesený,

na volání holčičky z poslední řady

která tragickou barvou hlasu

vykřičí své NE.

Na její zvláštní ochromení,

kterému se nelze bránit

a ani ho pojmenovat

a ani se ho zbavit.

Chtěl jsem napsat dopis,

až odkvetou pomněnky,

a jindy, až zase rozkvetl šeřík,

ležím v trávě

a čtu si psaní na obloze:

co dodat k tolika dopisům,

na oblaku s šokujícím okrajem

pluje k tobě jedna

ze zpráv, co jsem nezapomněl:

vítr bijící do záclon

je pro dnešek má touha.

Hlízy a vředy

Zběsilokrocí. Pronásledovali ho jak duchové. Bez slitování, neslyšně, se míhali podél poblitého nástupiště metra. Sílící smečka, smrtící v té mlze zvětralých břeček mu šla, stoupala mu po krku a nad řekou jeho života se vznášel otázník. Jako muž byl již odsouzen k smrti. Stíhali ho nejenom duchové, ale i bývalá manželka a milenka. Nepozorovaně pronikali tmou jeho sváteční nálady a on kopal, padal na ruce a kolena, vrážel do ostatních chodců, snažil se všemožně sebrat sílu k tomu, aby se dopotácel do nočního klubu, kde už mu pomůže zapomenout setrvačnost. Ten úkryt, ta poskakující vzdálená světla, která v mlze probleskovala jak světlušky nad kompostem, v pozadí tlumili jeho úzkost. Vzdálené drncání hudby, přerývaný dech, který cítil až zkraje dvanácterníku.

Kéž by už se mu povedlo dostat někam, kde se shromažďují bezstarostní lidé, ještě mohl přežít tu noc, ten den, tu do nebe volající hloupost, kterou provedl, když přefikl manželku cizího chlapa.

Ale znal se příliš dobře na to, aby věděl, že by to příště udělal znova. Za těch pět minut šuku to stálo.

Jako by v něm nebyla kouska citu. Už už se chystal vyběhnout na otevření prostranství, nohy mu však mravenčily a tak se třásly, že se zdálo, že neurazí ani pár metrů.

Pak přišly výčitky, opožděně ale přece. Nechtěl být ochočený jako jeho známí, kteří podlézali smrtelně elegantním ženuškám. Riskl tak obchod, který ho mohl velice slibně vynést z bezedných propastí manželství. A nejspíš by jeho jméno zahalekali žalostně i nad rakví, kdyby nezaplatil tím nejdražším, co měl v kapse. Oddaností. Nebo nevědomostí. Bombardovala ho otázkama. Kromě okamžiků, kdy mu lámali prsty a další kosti a on křičel, křičel jak ze špatného sna.

Kvůli bolesti nejdřív vůbec nechápal, proč Ivanu ve vaně nezamordoval dřív. Byla stejně domýšlivá a uhlazená jako ostatní ženské. Ty její prohnané rty musel vidět ve společnosti zlomené čelisti, aby se trochu zklidnil.

Eeh, popíjím si svůj čaj z lysohlávek a vidím jasně budoucnost. Strávím šedesát let v manželství s kačenou, která brzy vstoupí do oblaku cizosti. Asi tak.

Čumím ve čtyři odpoledne z okna a tu ji vídím. Přichází k domu manželka. Naprosta cizí žena. Poznání ostře vystínované podrobnostmi.

Nahled, že k manželce nic necítím.

Nemám dost odvahy ji jít naproti pro tašku s nákupem.
Odpočítávám zděšeně patra.

Zacvaká klíč v zámku.

Zašumějí a zapraskají sáčky v tašce.

Odloží ji tak jako pokaždé za šedesát let na lavici v předsíni.

Všimne si, že mi na ramínku visí bunda.

"Jsi doma?"

"Jsem, nevidíš?"

"Tobě něco je?"

"Nic mi není."

Jen už mi šedesát let lezeš na nervy. Bereš mě jako dokonalou samozřejmost, náno!

S každým opakovaním rutiny se víc a víc vzdalujeme pobřeží objevů, jedině tam mohou žít pohlaví v radostí po léta.

Pospolu. I kdyby to znamenalo mýt nádobí společně.

Ne jako cizí. Něco, co se od nás oddělilo a ucítilo uvnitř svou osamělost.

Ta trapnost, když on leží a ona přejde k otevřenému okno a zavírá ho. Závaz větru, něžná vůně mýdla, která se mu zhnusila, jakmile pochopil, že jde od ní. Padne jak mezek po náročné štrece do postele a on si uvědomí, že je nahá - nic mu to neříká.

Nezapomeň.. že mezi dneškem a zítřkem leží propast.

Je jen na tobě, jak ji překleneš.

Padající vlas může rozhodnout.

Jestli tě zasypou polibky nebo lavina.

Znaje srdce některá

Vinšování šťastných a veselých k těmhle svátkům prostě patří. Takže nebudu výjimkou a přidám se k hlásku všech požehnaných lidiček, kteří tráví tyto dny v míru a pokoji.

No a co že nesnáším vypi**** Vánoce? Ty klamy a přetvářky a dárečky za pakatel? Gimme a break.

Strčte si svoje zpropadené koledy a mše do zadnic! Což mi nezabrání, abych dnes večer na jednu nešel. Modlím se za spásu všech dobrých duší. Jenže jich je tak málo, že pomalu nebude potřeba modlitba.

Postavím si betlém, abych ho mohl pochcat a spálit. Strašně mě rajcuje vidět jezulátko v plamenech. A všecky ty krále, co za ním přišli. Všecky ty osly přežvykující seno.

Lehnou popelem...

Parazituješ na hýždi

Nedávno jsem se zmiňoval, že článek patří The Magicians. Tak je tu máte. Kdo bude chtít, si najde nelegální zdroj, kde si může onen nový fantasy-čarodějný seriál pustit, zatím jen pilotní díl. V zásadě jde o něco na způsob Masakru motorovou pilou a Lhářek, akorát posazené do tajuplného světa Filórie. Nebo ať jsme spravedlivější a konkrétnější, do světa, kde se běžně leze do skříňí a vylézá se neznámo kde. V obyčejném světě žije i hlavní postava Quentin Coldwater, který je v seriálu těsně před nástupem na výšku, kam se hlásí i se svou nej kámoškou Juliou. Je to takovej loser, který si radši čte komiksy a neví, co se sebou. Julia je poněkud pragmatičtější a snaží se přesvědčit Quentina, aby si vybral nějaký směr a postupoval v něm. Akorát se někde večer zatoulají a vlezou právě do jiného kraje. Ocitnou se u brány Brakebills univerzity a za ní už je čeká test čarodějnických dovedností. Kromě oněch dvou hlavních postav se mihnou coby kulisy i ostatní - jako Josh a Alice a Janet. Každopádně jen nadmíru propracovaně dotvářejí kolorit vztahů na koleji a nesou pohodového průměrňáka Quentina vstříc dějové lince, která je u Julie překvapivě vedena temnější stezkou. Hodně míst se zdá být vycpaných (repetitivní dialogy, průhledné pařby, výrazná šprtka, hodně důraz na archetypy) ale mi se jeví jako jen chytře zakryté, aby se později - a to se dovíme v dalším díle po novém roce - odkryly stejně vynalézavě, jako byly zacloněny. Každý tam má jakýsi prostor k realizování - a co se týče kouzel, jsou jedním slovem úžasně odstupňované. Od nevinných hrátek s gumou na způsob fima přes blesky z rukou až po ultimátní scratch-fingers pohřební magii záporáka, která je bezesporu tím nejlepším, co jsem kdy na plátně viděl.

