Budapešť je město, kreré se vám zapíše do srdce. Něco v té neopakovatelné podívané z budovy parlamentu na Dunaj je závratného, jakási uhrančivá síla, kterou je těžko vylíčit čtenáři našich časů a našich kaváren. Připadá mi, že tam mohl Károly Andrássy prozírat dlouhé hodiny do nadiru, než se vrhl do papírování a v jedné z těch sloupových síní obrácené k řece se musel pravidelně vzepírat proti nepřízni osudu. S tím svým odulým dolním rtem, přes nějž přečníval zub jako sloní kel, konsternovaně zíral do prázdna a určitě častokrát si připomínal: "Ach, jak rád bych se utopil, jen kdyby voda nebyla tak studená."
Neříká se nadarmo však, že tempus edax, homo edacior. Čas vskutku nevidí a ryje vrásky do všech výtvorů pod sluncem. Kdyby zanechával jen vrásky, byli by starci krásní a stařené líbezné, ale on, potměšilec, ryje vedle každé vrásky i jizvu. Vrhá se jak housenka na dodělávající rozkošaťelý dub, aby ho nakonec ohlodal, okousal, ohryzal.
Ale jako se říká, že jednooký je mnohem nedokonalejší než slepec, pač ví, co mu chybí, tak se taky říká, že aspoň jednou musíte navštívit muzem penisů, než zakokrhá kohout ohlašující vás exitus. Právě v Budapešti je, nebo aspoň bývalo, muzem penisů, pokud si dobře pamatuju - možné je, že jsem byl maličko (héhé, "you sir, are insane) pod vlivem aromatických uhlovodíků, takže tam žádná taková stavba vlastně nestojí, nicméně přísahal bych, že ano. Byl jsem vevnitř a exponáty se skutečně podobaly penisům samců, v rozmanitých provedeních, velikostech životních i nadživotních a uspořádáních. Některé stály na podstavcích, jiné jen tak ležely bez ladu a skladu vedle hasicích přístrojů. Málokteré dívčí srdce by neupadlo do vytržení, když by si tak vybíralo nastávajícího ženicha - z kamene, dřeva, bronzu nebo umělé hmoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat