Násilnický typ ji osudově přitahoval

Jana roztáhla své nádherné končetiny přes mou mapu světa a znečitelnila tak území označené „sex“, a tak jsem byl donucen plavit se jiným směrem. Prostě jsem si musel honit, protože ona mě jen dráždila tím, že jsem ji nemohl mít! V sedmnácti letech, považte. Nezanedbával jsem školu ani brigády, všude jsem přicházel první a odcházel poslední. Přesto na mě ani nepohlédla a chodila s klukem, který se neuměl ani podepsat, jak byl vymatlaný! Až nás o čtyři roky později svedl osud dohromady. Byla mírně cinklá, ale nebránila se, když jsem jí pozval k sobě domů na skleničku.

Míjeli jsme party pankáčů s plechovkami Budweiseru v rukách. Ona se s nimi chtěla vybavovat - určitě by se dověděla zajímavé věci - třeba jak rozbíjet skla v tramvaji. Ale já ji táhl jak šlapku dál, až ke mně na ubytovnu. Ostatně stovky lidí tou dobou směřovaly stejným směrem, tehdy byla O****** narvaná lidmi jak sedmnáctka na oslavě svých narozenin. 

"Abych pravdu řekla, tudy jsem ještě nikdy nešla," začala žvatlat s tím svým dolnokotěhůrkovským přízvukem. 
"Fakt? Zajímavé..."

Kolem nás přešly dvě vysoké dívky, jež se držely za cíp pláštěnek. 

Vypadaly drsně - a taky drsné byly, drsné lesby. V nose měly jako bejci kroužky a v jazyku, když na nás vystrkávaly ten jazyk, jsem uviděl zalesknout se Cheopsovu pyramidu. 

Přistihla se, jak se diví, že je nekomentuji. Ale já nechal myšlenky ubíhat úplně jiným směrem. Chtěl jsem s ní mít přátelský sex, který by ji znemožnil na mě v budoucnu zapomenout. 

"Že na ně nekoukáš, je osvěžující," pronesla smířlivě.

"Proč bych pořád koukal na nějaké sukně?"

"Protože tě znám, dráždí tě jejich koňské ohony černých vlasů. Ten odkaz k padesátým létům, kdy ses měl narodit, abys našel něco, co by tě udrželo naživu."

"Jsi jen smutná, to je to, a zármutek rodí chiméry a ty zase mají sklon být pověrečné. Vytváříš si domněnky, kde bys měla věřit jen faktům. Já vůbec nejsem takový děvkař, jak si mě kreslíš. Jsem jen na hezky rostlé slečny. Podívám se na děvče jen jednou a zhodnotím ji. A když ji dám víc než čtyři z deseti, jdu po ní, dokud jí nedostanu!"

"Povídali, že mu hráli."

Udice

V těchto časech, nevím tak říkajíc, co chci - možná nechci, co znám, a chci, co neznám. Dějí se tu hrozné komedie, někdo by řekl zvěrstva. Lidé odstřelovaní z SUVéček na ulicích, střílení do kolen, do hýždí, mezi oči a mezi tím třeští v zapadlých uličkách šestnáctiletí negři šlehnutím snížkem. Tohle je totiž Amerika a lidi si tu dělají, co je sakra napadne, vadí to snad někomu? To proto, že na to mají právo. A protože mají zbraně a nikdo jim nebude kurva do ničeho kecat. Výsledkem je, že se tato země vyznačuje jednou z nejhorších ekonomik na světě. Co mě dále nezajímá, jsou divoké, až příliš divoké emoce hádek a následného usmiřování, které se ozývají z nedalekých zdí, otřásající tímto domem hůř než štěkot černých psů, jež občas vídám na toulkách zimní nocí. Když někdy nechci ani vystrčit hlavu ven, tak se položím na zádech, odkopu od sebe prostěradla, nohy a ruce široce rozhodím a... vytáhnu flašku brandy, ze které piju, dokud mi únava neuzamkne víčka. Musí uplynout dobré tři hodiny, než se cítím docela dobře zakořeněný. Jako tenkrát.. když jsem vás ještě neznal, mé čtenářky. Když jste spaly s jinými. Za docela jiných okolností, kdy jste ještě nebyly tak hrubé... a vaše nemístná víra v dobrotu světa vás ukolébávala do denních povinností. Psaly jste domácí úkoly s tváří vystavenou sladké vůni fialek a kolínské vašeho tatínka. Pod obří, nechutně vyvedenou lampou, která by se mohla dneska prodávat v Sotheby's za pár tácu, v obýváku seděla vaše macecha a četla Prousta nebo Thukidida v originále. Dokud jsem nepotkal jednu z vás ve zverimexu, netušil jsem, že jste tak pilné. Potkal jsem jednu z vás se slepeným účesem připomínajícím včelí úl a zamiloval se do ní. Bušil jsem do ní tak rok. Než jsem potkal jinou, která neměla tak umělecké vlasy. Ale nedokázal jsem si zvyknout na to, že už nemám v očích vosy, tak jsem ji rychle pustil k vodě.