Ostatně poslední "bojová" scéna úvodního dílu je důvod, proč jsem se rozhodl článek nadatlovat. Nevím, měl bych-li ji popsat, zde se zdají být slova krátká. V kostce: děti si v noci hrají s černou silu vyvolávání a zcela bezděčně přivolají do svého prostoru brutálního popravčího, který se přesně ve 12:00 následujícího dne, uprostřed vyúky v učebně, zjeví exkluzivním výstupem ze zrcadla, zastaví čas kolem sebe a naprosto dechberoucím představením, od výběru záběru bot přes stepy, přes hlavu zahalenou rojem jakýchsi hmyzů až po muziku, sundá bezbranného učitele tak jednoduše a vtipně, že to chce metál, aby mu o pár znehybnělých sekund později zděšen vmetl děkan do těla pořádný výboj bílé lechtivé magie, která ho odsune (rozuměj: odhodí) sotva dva metry, načež on nahodí scratch-fingers nějaké obranné kouzlo a to už má děkan ruce nahoře a je stejně znehybnělý jako všichni ostatní a hmyzí pán mu vyškrábe oči, položí je na lavici a dohryže nebožáka tak svůdně, že se zhroutí jak chlév po tsunami. Poté zmraženému Quentinovi vypadne z ruky mince, kterou si slajdoval po článcích prstu, čímž jako mělo být naznačeno, že vzdoruje onomu zastavení času. Podiven hmyzák přistoupí k němu a prohlásí: Quentin Coldwater. There you are. A blíží se k němu s nataženou rukou.

Doufající miminko

gdg

Je nabíledni, že nevíš ani zbla

Ach, a tu jsi své oko zase rozevřel, ó milovaný živote! A zdálo se mi zase, že klesám v nezbadatelno. -

Mohl bych psát ve stylu poetistických manýr nějakých Nezvalů à la papoušek na motocyklu, ale kdo by to četl a nepogrcal se? Já tedy určitě jo.

Primární a sekundární představy, závislé na individuální paměti, prosím pěkně, ne.

Ani asonance, které nejsou tak legálně závazné asociacím jako rýmy.

Ne a ještě jednou ne. Jinými slovy totéž:

Byl jsem svědkem počinu. Tupý lomoz, jímž jsem nikoliv pohlcován, nýbrž trvale usmrcován. A je třeba ještě pohlédnout vzhůru, zda na tom našem nebi neuslyšíme skřivánčí píseň - zda neucítíme víc o stupínek, o citlivost v delíriu, horečku v zimnici nebo fyziologicky odpudivého člověka při krmení kachen.

Očima jsme probouzeni k životu, a nebo naopak přiváděni k věčnému spánku. Zas nevím, co je lepší, zda drožkaři, hluční a drzí.. nebo přítomnost zahrad a vinobraní.. nezapomenutelných pohádek. Polibků před spaním od spanilých kouzelnic, hadích poběhlic s muškátovýma očima. V nekonečnu žen si vybral jedinou a jen s tou se neustále vynalézal, naslouchal tomu zákonu, kdy se těla třou o točí o své magnetické plochy. Kdy přeskakují hvězdy jedna na druhou jako při výměně krve v nemocnici. Plujeme po řekách Styxu a sbližujeme vzdálené pustiny… našimi rty a nejenom rty, našimi propletenými prsty, prvky v neustálém víření. Do deníčku si zapsal: Vyprstit odvrženou. Tu, která předcházela. A pomalu se, ve snách, vlekla od polykače ohňů k provazochodci. Hle, toť víc než jen hra, to hraní těl - toť výkon harmoniky, křiklavé a prohnané, nebo možná do té míry smělé a krásné - jako je každá zahradnice krásná, ať už skrývá perleťový nůž v zástěře nebo třeba mýdlo ve vagíně. Protože dotek trnu růže probouzí krásu v každé molekule.

Rána ve spánku, která delirizují naše smysly. Z rán se vyhoupne měsíc nad stříbřitý svit odrazu světlého bodu, jenž rozvířil hladinu potůčku. A celou cestu si prozpěvuje, jako raněná koroptev, když pomáhá si do ráje, kam plave větrem úplně nebo napůl šílená - jak lesbička. Maximum emocí na malé ploše. A zas jen ta hra o půlnoci, přetvářka očí hadích tanečnic, muškátu a třezalky, které se jím v napuchlých bělmech rolují pod cystami slzných kanálků - i ty vedou k naplnění. Mléko ptáka je v závěru pohladí po boku jako motoristova noční můra v zázračném křížení s torzem sochy Kupida. Nevím, co je víc divné. Jestli skutečnost, že souhrnná představa vydá za pochod kravat (ti zasraní byrokrati) po parčíku nedaleko soudu, nebo jestli galantní chlapík vůbec může s ženou kopulovat.

Ale

Ale

Co nevím,

Mi dá spát.

Tak kouzli dál. Prsty formuj slepá místa. Ty renezanční tulačko.

Nejsme přece žádní portýři s prosebnými hlasy.

Víme, že dámy si zaslouží, když jim nabídnem rámě

A postel nebo kde všude se pletky provádí

Aneb všecky něco chtějí a žádná to nedostane - nebo žádná… téměř

Neseme se jako manželé po veselce

Je v nás několik obličejů a málokterý naruby

Tolik se bojím, že ji nepřivedu na taneční sál. Ale jen do obyčejného domu, kde si odbudem trest blízkosti. Vážně se bojím, že se v ní soustředují neblahé zprávy, že ji zaplavují mozkové chodbičky a rachotí tam, že jim sama přizvukuje, neboť nemůže jinak. Neví, co si počít se srdcem a nikdo se nehlásí, její zuby cvakají a v těch chvílích se zdá, že být milenkou je ta nejtěžší práce na světě.

V jedné z nich, z těch chodbiček

Nebo snad po celé délce útvaru

Je v pasti.

Chycená někým, kdo ví, jak mršky ženské chytat, ačkoliv takových vlastně už v nynější době mnoho nezbylo. Už se rozplynuli do teorií poplašných šumů, hibernují, neboť v pořádku chaosu není nikde řečeno, že ve jménu pokroku opravdových žen jen ta jediná zůstala, ale že i ta rovnou sbalila plátno… měla v sobě všecky vlastnosti alžbětinského stylu, tu falešnou eleganci, dekórum, které zbavuje studu, vlastnost nemožných kurtizán, který harmonizuje s mou nevyléčitelnou úchylitou. A umírá tou smrtí.

A jak pravím, docela správně pravím, žádná už nepřebije Osudovou. Tam, kde se ždímá prádlo - v prádelnách - tam byste ji možná potkali. Jednotvárně by odklepávala takt nebo možnásnadpřecekéžby by se pitvorně kroutila uprostřed něčeho, co nikdo nechápe, nikdo po ní neopakuje. Být služkou ničeho a být tou nejlepší, jaká kdy byla stvořena, věru není snadný úděl.

Věži strmých polibků, věz, že vzpomínám na věky věků.

Tohle mělo být ovšem uplně o něčem jiném. O seriálu The Magicians.

Chvostoskok tančí na povřísle

Tam jest ostrov hrobů, mlčelivý ostrov; tam jsou též hroby mého mládí. Tam zanesu věčně zelený věnec života.

Ale než ponesu věnec na ostrov hrobů, odskočíme si do Sýrie, do královského města Palmýry, kde jsem byl před pár lety na prázdninách (jel jsem tam na na archeologické vykopávky). Konala se tam úplně bez souvislosti se mnou konference matematiků a čirou náhodou tam přednášel profesor Zadek (nebo Zadeh či tak nějak). Lotfi Zadek patří mezi absolutní špičky ve svém oboru, založil disciplínu zvanou fuzzy logic a fuzzy systémy atd. Je to i počítačovej vědec, elektrikář a znalec neurálních sítí. Vím, že asi nevíte, o co jde, protože o pole fuzzy se zajímají jen scholastici a magoři, a tak nebudu moc zabíhat do detailů. Prostě jsem se tam šel podívat, abych si rozšířil obzory.

Do češtiny se ten termín vlastně překládá jako mlhavá logika. Podle wikipedie vznikla v šedesátém patém roce, kdy vypracoval její teorii.

