E pluribus unum

Tento svět i všechny světy za ním pronásleduje chaos.
Na mořích reality lze nalézt množství vrstev, jedna existence se přelévá ve druhou.

Chaos hrozí bouřemi a přívaly a zbloudilými proudy a vše posílá horempádem do zmatku.

Věčně se přelévá plynutí našich činů násilných, nerozumných, obsesivních, naočkovaných produktivitou.

Do mého splývání se navíc zpravidla vtírají méně svědomití a méně mravní, než jsem sám. A kdo mě zná, tuší, že níž nejde moc klesat.

Mám z toho psychiku v odvařené piči. Dlouhé otroctví ve spárech žen mě naučilo být hovadem. Naštěstí jsem z nejhoršího venku, je ze mě hříchům odvykající mnich žijící v celibátu tlukotem vášnivého srdce, dechem plným toxinů a polomrtvé kebule. Prostě e pluribus unum.

Snad protože mě Osudová ovlivnila, namlouvám si, víc než kdokoliv jiný, zbožňuji pohádky. I když jsem je předtím, kdysi dávno, nenáviděl, protože na můj vkus končí všechny slaďácky. V nejdokonalejší z nich, v Tisíci a jedné noci, která vlastně je noční můrou i pohádkou zároveň, se vyskytuje povídka, kde se poutník ocitnuvší se na neobydleném ostrově vyskytne na břehu potoka, kde spatří sedícího stařečka s vyschlýma nohama. Stareček ho prosí, aby ho na ramenou přenesl přes potok a on samozřejmě, z úcty k šedinám, svolí. Všichni víme, co se stane, když mu nasedne na hrb. Děděk ho chytne do kleští, ovine mu nohy kol šíje a nepouští, drží jak klíště. Ovládaje ho, pohání poutníka, jak chce, trhá ze stromů sladké plody, sám je jí a nedávaje mu ničeho, ještě mu všelijak spílá.

Přesně tak by se dal popsat vztah něžnějšího pohlaví ke mně.

Já, dobrák od kosti.

Přetrhl bych se pro ty smaragdové oči.

Ten dred stočený v klubíčku.

Ty nohy přes nohu přehozené.

Ten útek zápěstí a korálky kolem krku.

Ten něžný sval biceps, když zapumpují.

V lese přežije jen ten silnější,

ale ani ten se leckdy neubrání

průlomům,

jenže bez nich zas neobjevíš ty nový obzory

Nemůžeš mě v sobě uvěznit

_{Nemůžeš mě v sobě uvěznit}

^{Nemůžeš mě v sobě uvěznit}

Jenže les neles, co se děje, když mě násilím vmanévrují do šukačky v podpalubí, já, dobrák - překvapen, že ženy dovedou být tak dravé a silné, že mnou smýkají a navigují mě, jako kdybych byl zajatcem na otrokářské lodi plující v nezměrnu Atlantiku. Poté, co na mě skočí a zneužijí mě, začnou se mi vysmívat, že za nic nestojím a kde jsem se vyhrabal... strašně sráží mou sebedůvěru, bůhví, že mám značné problémy se sebepřijetím. Do toho se nad mým rozepnutým ještě zipsem směje nějaká naštvaná barová tanečnice, že jsem nejhorší, s kým kdy šla, beztak panic a abych pojedl a zesílil... Velice se snažím je uspokojit, ze všech sil, řeklo by se, když tu mě jen ženské hádě dráždí pod záminkou výsměchu... dělají to pro svou ctižádost a marnivost, nebo jen proto, aby motaly chlapům hlavy?! Zlo, které existuje mezi pohlavími nejen se nezmenšuje, ale zesiluje a utkvívá.

Nevíme, chlapi, zač stojíme? Jsme pravý opak toho, pro co jsme určení? Tedy pro válku a obstarávání obživy. Určitě se někdo z neuvěřitelně početného zástupu mužů navštěvujících tento blog vyjádří a vysvětlí mi, proč nevedeme ženy my, nýbrž ženy vedou nás!