Recidivista

Článek věnuji své přítelkyni z dětství, která se mi znovu vrátila do života. Byli jsme dobrá dvojka, jen si vzpomeň, Illuén.

(Hráli jsme si na doktory a já vždycky vyhrál.)

Začnu tím nepodstatným, jako se začíná v každém pokleslém príběhu. Můj otec byl sice zmrd, ale dostal, co si zasloužil. Kdežto můj otčím, který mě od dvanácti let zneužíval, byl hovado nejhrubšího zrna a vypasoval kriminál, kde hnije dodnes za zločiny, které ani nespáchal.

Naše rodiny se stýkaly při různých příležitostech, při křtech nebo při oslavách sametové revoluce. Stýkaly se i jen tak na chodbě, aby si popřály hezkého dne a prohodily nějaké ty bezvýznamné výměny názorů.

Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, mě to táhlo k nim do obýváků nebo přímo k ní do dětského pokoje ve snaze trávit s ní víc času. Měla kudrnaté vlásky čtyřleté zbojnice ze sherwoodského lesa a v pase nosila bublifuk. Když jsem se poprvé odhodlal na schodech v paneláku k ní přistoupit a něco bláznivého ji pošeptat do ouška, vyprskla smíchy. Dala si ruku jen tak před pusu, jako to děti dělají, a uchechtla se prskáním. Ve školce jsme se drželi za ruku, když jsme hráli pexeso nebo pak při dvojstupech, když jsme chodívali do parku sbírat kaštany, nikdy nešla s nikým jiným než se mnou. I paní učitelky říkaly, že budeme jednou stát před oltářem jako manželé. Leč osud rozhodl jinak. Dospívající Iluén skončila s nějakým feťákem, který byl o tři roky starší, a protože vypadal v těch pankáčských hadrech vyspěleji než já v obyčejných kalhotech, rozvázala se mnou styky a zanevřela na jediného člověka, který ji kdy miloval. A protože měl ten fetopankáč účes ve tvaru hvězdice, myslela si asi, že bude jeho mořská víla. Nevydrželo jim to dlouho, tloukl ji, a tak od něj utekla. Jenže v té době už se neměla ke komu obrátit na pomoc, její matka sama brala drogy a valně se o svou trpící dceru nestarala. Utekla s jiným klukem, který dealoval, tentokrát do Olomouce, kde spolu squattovali v útulcích jiných pochybných existencí a tak dál, znáte ty začarované kruhy, ani nemám chuť se o nich rozepisovat. To se psal rok - hádám 2003.

Já byl tenkrát sám dost ve sračkách a rozluka s ní mi nepřidala, když odjela, zhubl jsem tak deset kilo. A na dospívajícím těle jinocha se pozná každá libra směrem dolů celkem snadno. Začal jsem pít a šňupat jak o závod. Nic nepomohlo, že mi přátelé domlouvali, že si jen potřebovala ujasnit priority a že se mi zas jednou v celé slávě vrátí. No nevěřil jsem jim - a divíte se mi snad? Než odjela, řekla, že jsem nevycválaný buran nedorostlý do jejich požadavků. Úplně mě zlomila její hrubost i přímost. Rozbrečel jsem se před ní. Ona se jen krutě zasmála a řekla ("a děcko"), bouchla dveřmi a byla pryč.

Později jsem se trochu zmátořil a začal trošku žít. Stýkal jsem se spolužačkami, omezil pití a celkem obstojně se mi dařilo, ale ve vztahu to nikdy nestálo za nic, nelíbilo se mi milovat se s jednou a myslet přitom na ni, na tu mou zatoulanou labutí královnu. Tak jsem se vydal po jejích stopách. Zjistil jsem, že tam, kde bydlela předtím, už nebydlí a pokaždé, když jsem dorazil na nějaké místo, které na své bludné pouti navštívila, už dávno zelo prázdnotou a dávalo mi na srozuměnou, že ji nikdy nenajdu. Hledat ji dál po určité době nepřicházelo v úvahu, vzdal jsem to a když mi jisté prosincové odpoledne došly od její babičky, která jediná mě měla ráda a viděla ve mně víc než nevycválance, básničky z dobu, kdy jsme spolu trávili čas, pochopil jsem, že musela odjet. Že jsem jí týral svou přítomností a mučil svými návyky.

Už nejsem pankový emo!!!

Flákám se, jak je to jen možné a to jest mi vyčítáno, kdykoliv je to možné...Snažím se bejt co nejméně doma, aby se mi smrt zehnitím na gauči nestala osudným...pak přicházejí lítostivé SMSky od mé rodičky, že je jí smutno a jediný, kdo jí dělá radost je naše stoletá kulhající kočka a uvadající květiny po bytě, ale jen co se vrátim, reje, reje, reje <né na zahradě, nýbrž do mě>...

Za chvíli odfáhrávám do třetího domova, tak se mějte a nezapomeňte, že Courtney Kurta NEzabila!

Hole na vás!