Nechme dále mluvit wiki.

je podobor matematické logiky odvozený od teorie fuzzy množin, v němž se logické výroky ohodnocují mírou pravdivosti. Liší se tak od klasické výrokové logiky, která používá pouze dvě logické hodnoty - pravdu a nepravdu, obvykle zapisované jako 1 a 0. Fuzzy logika může operovat se všemi hodnotami z intervalu <0; 1>, kterých je nekonečně mnoho.

t. Fuzzy logika tak umožňuje matematicky vyjádřit pojmy jako "trochu", "dost" nebo "hodně" apod. Přesněji, umožňuje vyjádřit částečnou příslušnost k množině. Fuzzy logika používá stupeň příslušnosti (míru pravdivosti) jako matematický model vágnosti

Jelikož v matice všecko souvisí se vším, kvantová mechanika a fyzika jí nezůstávájí nic dlužni a takové např. amplituda pravděpodobnosti se nápadně podobá vyjadřování pravděpodobnosti právě ve fuzzy logice. Nebo pověstná vlnová funkce (a její kolaps), kterou se dostáváme přímo či nepřímo ke Schrödingerovi.

Pokud se zajímáte o princip superpozice, pak jistě víte, že o něm lze mluvit třeba v geologii, nebo ve stacionárním magnetickém poli nebo taky v poli elektrostatickém (podle zcela jednoduché poučky, že vzájemné elektrické působení dvou nábojů není ovlivněno elektrickým působením dalších nábojů, tedy že elektrické síly lze vektorově sčítat!) a všude se dá vypočíst, případně dosadit.

Nicméně profesor Zadek (Zadeh) přišel do místnosti, je už mu dobře přes devadesát, takže tehdy byl vitální devadesátník, prostě si přiklusal ke katedře a začal stařecky blábolit. Moc jsem ty jeho vědátorské kraviny neposlouchal, nicméně všichni zúčastnění mlčeli jak hroby a byli příjemně překvapeni, že z onoho starého génia, jak jej kolegové skromně nazývají, vypadne něco víc, než kolikrát si v noci pomočil prostěradla. Nejdřív vůbec nemluvil o své práci, jejíž přínos pro matematiku je vskutku ohromný, o tom žádná, pouze velice otevřeně mluvil o svém vztahu k Američanům, o tom, že se narodil v Baku, v Azerbajdžánu, tam, kde i můj opilecký, kriminální děda a že byl nesmírně potěšen "dobrými samaritány", jak nazýval lidi, kteří mu ve čtyřicátých letech pomohli se trochu ve Státech etablovat a nečekali nic na oplátku. Že to v něm vzbudilo touhu zůstat tam a usadit se.

Nerozuměl jsem později skoro ničemu, protože už přirozeně zacházel do své hatmatilky, ale protože se pořád na něco študenti a zainteresovaní ptali, rámcově jsem byl v obraze. Nicméně ne příliš mnoho, protože už jsem byl sťatý jak zákon káže a každých pět minut nenápadného přihýbání z flašky mi též moc nepřidalo.

O lepidlovém manželovi

A teprve, až se sám od sebe odvrátí, přeskočí přes svůj vlastní stín - a věru! vskočí do svého slunce.

Proti všem. Obracel se zády ke slunci, dokud ještě ve Spáleném světě svítilo. Měl problémy s přijetím autorit a zařazením do společnosti, ale největší problém měl vždycky se sebou a ženskýma. Pořád do něho ryly, aby s nima založil rodiny a splodil početné potomstvo. Jeho ale nezajímala uřvaná děcka. On chtěl užít dne, resp. noci ve společnosti zábavného společníka Chlastu. Kdykoliv sis zaplatil, přiklusal k tobě nachystaný tě potěšit další chimérou nebo zmarněnou nadějí a vždycky ho bylo všude dost. Specialista na tragédie, pouštěl si hubu na špacír i za něj. Problém je, že ztrácel rozvahu, když viděl sedět pohlednou ženskou na barové stoličce. Vždycky musel jít za ní a odtáhnout ji po bezvýznamném tlacháním do komnat rozkoše. Rozuměj, do laciného hotýlku, aby pro prohýřené vymrdané noci zažil kokrhání kohouta a rozpačité loučení s někým, koho nezná a znát nechce.

Svatá prostoto,

neposkrvěná holoto

Ženy, totě peklo na zemi.

Příliš dlouho seděl v stínu

pohrdání má ještě v oku; a na rtech se mu tají hnus

Před ženou však taje, taje jak první letošní sníh na Sahaře.

Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a že metá kostky o smrt. O ženu, o smrt v krásné masce, zdá se. Kdo rozluští hádanku jejího srdce, získá ji navěky.

Kálení bernardýna

Noc stoupá do hlavy a vrávorám smysly neznámými zvídám chtivě bojácný dech vzpurně polykám

Letuška kouří č.....

Důvod, proč jsem nic nepsal, je prostý. Byl jsem na život ohrožující operaci. Vytahovali mi obří nádor z varlat. Tak jsem se musel soustředit, abych neumřel. Ale už jsem zas zdravý a při síle, tak do mě palte.

Pokus o sex

Neumírat smrtí životem umřít za smrt i rak se stydí hleď všeho užít

Noc reklamní prospekt prázdnoty text hvězd zbytečná interpunkce naší planety jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své bědná kostnice

Dno hladomorny plné havěti z jejíhož dna i ve dne vidíš vše co v snách se bojíš viděti

Zastrčit závoru

Změní vás knihy v tepech mízních? Mají takovou moc? Podle mě ani náhodou. Udělají z vás nízko postavené pitomce a neznabohy.

Střásáš plody copů pod květy? Rozvité tušení, jež by mělo vědět, jak mají ňádra sládnout do věty? Již vysloví náhodný opilec v prochcané bundě s 5l demižonem vína?

A ty za ním roztoužená jdeš zapomínajíc na přítele, protože sis vypila svoji decku vína ptáš se ho, jak by to byl chlapec
ze sousedství: (a ne násilník a vrah)

Pane, jste cizí v tomto kraji?

Proč se ptáš, děvenko?
Máte moc času ve svých očích.

Ty jsi já, když jsem byl mladý.

Já budu vy, teprve až zestárnu.

Ale víte co, pojďme na polidajty, tam si

pěkně sepíšeme, odkud jsme a co jsme zač

vlastně.

Na tržnici poztrácela nevinnost

Posílen zázračným uhlovodíkem, chce se mi žalovat na vedení svátků klidu & míru, lásky. Uvědomujete si, že už za pár dní přiletí na saních Ježíšek a rozdá všem zasloužilým, školce oddaným, poslušným a inspirovaným dětičkám koš plný dárků? Co děláte vy? Koukáte do svých iPčtyřek a měníte status na fejsku. Zjišťujete kdo s kým, kde a proč a jak surově píchal. Místo abyste pekli cukroví, foukali nafukovací ozdoby na stromeček a lili olovo či co. Případně ti šikovnější z vás mohou vytvářet vlastní skleněné skleněnky.

Jenže avšak. Jak je zvykem, houno z toho.
Duch Vánoc je vám ukradený. Jste jak Ebenezer Skruž neboli Vydřigroš z Dickensových vánočních povídek. Jenom profit vám kouká z lakomých očí! Nerozdáte se. Prostě ne a ne. Jen si hledíte vyzískat pro sebe co nejvíc ponožek napěchovaných dárky, které objevíte na zahradě. Ani blaha rodin vám nic neříkají.

Už mě s tím začínáte denervovat.