Teče z ní směs šťáv

Je známá pravda, že člověk musí mít do lampy olej, aby jasně hořela. Takže, když jsem se rozhodoval o tom, jestli chci zůstat s Irčou nebo si povyrazit s Kristínou, neváhal jsem ani okamžik. Irča byla fajn holka, sice trošku při tele, jenže měla jasný životní plán, na druhou stranu zřetelně postrádala Kristíninu spontaneitu a její dívčí, nakažlivý smích. Nakecal jsem Ireně, že jdu na pánskou jízdu. Což vlastně byla pravda, protože jsem si na ní zarajtoval pořádně! Ve chvíli, kdy jsem to říkal, jsem tomu však nevěřil... že jako mluvím pravdu. Nicméně to na mně, ta zamilovaná husička, nepoznala a nebo jestli jo, tak to nedala najevo. Sexualita, kterou vyzařuje Kristína, je jiného druhu, asi takového, kterou popisuje Freud - je zjevná, je jako sexuální obsese, se kterou se setkáváme všude tam, kde by se nacházejí sexuální predátoři, je to jakási nadržená sexualita, která se ihned zmenší do normálních proporcí, jakmile se uvolní cesta k jejímu uplatnění. V porovnání s ní je Irča úplná panna. Nedokáže vzrušit ani starého, opelichaného pantátu, který se vrací ze šichty na zimáku, kde jezdí s rolbou a po cestě domů za otrhanou manželkou se staví na dvě piva u Helbicha. Viděl jsem to na vlastní oči, jak nedokáže vykřesat ani ty základní sexuální plamínky v očích takových tatíků. Co bych vám to neřekl.. styděl jsem se za ni. A ne málo. Když jsem ji držel za ruku, procházel se s ní po městě, zdálo se mi, jako by se na mě všichni dívali a říkali si: to je teda lůzr. Chodí s takovou nijakou slečnou. A jaká má tlustá stehna, copak ho nezavalí v té posteli? A s výsměšným odfrknutím se odvraceli a šli zas po své cestě. Jenže pro mě jejich pohledy nikdy neustávaly. Neustále zaměstnávaly mou tolik citlivou mysl, až naplnily mou čistou duši, čistou jako potůček, jedem. Takže když jsem prvně uviděl Kristínu, bylo vlastně rozhodnuto o osudu Ireny. Teď to zbývalo jen zařídit tak, abych se s ní nemusel rozcházet, ale mohl jsem zároveň užívat všech výhod Kristíniny společnosti. Přítel s benefity, znáte to. Jestli Irča byla výslednicí nesčíslných generací trpících Ev, jejich vyvrcholením, tak to mě teda poser. Neuměla ani pořádně uklohnit rýži, vždycky mi podala na talíř něco hnědého, marně rozvařeného a mastného jak sviňa. Takový Pohlreich by ji naučil, ten by jí vysvětlil, jak se hotoví pravá evropská rýže pro milovaného milence! Považovala se za nadmíru moderní slečnu, ale nosila copánky jak nějaká cikánka před osmi staletími někde na trhu s rybami v Zadaru. Byla prostě nechutná, jedním slovem jste to chtěly, tak to máte. Neuměla se ani líbat, ani roztahovat nohy. Chodil jsem s ní rok, než mi dovolila se s ní vyspat... byl jsem trpělivý, ale nestálo to za to.

