Měl to být velký den pro Pepu Skořepinu. Poprvé dostal příležitost přednášet na konferenci business intelligence. Akorát se jak na potvoru den předtím zpil, takže teď nemohl vytáhnout paty z postele. Už za dvě hodiny ho čekají, poskytne nějaký interview a pak hurá před obecenstvo, příspěvěk už mu nedočkavě rachotí v hlavě.
Pepa byl trochu panikář. Ale jako každý neúspěšný člověk, který dostane šanci se o svůj dílek chleba porvat, uznával zásady fair play. Proto by ho ani nenapadlo nepřijít a nedejbože někomu se do telefonu omlouvat, že má tisíc střepů v hlavě, protože neumí pít.
"Casualties would reach over five thousand."
Nemohu dýchat a ani sousedku píchat. Vzor jednání se ustálil na modelu odpudivého samorosta s poruchou příjmu potravy. Jsem nespolečenský až běda, nikoho už ani nezdravím. Když se dostanu do míst, kde je soustředěno větší množství lidí, začnu litevsky nadávat. Moje vrozená nebo získáná (sejde na tom?) agorafobie se každým dnem horší! Jsem pouze neschopný hráč své vylhané partie. Hostím náhodné okolojdoucí zvěřinou a vínem, ale to jen proto, abych se mohl podívat na jejich zapečetěné kostlivce ve skříni. Nedokážu být ani na moment upřímný. Nemám žádné city a když mě nepřátelé, kterých mám doslova desítky, postaví před hotovou věc, ztratím vědomí nebo začnu nadávat estonsky. Kdybych aspoň měl v tomhle světě status diktátora, mohl bych si podrobovat lidi pouhým pokynutím. Do toho všeho jsem nezažil styk s ženou. Je mi už bohatě přes padesát let a stále jsem nepoznal, co to znamená milovat se s druhým. Vyvinul jsem velké úsilí, abych byl tam, kde jsem - a zatím jsem v pr****!
Dobrá, stačil. Od teďka slova na příděl. Kdo si bude chtít vzít, musí mě poprosit na kolínkách. Vemte však na vědomí, že vemu šroubovák a nacpu mu ho do držky. Mě nemusíte prosit - rád sloužím i jen tak, pro nic za nic.
Jednou jsem tak jel ve vlaku, víc než jednou, samozřejmě, jenže tehdy probíhaly obří stávky na železnici ve Francii, je to tak tři roky nazpátek. Jel jsem tak roztažen v sedačce, když tu mě oslovila Bezejmenná dívka. Ne jen tak ledajaké vlaky jezdí ve Francii, jedná se o TGV, jezdí na diesel a tak dál, hýbe se i 300 km/h, když se mu chce. Jelikož se stávkovalo, tak se neplatilo za jízdné a já prostě strávil měsíc v kupéčku. Jen jsem chlastal jabčáky, hrál sám se sebou go a podobné slizy.
"Mesyjé, vy máte vlásky vyčesány zvlášť okouzlujícím způsobem. Jsem holička, tak to poznám, víte." V pespektivě hladu po ženách, který mi svíral útroby a taky proto, že vagón dobře péroval, jsem si okamžitě představil, jaké by bylo s ní dovádět zde přímo v kupé! Leč ovládl jsem se a pověděl pokud možno co nejspisovnější frančtinou:
"Přeháníte, děvenko. Přesto dík za ocenění. Přistupte blíže a vemte si bonbón," s tím jsem vytáhl sáček bonbónů a nabídl jí je. Intoxikace, nedostatek pohybu a raubíř ve mně dělali své, přesto jsem se snažil působit vyrovnaně.
"Pokud to chcete vědět, já jsem zas písař u dvora krále Viléma." Překvapením sebou trhla. Rozvázal se jí jazyk a přivedl mě do stavu vášně. A já už nebyl schopen zachovat klid. Začal jsem na ni šahat a ona se ani nebránila, první ze všech, která se nebránila. Muchlovačka v TGV, romantika jak vyšitá. Za chvíli bylo po všem a ona se mnou jezdila zbytek stávky. Jmenovala se Russell.
Žádné komentáře:
Okomentovat