Jednoho krásného dne si pro vás ze záhrobí přijde duch, který vám vyjeví minulost, přítomnost i budoucnost a věrte mi, že nebude nikterak růžová. Minimálně, poctivě vzato, si nedáte svůj nezájem o druhé za rámeček. Měli byste si vzít za příklad kupříkladu stupruma (kdo chce být jako on, měl by aspoň začít baštit rumové pralinky). Co on se naběhal, aby se vlezl do kalhot a líbil se ostatním, protože totok panděro si nedá říct. Co on se naotvíral dveří v obchodních centrech? Kolik podržel dveří výtahu? Kolika maminkám pomáhal s kočárky do autobusů? Bez výjimek to, co dělal, dělal ve vztahu k ostatním duším. Na sebe nehleděl, krátil si už tak dost hubené výplaty a téměř vše, co mu zaměstnavatel určil, věnoval na charitativní účely. Za jeden úsměv šel by i deset bloků černošským krajem. Zkrátka a dobře. Vánoce by se měly strávit v sedle laskavostí. Ne pod stolem v knajpě, ne za kancelářským stolem v officu ani ježděním za buchtama ve věcech dupání. Uvědomte si už konečně, že až se inkarnujete příště, nikde není řečeno, že zas budete lidmi. Spíš ne vzhledem k obtížné karmě jedenadvacátého věku! Třeba vám život dá za úkol pobývat v těle potkana. Jako hlodavec si věru Vánoc příliš neužijete. Takže buď se právě nyní obujte do ctnosti nebo si už chystejte zoubky na okusování sýru...

SvětjevneustálémpohybuStálostneexistujeDetailnelzeoddělitodcelku

"Kdybych věřila ve vyšší moc, projevila bych jí v modlitbě vděčnost slovy: děkuji ti, žes mě neučinila mužem nebo mezkem...V této době a naší kultuře je totiž žena zvýhodněnáne jen přírodou, ale i společností."

Jedině snad Valerie Solanas by se ohradila proti tvrzení výše. Chlapy má za kráčející robertky. Biologickou chybu, neškodný žvanec. Šimpanzi ve fraku. A ve všem má pravdu! Protože ženské se svým instiktem na kance mají dycky pravdu.

Semtex na talíři

Buláš školu? Jsi záškolačka se zhoršeným prospěchem z chování? Máš bolestivý menzes? Pak vítej na palubě.

Ve tvém věku jsem taky lezla za školu. Taky mi borec zlomil srdce, a proto jsem se vyspala s jeho nejlepším kamarádem, abych zas zlomila jeho. A v rodině mám alkoholika jakbysmet. Vím, co je psychické týrání a žádná útrapa lásky mi není cizí. Tentokrát nenapíšu na téma týdne, i když jak všechny víte, často na tétéčka píšu obsáhlé články.

Chci jen říct, že už jsem se našla. JÓÓÓ! Objevila jsem v sobě potlačovanou bohyni krásy, tak jako ji v sobě objevily mé vzory. Konečně jsem se vyklubala z kokonu jako Marilyn. Nebo Audrey Hepburn. Madonna. A jiné krásky, které dobyly svět. Přiznám se, že neznám nikoho jako Audrey. Nikoliv už jen žena, anděl prostě. Pomáhala lidem, i když sama potřebovala pomoc. A taky byla moc krásná, dokonce i bez líčidel. Vždycky jsem toužila být jako ona.

Když jsem byla v roce 2011 na roadtripu ve Vietnamu, strašně mě pobavilo, jak se tamější turisté koupají. Prostě se tak cachtají ve vodě oblečení a když vylezou, vydají se na delsí procházku, na které uschnou. Discrete jak řemen. Měla jsem sto chutí se tam za nimi vrhnout a čachat se s nimi.

Bochánek hoven

Co je, Mayi? Je ti blbě? A tos, hádám, nikdy nejedl hovna. Nenutili tě sežrat, co vysereš pěkně z podlahy, co? Neznáš waterboarding ani mučení. Ale já ho znám, já ho v Uzbekistánu podstoupil, když mě unesli nějací vzbouřenci proti režimu.

Ale dost už o nicotnostech.

Kdysi jsem byl cvičně šplhat po Čertově stěně a na vrcholku mě čekal pohled, který předčil očekávání. Ležely tam dvě nahé klisničky opalujíce se na nadrženém slunci.

Jakási mexická babička na zastávce, s bradavicí varhánkovitým obličejem, mě požádala, jestli bych ji neodnesl nákup domů, její manžel je prý churavý a už mu nestojí a když ji odnesu nákup, jestli bych jí nevypomohl sexuálně.

Zas se mi otupily smysly v marinádě chlastu. Tentokrát jsem nepil jen flašky, ale celé sudy whisek. Z minulého večera si pamatuju jen to, že mě šacovali černí teenageři, když jsem ležel pod koly jejich Dodge.

Lakmusový papírek

Monika cestuje přes Francii určitě.

P = Pán; H = Houba

P: Hele houba!
H: Jestli mě sníš, tak ti nesplním tři přání.
P: A když tě nesním, tak mi je splníš?
H: To jsem neřekla.
P: A nemělo by to být spíš jaksi naopak?
H: Ty mi chceš splnit tři přání?
P: Tak to jsme zrovna nemyslel. A jak to, že vůbec mluvíš?
H: To proto, že jsi ze mě kousek ochutnal. Jsem halucinogenní houba.
P: No teda. Takže tohle všechno je jen přelud a ty jsi vlastně nic
neřekla.
H: Neřekla.
P: Hmm, a tohle jsi řekla?
H: Ne.
P: Aha. Je to jasné. Ty vlastně vůbec neexistuješ. Nemyslíš, tedy nejsi,
H: Proč bych neměla myslet?
P: No. protože jsi můj přelud. Kdybys myslela, tak bych o tom musel něco
vědět.
H: Ale co když jsi naopak ty moje halucinace?
P: Ale já myslím!
H: Tím bych si na tvém místě nebyla tak jistá.
P: Ostatně, houby nemůžou mít halucinace.
H: Cože? Jsem halucinogenní houba, tak proč bych neměla mít halucinace?
P: Protože houby nemají mozek.
H: Ale?! A mají okýnka a komínek?
P: Éééé. Ne. Okýnka a komínek má dům.
H: Takže já jsem dům?
P: Nóóó, řekl bych, že jsi houba, která má okýnka a komínek a současně
maličký dům, který vyrostl v lese a mluví.
H: To zní dost bláznivě. Ještě trváš na tom, že jsem tvoje představa?
P: Ale ano!
H: Tedy jsi blázen.
P: Nesmysl, to je proto, že jsme tě snědl. Je to přechodné.
H: Snědl jsi svoji halucinaci?
P: Né, počkej! Snědl jsem tě předtím, ve skutečném světě, když jsi ještě
nebyla halucinace. Nepřekrucuj fakta.
H: Skutečnost neexistuje. Reálná je jenom přítomnost, minulost je fikce.
P: To je nesmysl. Moje minulost existovala, já se na ni pamatuju.
H: Ale teď neexistuje, to nemůžeš popřít.
P: Existuje, jako minulost.
H: A já existuju jako halucinace. Jaký je v tom rozdíl?
P (myšlenka): To je ale protřelá houba.
P: Ostatně, třeba nemyslíme ani jeden. Třeba je nějaký Bůh-stvořitel a
vesmír je jeho komix.
H: Třeba jich je šest miliard.
P: Šest miliard bohů? To je směšné.
H: To ještě neznamená, že to není pravdivé. Znám houby, které tvrdí, že
skutečný vesmír nemá dva, ale tři rozměry.
P: Ha Ha Ha Ha!
H: Ha Ha Ha!
H: Má Bůh depresi?
P: Jak to mám vědět?
H: Jestliže nás stvořil Bůh k obrazu svému, pak naše jednání a naše slova
jsou projekcí jeho myšlenek.
P: Takže zkoumáním sebe můžeme poznat Boha.
H: Bůh je tedy houba.
P: Kdyby byl Bůh houba, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém by lidé jedli
houby. Přemýšlej.
H: Kdyby byl Bůh člověk, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém houby můžou
otrávit lidi.
P: -
P: Počkej, co tím chceš říct?
H: Že Bůh nemůže být člověk.
P: Né, ty tím něco naznačuješ, já to poznám...!
H: To je dost, že ti to došlo.
P: TY JSI JEDOVATÁ HOUBA ?!!!
H: Proč myslíš, že na mě nejsou žádní slimáci?
P: Takže já umřu.
H: To jsi ale věděl už předtím, ne?
P: Ano, ale nevěděl jsem, že to bude tak rychle!
H: Čas je relativní.
P: To je dobré, utěšuje mě houba, která mě otrávila.
H: Mě z ničeho neobviňuj - nenutila jsem tě, abys mě jedl.
P: Ale mohla jsi mě varovat!
H: Už jsi někdy slyšel o tom, že by houba varovala houbaře?
P: Já umřu!
H: To už jsi říkal.
P: Dej si na mě pozor, můžu tě klidně rozšlapat.
H: Mě to nevadí, výtrusy už jsou zralé.
P: Co, ty se nebojíš smrti?
H: Z každého výtrusu vyroste moje dokonalá kopie. Já už jsem vlastně
umřela
mockrát.
P: Hmm, a jaké to je, být mrtvý?
H: Není to zas tak velký rozdíl.
P: Pro houbu možná ne, ale já jsme člověk.
H: Z mého pohledu je člověk jenom zbytečně komplikovaná houba.
P (myšlenka): Přece jenom ji rozšlapu.
P: Kristepane! Cítím píchání po celém těle! To jsou příznaky?
H: Ale ne, to sis jenom stoupl do mraveniště.
P: Kurva! Au! Au!
H: Přijde to rychle.
P: A co posmrtný život?
H: To záleží na tom, jestli Bůh napíše druhý díl.
P: Takže smrt je jenom.
H: .konec komixu.
P: Ano, ale to je prostě nesmysl, aby konec přišel v nejlepším. Jsem si
naprosto jistý, že konec v tuto chvíli nastat nemůže.