Svět se ustálil v orgasmu

Vrazil ho do ní, zatočila se jí hlava

V době mikročipu

Ztratila to v hlohu

Není nic jasnější, než že vaši kluci jsou prostě borci. Vědí jako herci ve formě, že stačí maličko, a jste u nich jako na drátkách, špendlík by nepropad, a opět maličko, a je po srandě. Omlátíte jim své šminky o hlavu nebo něco horšího. Jsou na vás závislejší než vy na nich. Je pátek večer, tak si řeknete, že se vyrazíte ztřískat. Houpajíc zadnicí ho dovedete na parket. Drcnete do něj bokem. A tu zadnici máte měkkou a obrovskou. Tehdy poprvé mu začne pracovat krev v těch partiích, které tolik milujete. V posteli, oba ožralí, to pak máte snadné. Zamašlujete měkkými křidélky, předvedete umírající labuť a přidáte k té starosvětské vášni něco čistě orientálního. To teď novodobí kluci berou... jako znamení lásky. Příští týden se zhoukáte zase... a pak znovu, dokud si nenajde novou. Vítejte ve světě, který neklade meze fantazii, ve světě vztahů s vašimi ex!

Dívám se, jak dějiny pádí kolem. Zvyk, řeknete. Nechávám je jít, co s nimi jiného. A potom se naskytne okamžik, kdy lze něco udělat. Zasáhnout do nich. Být konečně megasamec, mastodont šuku, gladiátor děvek. Vyhlédl jsem si ji v parku. Nebyla sama, tehdy ještě chodila s klukem. Líbila se mi už tři měsíce, ale neměl jsem odvahu ji oslovit. Až ta odvaha přišla - jako sama od sebe. Možná jsem si tehdy honil víc než obvykle, to si teď nevzpomínám, jisté je, že v mých honitbách ona byla ústřední ženou nebo vlastně jedinou. Vydal jsem se za ní jako každý čtvrtek do parku... sedívala tam na stejné lavičce a buď se učila na test z chemie nebo se dívala na procházející páry. Obloha byla zatažená a studená mlha nad řekou věstila, že může brzy přijít déšť. Pod mostem, kde jsem často pil lahváče, jsem se usadil na sokl v zemi. Odtud jsem ji sledoval. Netrvalo dlouho a přisedla si na lávku. Lovila v báglu učebnici, kterou pak rozevřela, nasadila si sluchátka... a začala se šrotovat. Patnáct minut jen přetáčela stránky, něco si občas zapisovala. Ale její prsa, její prsa nebyla nikterak nehybná. Neustále vykonávala drobné cvičení, jak dýchala. Už mi těch patnáct minut stál a měl jsem problém ten instinkt udržovat v tajnosti. Toužil jsem ji ojet. Její rozšklebenou kundu, jak se sluší a patří na středoškolačku, ojížděl teprve její první kluk, byla téměř panna, což mi připadalo náramně sexy. Já byl pochopitelně panic ještě dlouho poté, co jsem ji poznal a co mě odmrštila.

Přišel jsem k ní blíž, ona vzhlédla. Poznala mě. Věděla, že jsem trošku vyšinutý. Zeptal jsem se jí upřímně:

"Nechtěla by sis sundat tu blůzku? Mám na tebe chuť."

Chvíli na mě hleděla zmateně, pak vztyčila prostředník a řekla, na co do nejdelší smrti nezapomenu:
"Jdi do píče! Ale ne do mojí!"

Voněla tam po šeříku

Přitiskla se k neznámému chlapci

Hezké cecíky

Jsou to ještě děti. Je jim tak šestnáct let. Alkohol jim dodává odvahu a blížící se den Páně je nutí ke spěchu. Pod rouškou temnoty hledají lásku a naleznou jen smrt.

Dnes výjimečně vane jen slabý vítr. A pro tentokrát je vlahý, jako dech na kůži, hladivý a svůdný. Hvězdy na srpnové obloze halí lehký opar, ale dorůstající měsíc vrhá své sinalé, bezkrevné světlo na ztvrdlý písek, který po sobě zanechal odliv. U břehu něžně dýchá moře a z fosforeskující pěny se po zlaté pláži rozlétávají stříbřité bubliny. Mladý pár pospíchá silničkou dolů z vesnice, v hlavě jim oběma pulzuje krev shodně s rytmem vln.