osel.cz

Lámat přes koleno

Včera mě Frank z baru překvapil. Bavil jsem se s ním o masových vrazích, kteří v oblasti působili a on prý, že ho v roce 1971 zastavil John Wayne Gacy. Zabijácký klaun. Tehdy mu bylo 17 a jen tak tak unikl ze spárů šíleného psychouče, kterým Gacy byl.

Mohl bych popsat, co se tehdy odehrálo, ale čas kvapí.

Raději si asi rychle povíme o tom, jak posílit svou jangovou energie prostřednictvím zadržované ejakulace. Návod je přímo z varlat slovutného mistra zenové a sexuální energie, který na internetu figuruje pod pseudonym XxXžaludjebůhxXx

Mistr čchi kungu jménem Chian Zettnersa cituje od Mantak Chia jeden odstavec z části:
Injakulací k prodloužení vzrušení a života
…Ještě důležitější než prodloužený orgasmus je však skutečnost, že energie a živiny semene, které podle vědeckých poznatků obsahuje životně důležité substance jako bílkoviny, vitamíny, minerální látky a aminokyseliny, zůstanou zachovány pro tělo. Při této technice se semeno nedostane ani do močového měchýře, ani do močové trubice. Ejakulát zpočátku zůstane v prostatě. Odtud ho vstřebává krevní oběh, stoupá vzhůru do těla a rozmisťuje do sedmi žláz endokrinní soustavy, které zásobuje energií. Vede do těla životně důležité živiny a energie, osvěžuje pokožku, promazává klouby, posiluje ledviny, a tak představuje výbornou prevenci proti chorobám, jako např. při roztroušené skleróze.
(Mistr Chian Zettersa má více než třicetileté zkušenosti se staročínskou základní medicínou.
Je členem Světové organizace pro akupunkturu v Pekingu a terapeutem čchi-kung.)

Už jsem zas u klauna.

J.W. Gacy nebyl jen tak lecjaký klaun z cirkusu. Měl aspoň dvě tváře. Jednu ukazoval známým a přátelům a vůbec všem obyvatelům městečka, kde žil. Druhou, tu skrýval, dusil, dokud nenakynula do rozměrů, kdy ji už nemohl zvládat. Tak se mu podařilo v průběhu několik málo let pozabíjet přes třicet mládenců a všichni byli uškrceni. Modus operandi pokaždé stejný, nalákal je na svezení, případně je nalákal do svého domu a tam je zezadu uškrtil drátem.

Ošukat světelným mečem

Podorgazim

Miluji podzime miluji tvoje zvuky

pár milenců na lávce šuky šuky šuky

všechny čerstvé orgasmy jich vítr nese

do dálky do hloubky v bukovém lese

O spaní s paní

Kdo může po létech ještě spát

se svojí šerednou ženou

měl by si raději nechat zdát

o zrvavé kundě s hennou

Rozmluva

"miláčku, jsem tvůj anděl"

"nejsi spíš blbý jenom sráč?"

"teď jsem se, kotě, zarděl"

"jen mi způsobíš další pláč"

Pohoří Pirineus

Jestliže nyní někdo vznese námitku, že slova na pečetích jsou bez jakékoliv síly a že, jak někteří praví, nula způsobí asitolik, co kříž, neb je to pouhé znamení, takže řecké slovo οποχυδος vlastně neznamená nic víc, než německé Schlange töten a slovo ardens má tutéž sílu jako slovo ohnivý, potom mi, můj milý, řekni odkud to pochází, že had ve Švýcarsku, v Allgäu či ve Švábsku rozumí řečtině. Nechť vysvětlí, pravím, proč a jak se děje, že hadi chápou tato slova! V jakých školách se jim naučili, že sotvaže tato slova zaslechnou, svinou se a ocasem zakrývají své uši, aby jich neslyšeli? Neboť při pronesení těchto slov neodolá jejich přirozenost a oni ztuhnou, nemohouce se pohnouti a někoho uštknutím zraniti, a kdykoliv později uslyší krok člověka, prchají do svého úkrytu: Odpovíš mi: »Jejich povaha to působí!« Dobře; jestliže však toto příroda působí u hadů, proč by u jiných zvířat nemělo se díti tak podobně?

ARCHIDOXA MAGICA

Něco podobného nám ukazuje
vliv španělské mouchy

na močový měchýř:

podržíš-li totiž v ruce španělskou
mouchu, bude tvůj moč obsahovati
v sobě krev, ačkoliv měchýř, prameniště moče,
jest položen hluboko uvnitř těla
a ruka pak spočívá mimo tělo,
co nejdále od
měchýře.
Avšak i v mrtvých tělech jakási síla je skryta.

Jest dokázáno, že většina nemocí vzniká a tělo zachvacuje vlivem nejvyšších hvězd a jejich sil. [Neděje se to však zcela naráz, či z hodiny na hodinu jako při mrtvici, nebo když ze strachu se projeví náhle padoucnice, nýbrž pomalu se shromažďují škodliviny, aniž by se to vně jakkoliv projevovalo, a to tak dlouho, dokud se jich nenashromáždí odpovídající množství, jako když při destilaci olej po kapkách běží.] Pak teprve člověk pociťuje svůj neduh, který se projeví ochablostí údů, odmítáním potravy a nápoje a jinými příznaky, závislými na povaze jednoho každého. Tyto trvají
tak dlouho, dokud vlivy nepříznivé nejsou vyměněny vlivy příznivými, což se děje hlavně pomocí kovů.

Něco od Nenávistivce.

A zvedá se nářek proti všemu, co je lidské a proti humanitě!

Plození dětí, manželství, politika a víra jsou prý nesmysly! Nad vším stojící Humanita je posvěcuje, tudíž stojí za hovno s octem!

Dnešní humánní človjek má soucit s kdejakým embryem, chcípákem nebo chromajzlem, jen se sebou soucit nemá.

E pluribus unum

Tento svět i všechny světy za ním pronásleduje chaos.
Na mořích reality lze nalézt množství vrstev, jedna existence se přelévá ve druhou.

Chaos hrozí bouřemi a přívaly a zbloudilými proudy a vše posílá horempádem do zmatku.

Věčně se přelévá plynutí našich činů násilných, nerozumných, obsesivních, naočkovaných produktivitou.

Do mého splývání se navíc zpravidla vtírají méně svědomití a méně mravní, než jsem sám. A kdo mě zná, tuší, že níž nejde moc klesat.

Mám z toho psychiku v odvařené piči. Dlouhé otroctví ve spárech žen mě naučilo být hovadem. Naštěstí jsem z nejhoršího venku, je ze mě hříchům odvykající mnich žijící v celibátu tlukotem vášnivého srdce, dechem plným toxinů a polomrtvé kebule. Prostě e pluribus unum.

Snad protože mě Osudová ovlivnila, namlouvám si, víc než kdokoliv jiný, zbožňuji pohádky. I když jsem je předtím, kdysi dávno, nenáviděl, protože na můj vkus končí všechny slaďácky. V nejdokonalejší z nich, v Tisíci a jedné noci, která vlastně je noční můrou i pohádkou zároveň, se vyskytuje povídka, kde se poutník ocitnuvší se na neobydleném ostrově vyskytne na břehu potoka, kde spatří sedícího stařečka s vyschlýma nohama. Stareček ho prosí, aby ho na ramenou přenesl přes potok a on samozřejmě, z úcty k šedinám, svolí. Všichni víme, co se stane, když mu nasedne na hrb. Děděk ho chytne do kleští, ovine mu nohy kol šíje a nepouští, drží jak klíště. Ovládaje ho, pohání poutníka, jak chce, trhá ze stromů sladké plody, sám je jí a nedávaje mu ničeho, ještě mu všelijak spílá.

Přesně tak by se dal popsat vztah něžnějšího pohlaví ke mně.

Já, dobrák od kosti.

Přetrhl bych se pro ty smaragdové oči.

Ten dred stočený v klubíčku.

Ty nohy přes nohu přehozené.

Ten útek zápěstí a korálky kolem krku.

Ten něžný sval biceps, když zapumpují.

V lese přežije jen ten silnější,

ale ani ten se leckdy neubrání

průlomům,

jenže bez nich zas neobjevíš ty nový obzory

Nemůžeš mě v sobě uvěznit

_{Nemůžeš mě v sobě uvěznit}

^{Nemůžeš mě v sobě uvěznit}

Jenže les neles, co se děje, když mě násilím vmanévrují do šukačky v podpalubí, já, dobrák - překvapen, že ženy dovedou být tak dravé a silné, že mnou smýkají a navigují mě, jako kdybych byl zajatcem na otrokářské lodi plující v nezměrnu Atlantiku. Poté, co na mě skočí a zneužijí mě, začnou se mi vysmívat, že za nic nestojím a kde jsem se vyhrabal... strašně sráží mou sebedůvěru, bůhví, že mám značné problémy se sebepřijetím. Do toho se nad mým rozepnutým ještě zipsem směje nějaká naštvaná barová tanečnice, že jsem nejhorší, s kým kdy šla, beztak panic a abych pojedl a zesílil... Velice se snažím je uspokojit, ze všech sil, řeklo by se, když tu mě jen ženské hádě dráždí pod záminkou výsměchu... dělají to pro svou ctižádost a marnivost, nebo jen proto, aby motaly chlapům hlavy?! Zlo, které existuje mezi pohlavími nejen se nezmenšuje, ale zesiluje a utkvívá.

Nevíme, chlapi, zač stojíme? Jsme pravý opak toho, pro co jsme určení? Tedy pro válku a obstarávání obživy. Určitě se někdo z neuvěřitelně početného zástupu mužů navštěvujících tento blog vyjádří a vysvětlí mi, proč nevedeme ženy my, nýbrž ženy vedou nás!

Recidivista

Článek věnuji své přítelkyni z dětství, která se mi znovu vrátila do života. Byli jsme dobrá dvojka, jen si vzpomeň, Illuén.

(Hráli jsme si na doktory a já vždycky vyhrál.)

Začnu tím nepodstatným, jako se začíná v každém pokleslém príběhu. Můj otec byl sice zmrd, ale dostal, co si zasloužil. Kdežto můj otčím, který mě od dvanácti let zneužíval, byl hovado nejhrubšího zrna a vypasoval kriminál, kde hnije dodnes za zločiny, které ani nespáchal.

Naše rodiny se stýkaly při různých příležitostech, při křtech nebo při oslavách sametové revoluce. Stýkaly se i jen tak na chodbě, aby si popřály hezkého dne a prohodily nějaké ty bezvýznamné výměny názorů.

Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, mě to táhlo k nim do obýváků nebo přímo k ní do dětského pokoje ve snaze trávit s ní víc času. Měla kudrnaté vlásky čtyřleté zbojnice ze sherwoodského lesa a v pase nosila bublifuk. Když jsem se poprvé odhodlal na schodech v paneláku k ní přistoupit a něco bláznivého ji pošeptat do ouška, vyprskla smíchy. Dala si ruku jen tak před pusu, jako to děti dělají, a uchechtla se prskáním. Ve školce jsme se drželi za ruku, když jsme hráli pexeso nebo pak při dvojstupech, když jsme chodívali do parku sbírat kaštany, nikdy nešla s nikým jiným než se mnou. I paní učitelky říkaly, že budeme jednou stát před oltářem jako manželé. Leč osud rozhodl jinak. Dospívající Iluén skončila s nějakým feťákem, který byl o tři roky starší, a protože vypadal v těch pankáčských hadrech vyspěleji než já v obyčejných kalhotech, rozvázala se mnou styky a zanevřela na jediného člověka, který ji kdy miloval. A protože měl ten fetopankáč účes ve tvaru hvězdice, myslela si asi, že bude jeho mořská víla. Nevydrželo jim to dlouho, tloukl ji, a tak od něj utekla. Jenže v té době už se neměla ke komu obrátit na pomoc, její matka sama brala drogy a valně se o svou trpící dceru nestarala. Utekla s jiným klukem, který dealoval, tentokrát do Olomouce, kde spolu squattovali v útulcích jiných pochybných existencí a tak dál, znáte ty začarované kruhy, ani nemám chuť se o nich rozepisovat. To se psal rok - hádám 2003.

Já byl tenkrát sám dost ve sračkách a rozluka s ní mi nepřidala, když odjela, zhubl jsem tak deset kilo. A na dospívajícím těle jinocha se pozná každá libra směrem dolů celkem snadno. Začal jsem pít a šňupat jak o závod. Nic nepomohlo, že mi přátelé domlouvali, že si jen potřebovala ujasnit priority a že se mi zas jednou v celé slávě vrátí. No nevěřil jsem jim - a divíte se mi snad? Než odjela, řekla, že jsem nevycválaný buran nedorostlý do jejich požadavků. Úplně mě zlomila její hrubost i přímost. Rozbrečel jsem se před ní. Ona se jen krutě zasmála a řekla ("a děcko"), bouchla dveřmi a byla pryč.

Později jsem se trochu zmátořil a začal trošku žít. Stýkal jsem se spolužačkami, omezil pití a celkem obstojně se mi dařilo, ale ve vztahu to nikdy nestálo za nic, nelíbilo se mi milovat se s jednou a myslet přitom na ni, na tu mou zatoulanou labutí královnu. Tak jsem se vydal po jejích stopách. Zjistil jsem, že tam, kde bydlela předtím, už nebydlí a pokaždé, když jsem dorazil na nějaké místo, které na své bludné pouti navštívila, už dávno zelo prázdnotou a dávalo mi na srozuměnou, že ji nikdy nenajdu. Hledat ji dál po určité době nepřicházelo v úvahu, vzdal jsem to a když mi jisté prosincové odpoledne došly od její babičky, která jediná mě měla ráda a viděla ve mně víc než nevycválance, básničky z dobu, kdy jsme spolu trávili čas, pochopil jsem, že musela odjet. Že jsem jí týral svou přítomností a mučil svými návyky.