Když jste se na ně pozorně zadívali, museli jste uznat, že už vlastně není tak mladý. Zvláštní, jak někteří lidé mohou uvíznout v jakémsi zakřivení časoprostoru. V jejich životě existuje období, které je určuje a na které se upnou po všechna následující léta. Stejný účes, stejný styl oblékání, stejná hudba — navzdory tomu, že se svět kolem nich změnil k nepoznání. Jirka byl kandidátem na právě takového živočicha. S Marcelou, která byla jeho opakem, chodil už od základky. Vlastně si nepamatuje nic před seznámením s ní. Její žluté vlasy, štíhlá postava, pevná ňadra a počínající hříva blonďatých chloupků na pahorku ho přesvědčila, že život stojí za to žít, když do ní v šestnácti jako panic prvně vstoupil. Byli nerozlučně svoji. Už dlouhých jedenáct let. Za tu dobu jen třikrát zahnul její špičaté bradě a sličným očím, kterým pravidelné pití jedné skleničky amontilladského vína dodávalo v pátek večer mírně šibalský výraz. Ona si podržela čest a kromě opilé líbačky s jejím nejlepším kamarádem se nic tělesného neodehrálo. Dalo by se říct, že tvoří stabilní a spokojený pár. Jen... jim chyběli děti. Nemohla je mít.

Marcela zestárla víc, než si byla ochotna přiznat. Vedle Jirky zestárla až nespravedlivě rychle. Nepotřebovala to. Od něj. Už to vůbec nepotřebovala, ten jeho pot, slzy, semeno, sem tam nějakou krev. Nic z tělesnosti. Už mu neslízává z té jeho odpudivé hrudi nic vlhkého. Nedokázal ji číst myšlenky, ale cítil to podobně. Její mušle už ho přestala zajímat. Dával ruce i prsty pryč od její kočičky - a nepokládal to za žádný dvojsmyslný žertík, byl v tom zcela vážný. Nehodlal z ní vymačkat trošku mlíčka, skoro nedutal, když se měl položit na záda v posteli a rychle usnout, aby mu neříkala nic o tom, jak prožila den. 

Má sotva dvanáct, leč postavu šestnáctileté

Snila o mohutném mužství

Objevil jsem teprve teď kouzlo nechtěného. Na blogu přistál miniaturní vyhledávač vlevo nahoře s ikonkou blogspotu, který detekuje slova a nachází je v toku vět. Po či proti toku let.

Není to nic světoborného, ale pořád je to nadmíru efektivní metoda jak přimět nové, mladistvé slečny, co už se naučily číst, aby se nažraly a aby kozel zůstal celý... třeba se nenadějeme a brzy začne spisovat memoáry i vaše dvanáctiletá sestra. Jen proto, že potkala tento blog. Ale to asi spíš... spíš ne než jo. Už jen kvůli vám doufám, že spíš ne. 

Šlehačka na vajíčku

 Díval jsem se na mapu rostlinek a zjistil, že hodně ginkgo biloby roste v Bludovicích.

Černé kalhotky s černou krajkou

Není nic tak nepropustné jako poctivé kalhotky. Jakýkoliv výtok, který eventuálně každá z vás aspoň párkrát za život zažije, doslova zahyne v té spleti vláken.. myslím, že anglicky se tomu nadává fabric... ta látka, ze které jsou kalhotky. Třeba jako polyester... to je vlákno na kalhotky! Z něj se, panečku, šijí jedna radost. A celá příprava spočívá v tom, že se nasadí základní střih... nejjednodušší jsou ty s minimem švů. Zapojí se jehlička (teď mluvím o strojovém šití, samozřejmě) někde uprostřed, tam, kde jsou černé chloupky dospívající slečny, a jde se přímo po diagonále až tam, kde je kraj, kde je lemování a kde to vlastně celé drží kolem boků.  Tady ale nastává problém -  samotný proces šití je snadný, ale když neznáte složení spotřebitelek, což je gro byznysu a trhu, ani ta nejzručnější švadlena nebude vědět, jak mají být ty kalhotky velké, jak těsné, jak omyvatelné, řečeno lidově. Obvykle kalhotky nemají žádné nitky, kterými je je možné stáhnout či roztáhnout, nemají ani přidatné, vstavěné vysavačíky, které z nich odejmou na počkání prach.  A odněkud je třeba brát prostředky na šičky. Můžeš mít svoji práci jako poslání, jenže bez chleba, který vsouváš do úst, toho zřejmě tolik nenapracuješ. Ženy z románů nenosí spodní prádlo, pro ně je snadné šít, ale vy, ženy jako vy? Vám je vlastní, řekli bychom až typické mít kalhotky, různé bombarďáky nebo jen tři proužky jako něco, co drží váš špulený zadeček v lati, co vás přišněruje k nějakému materiálu a k čemu se třeba půl či tři čtvrtě dne, věřte nebo ne, upínáte jako k příteli. Je to vaše korouhvička, která vám ukazuje, kam se otočit, když vítr míří správným směrem.