Už nejsem pankový emo!!!

Flákám se, jak je to jen možné a to jest mi vyčítáno, kdykoliv je to možné...Snažím se bejt co nejméně doma, aby se mi smrt zehnitím na gauči nestala osudným...pak přicházejí lítostivé SMSky od mé rodičky, že je jí smutno a jediný, kdo jí dělá radost je naše stoletá kulhající kočka a uvadající květiny po bytě, ale jen co se vrátim, reje, reje, reje <né na zahradě, nýbrž do mě>...

Za chvíli odfáhrávám do třetího domova, tak se mějte a nezapomeňte, že Courtney Kurta NEzabila!

Hole na vás!

Větrná růžice

Měl to být velký den pro Pepu Skořepinu. Poprvé dostal příležitost přednášet na konferenci business intelligence. Akorát se jak na potvoru den předtím zpil, takže teď nemohl vytáhnout paty z postele. Už za dvě hodiny ho čekají, poskytne nějaký interview a pak hurá před obecenstvo, příspěvěk už mu nedočkavě rachotí v hlavě.

Pepa byl trochu panikář. Ale jako každý neúspěšný člověk, který dostane šanci se o svůj dílek chleba porvat, uznával zásady fair play. Proto by ho ani nenapadlo nepřijít a nedejbože někomu se do telefonu omlouvat, že má tisíc střepů v hlavě, protože neumí pít.

"Casualties would reach over five thousand."

Nemohu dýchat a ani sousedku píchat. Vzor jednání se ustálil na modelu odpudivého samorosta s poruchou příjmu potravy. Jsem nespolečenský až běda, nikoho už ani nezdravím. Když se dostanu do míst, kde je soustředěno větší množství lidí, začnu litevsky nadávat. Moje vrozená nebo získáná (sejde na tom?) agorafobie se každým dnem horší! Jsem pouze neschopný hráč své vylhané partie. Hostím náhodné okolojdoucí zvěřinou a vínem, ale to jen proto, abych se mohl podívat na jejich zapečetěné kostlivce ve skříni. Nedokážu být ani na moment upřímný. Nemám žádné city a když mě nepřátelé, kterých mám doslova desítky, postaví před hotovou věc, ztratím vědomí nebo začnu nadávat estonsky. Kdybych aspoň měl v tomhle světě status diktátora, mohl bych si podrobovat lidi pouhým pokynutím. Do toho všeho jsem nezažil styk s ženou. Je mi už bohatě přes padesát let a stále jsem nepoznal, co to znamená milovat se s druhým. Vyvinul jsem velké úsilí, abych byl tam, kde jsem - a zatím jsem v pr****!

Dobrá, stačil. Od teďka slova na příděl. Kdo si bude chtít vzít, musí mě poprosit na kolínkách. Vemte však na vědomí, že vemu šroubovák a nacpu mu ho do držky. Mě nemusíte prosit - rád sloužím i jen tak, pro nic za nic.

Jednou jsem tak jel ve vlaku, víc než jednou, samozřejmě, jenže tehdy probíhaly obří stávky na železnici ve Francii, je to tak tři roky nazpátek. Jel jsem tak roztažen v sedačce, když tu mě oslovila Bezejmenná dívka. Ne jen tak ledajaké vlaky jezdí ve Francii, jedná se o TGV, jezdí na diesel a tak dál, hýbe se i 300 km/h, když se mu chce. Jelikož se stávkovalo, tak se neplatilo za jízdné a já prostě strávil měsíc v kupéčku. Jen jsem chlastal jabčáky, hrál sám se sebou go a podobné slizy.

"Mesyjé, vy máte vlásky vyčesány zvlášť okouzlujícím způsobem. Jsem holička, tak to poznám, víte." V pespektivě hladu po ženách, který mi svíral útroby a taky proto, že vagón dobře péroval, jsem si okamžitě představil, jaké by bylo s ní dovádět zde přímo v kupé! Leč ovládl jsem se a pověděl pokud možno co nejspisovnější frančtinou:

"Přeháníte, děvenko. Přesto dík za ocenění. Přistupte blíže a vemte si bonbón," s tím jsem vytáhl sáček bonbónů a nabídl jí je. Intoxikace, nedostatek pohybu a raubíř ve mně dělali své, přesto jsem se snažil působit vyrovnaně.

"Pokud to chcete vědět, já jsem zas písař u dvora krále Viléma." Překvapením sebou trhla. Rozvázal se jí jazyk a přivedl mě do stavu vášně. A já už nebyl schopen zachovat klid. Začal jsem na ni šahat a ona se ani nebránila, první ze všech, která se nebránila. Muchlovačka v TGV, romantika jak vyšitá. Za chvíli bylo po všem a ona se mnou jezdila zbytek stávky. Jmenovala se Russell.

Muzeum penisů

Budapešť je město, kreré se vám zapíše do srdce. Něco v té neopakovatelné podívané z budovy parlamentu na Dunaj je závratného, jakási uhrančivá síla, kterou je těžko vylíčit čtenáři našich časů a našich kaváren. Připadá mi, že tam mohl Károly Andrássy prozírat dlouhé hodiny do nadiru, než se vrhl do papírování a v jedné z těch sloupových síní obrácené k řece se musel pravidelně vzepírat proti nepřízni osudu. S tím svým odulým dolním rtem, přes nějž přečníval zub jako sloní kel, konsternovaně zíral do prázdna a určitě častokrát si připomínal: "Ach, jak rád bych se utopil, jen kdyby voda nebyla tak studená."

Neříká se nadarmo však, že tempus edax, homo edacior. Čas vskutku nevidí a ryje vrásky do všech výtvorů pod sluncem. Kdyby zanechával jen vrásky, byli by starci krásní a stařené líbezné, ale on, potměšilec, ryje vedle každé vrásky i jizvu. Vrhá se jak housenka na dodělávající rozkošaťelý dub, aby ho nakonec ohlodal, okousal, ohryzal.

Ale jako se říká, že jednooký je mnohem nedokonalejší než slepec, pač ví, co mu chybí, tak se taky říká, že aspoň jednou musíte navštívit muzem penisů, než zakokrhá kohout ohlašující vás exitus. Právě v Budapešti je, nebo aspoň bývalo, muzem penisů, pokud si dobře pamatuju - možné je, že jsem byl maličko (héhé, "you sir, are insane) pod vlivem aromatických uhlovodíků, takže tam žádná taková stavba vlastně nestojí, nicméně přísahal bych, že ano. Byl jsem vevnitř a exponáty se skutečně podobaly penisům samců, v rozmanitých provedeních, velikostech životních i nadživotních a uspořádáních. Některé stály na podstavcích, jiné jen tak ležely bez ladu a skladu vedle hasicích přístrojů. Málokteré dívčí srdce by neupadlo do vytržení, když by si tak vybíralo nastávajícího ženicha - z kamene, dřeva, bronzu nebo umělé hmoty.

Chano, somebody still loves you

Jestli jsem kdy obdivoval vojačky, tak nejvíc jsem obdivoval vojačky, co psaly básničky a z nich jednu jsem stavěl výše než ostatní. Chanu Senešovou, o níž jsem tajně snil už na střední, že bych ji, kdybych žil ve čtyřicátých letech, připravil o věneček. Je to pro mě největší hrdinka 20. století a vždycky, když vidím nějaký parčík po ní pojmenovaný, pokleknu na kolena a modlím se za klid její duše u Nejvyššího.

Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdychá -
a marno vše a marno vše, ten tam je vzdor a pýcha

Jenom potetovaná kunda z paneláku píchá

se svým šamstrem, zle od cigaret dýchá

Viet Cong unesl mou manželku

Captain Anderson said, "Leave the bodies here, Mister Caputo."

"Sir, they're going to smell pretty bad in another few hours."

"The colonel wants the bodies here."

"What the hell for?"

"He wants the clerks around here to look at them. There isn't much action around here, so I guess he wants them to get used to the sight of blood."

"You're kidding, captain."

"No, I'm not."

"Well, I don't think much of that idea. Christ, let's just bury the poor bastards."

"Lietenaunt, I think what you think doesn't make much difference. The Old Man wants these people to get used to the sight of blood, and that's what they're going to do."

"Well, there's plenty of blood in there, but I'm not sure they're going to get used to it. Plent of other stuff, too, guts and brains."

A rumor of war

(Jestli jen jednu knihu před operací hemoroidů, abyste se cítili nadupaní psycho-tech napětím: Hammerheads, Dale Brown)

Někdo vyhodil desítky knih do popelnic, tak jsem si je vytahal a pročítám. Některé jsou klasiky, jiné braky, jak už to bývá. Je to bonusový materiál, za který jsem vděčný. Ne že bych neměl co dělat. Ale číst knížky z popelnic mi vždycky dodávalo jakousi - možná lichou - útěchu, že lidi nejsou tak zlí, jak se mi jeví. Připadám si, jako bych rýžoval zlato, na čele vráska, v očích různorodý zmar.

Abych nezmaloměšťáčtěl, přijmu životní styl jiné rasy a začnu chodit do bordelu, připlížím se tam pod rouškou noci jako zloděj klenotů do hračkářství a... ale dost už keců. Bordely tu mají náhodou dobré. Holky jsou při chuti, pěkné, ani ne vyžilé, celkem mladé, nedělají si plané naděje, že se jejich situace zlepší. Všecko mají na háku - jako rozumní lidé. Až se mi málem chtělo je vysvobodit, nebo aspoň ty, jejichž postava ve mně probouzí divé choutky. Akorát na můj vkus je to tam takové... jak na statku. Často se tam ozývá jakési bučení zpoza stěn. Není to moc příjemné, nicméně když se šuká, málokdo po vás vyžaduje konverzaci a taky se toho vlastně moc nenamluví, co jsem tak vypozoroval. Aspoň ne ve zdejším bordýlku.

Chodí tu samé trosky a já. Nemyslete si, že jsem klasická no-name troska, stupruma tu každá zná. Možná trochu vypadám jak kostlivec, ale mám pořád vřelé chování, což se nedá říct o mém kamarádovi, který tam chodí taky, má ruce jak holčička a tvář vraha, hned jsem si řekl, tys asi speciální vrh, nejseš ty nějaký hamletovský herec, co se vydupe jen tak mimoděk v mechu, co se ani moc nerodí na tenhle svět? Tomu vskutku sluší ležérní chování flinka, jenž má účet na Kajmanech. Přesto jsem si víc než jist, že je chudší než já, působí tam v tom světě šlapek jak ředitel planety na setkání dobrovolných dárců orgánů. Naprosto nepatřičně. Trochu enfant terrible, všichni na něj zvysoka jebou, ale on se chová, jako že je má pod palcem. Pokaždé v otvoru ve zdi vidím, jak přitahuje nějaké holce otěže

kolem krku a chce se mi smát, jak dovede ten něžnílek být brutální. Piju tam, co je k dispozici, hltám kořaly na uvolnění, aby se mi vůbec postavil a ten hoch jen tak po mně vrhá víceznačné pohledy, obdařím ho úsměvem a považuji naše setkání na skončené. Pravda asi nikdy nevyjde najevo, třeba je tajný vládní agent nasazený na mě za účelem získání informací o ilegálních přistěhovalcích... všecko je možné. Když mě svrbí pěstí, mám chuť tam zbít nějakého černého pasáka, kdežto oni se nemají chuť bít, mají tam podezřele maskulaturou potažené security a s těmi se zas nemám chuť bít já. Podnik vede madam, co už zažila přechod a přitom vesele píchá dál. Říkají ji Rose. Trošku nadutá je, bohužel není pochyb. Má tvář jako křivítko, křivé všechno až po oční stíny.

Zamlada jsem prodával kryptonky v tuzexu za pakatel, hodilo to slušný balík bonů, byly mi tak tři zimy, vydělal jsem asi víc než stýček Skrblík, když se to veme oklikou, bohužel všechny padly za vlast, resp. za chlast. Příkon těch žárovek byl, bez přehánění, mimořádný. Tehdy se ostatně počala má šeroslepost, v tom zastrčeném temném kumbálku, kde svítily jen kryptonky a kde jsem si je prohlížel jaksepatří zblízka. Dodneška za ně pykám a ani heřmánkové extrakty na trpící oči nepomáhají.

No co, pečení holubi ti taky jen tak nenaletí do huby, musí se skloubit podnikavý duch s šikovným nápadem a pak ještě si vrznout u nějaké té emancipované právničky, a.. světě, div se, budeš se mít k světu. Překvapivě všecko, co nás potká, se točí okolo pyje a kolem kundy vše září. Na ně hosany na měsíc výt, jim třeba trapně k vůli žít.

Modlím se za Boha, který ani nepřišel, natožpak vztáhl ruku k dílu. Kéž by jen tak měl zkušenost s mnohoženstvím, protože jako starý mládenec nemáš prostě přehled, nevíš, kde můžeš spustit operaci "přispěchám ti na pomoc AKA laciných zázraků" a jsi chtě nechtě zaměňován za trumberu, protože jestli soudíš, že díru v lidech jen tak zamázneš sádrou pohodlí, tak to se pleteš. Bože, ze všech, kteří něco mohou změnit, kéž bys ty měl koule ze železa!

Původně jsem chtěl psát o Kličkovi a whisky z ořechovce pekanového. Tak třeba jindy.

Lidská mysl, rozohněná tím, že stále vyžaduje smysl světa, neustále hledá a nenechází nic než rozpory a nesmysly.

Mocnější než kyselina

Věc ještě neměla čas proměnit se v osud

a to buď rád, vždyť neodvratnost není vesmír

na jednom konci nicoty otevřený do něcoty,

ale naopak na konci něcoty zřícený v Nic!

Z takových věcí vstává pyj a kunda se jemně opocuje. Ne pro návrat do reality bys mě měla číst. Pro návrat do dětství, kdys neměla ještě nesmyslné požadavky na celý ten koloběh soužítí (se sebou) - se sousebou. Neredukuju ženské na ovoce. Jen co vidím kolem sebe, přetavuju do výkladu o povaze plata broskviček či meruněk, protože mi chutnají. Lepší, než kdybych v ženách viděl tašku rajčat. Ne nutně zhanobených. Jen tak zkusmo zkousnutých na patře, poletujících v hořkosladkém odéru vztahů mezi pohlavími. Často milostnými, vždycky nešťastnými. Nebo možná jen neznám dost vzorků. Ale jak já to vidím, tenhle svět je ztřeštěně na pováženou. Buďte čisté i na ty, co vám nedají pokoje, co váš obtěžují a štvou, apel na vás, jinak se blíží poslední hodinka. Lépe si promluvit jako rovné s rovnými než žalovat na nespravedlnost, na nepříjemnosti a nepohodlí. Páteř se čistým jednáním nezkřivím - nebo aspoň ne víc než nečistým. Hlavně mysl, reflex a instinkty zůstanou svěží. Jedině v případě, že zůstanete ženskými v originálním znění se všemi mateřskými pudy a touhami po čokoládách a shazováním kil a kupováním laků na nehty, spasíte planetku (a mužské), neustále hrozící bouchnout na horizontu událostí! Život není hra a nejde uložit. Ale jde ESCapem vystoupit z něj. ESCapujte jen v krajní nutnosti. Porád je toho tolik co ochutnat (kromě plodů vypěstovaných z pecek broskví).

Nepeču žádné podělané vanilkové rohlíčky, není příležitost ani energie. Stačí si koupit vlašské ořechy a palačinky; když je smísíte na patře, vznikne ne podobná, nýbrž totožná chuť. Tak jaképak mordování s rohlíky... Není v tom ten proces. Ale důležitý je výsledek, no ne?! Ha ha.