(Slyšel jsem, že jedna z vás zabručela, že je to fuk, že pro ni vždycky fouká... to rozhodně není správný přístup, slečno. Léta kulacení tě naučí.) ˇ

Přiznám se, že krajkové kalhotky mne dovedou rozběsnit. A bez řečí je trhám a jdu na věc. Krajka sama je něco ozdobného, viďte, ale když se spojí praktické - samy kalhotky, jak jsme vysvětlili - s něčím nadstandardním, tady s ozdobou, vzniká neodolatelné. Lákavé a nenahraditelné. Samozřejmě, co jsme napsali, přesahuje rámec určený manufaktuře spodního prádla na tomhle blogu, a nebudeme se k tomu dlouho vracet. Jen jsme uznali za vhodné vás poučit, že černé krajkové kalhotky jsou osvěžujícím zpestřením vašeho šatníku a neměly byste za nic na světě se je pokoušet změnit za jinou barvu či jiný druh oblečení. Nejdráždivější jsou na zrzavých, tam vyniká kontrast mezi hrou světla mezi vlasy, obočím a temným pruhem krajek, ale pěkné jsou na každé, na každé, která denně ujde deset tisíc kroků a nepropadá neřestným vášním jako hra v automaty nebo sázení na koníčky. 

Nemluvil mnoho, přesto dokázal přesvědčit

Někteří už mají ten dar a jiní k tomu přijdou jak slepí k houslím. Někteří vpravdě trpí, když mají vyslovit pár vět. Jsou to prostě pozéři. Nic takového jako introvertismus neexistuje, je jen lenost se bavit na veřejnosti nebo mluvit k ostatním - jako taková přezíravost. A tato se projevuje v paradoxu rozmaru jako něco, co údajně má sloužit ke cti. Jako introvertismus. 

Ale říkám, že nic takového není. Kdo je uzavřený, ten se může hezky rychle otevřít, a taky se otevře, když mu např. namíří bouchačku na hlavu a vynutí na něm peněženku. Proto mi tu nevykládejte, že znáte introvertky nebo že samy jste jednou z nich. Věřím vám tak akorát to, že umíte kulajdu, ale že jste citlivé a soukromé, to vám nežeru.

Však zavzpomínejte, schválně, holky - na vaše kluky, když vás drželi ještě pěkně v blízkosti těla. Byly jste třeba na výletě, jen vy a on. Někde u řeky, u nějaké tišiny, kde jste daly průchod nespokojenosti třeba tím, že jste ho nařkly ze sobectví nebo něco podobného, co vy už tak umíte.

Třeba jste ho pak svedly... jako že omylem, jenže bralo vás na pláč, na krajíčku u dlouhých řas slzy, tak vás povalil někde v rákosí a tam už jste se postaraly o to, aby jste se nemusely rozcházet... vyšlehaly jste tam svá těla dosytosti.

Jenže ten blb neměl kondom a vy jste nebraly antikoncepci.. a Postinor váš doktor už neměl v krámě půl roku. Bylo to v hajzlu. Naboural vám plány tím, že se do vás udělal. Ten třesoucí se uzlíček nezodpovědnosti pak týden nevolal, nenavštěvoval vás atp. Jenže zas přišel, olízal vám paty a vy jste ho vzaly na milost.

Za těch večerů, kdy se obilí vlnilo ve slunci

Utrousily jste někdy lež? Řekly jste někdy něco, co si ani při nejlepším svědomí nemůžete připustit, že by bylo založeno na pravdě? Tak počkejte, já se ptal dřív. Nezáleží na tom, jestli lžu jak tisknu já, ale jestli jste takové maličké mršky i vy... moje kůzlatka, která si tady chodí číst, když je přítel kolem desáté večerní poprosil, aby zhasly mobil a vyply noťas. A že vás tu chodí požehnaně, to je bohužel taky pravda.

Bohudík...

Nebylo-li by vás, nenapsal bych ani řádku, jste můj trvalý zdroj inspirace a taky jste můj pořádný hřeb do rakve. Jistě jste některé z vás aspoň už poznaly, že já patřím do vepřínu... ale to neznamená, že když si tady v tichosti čtete, že tam nepatříte taky...

Nicméně, abych neztratil nit.

Válely jste se někdy až do oběda v posteli po prohýřené noci? Měly jste aspoň jednu v životě prohýřenou, ne? Pokud ne, tak prosím, lžete samy sobě, mně nikoliv. Ptám se vás znovu, spaly jste někdy třeba do deváté ranní a pak se válely do oběda v posteli? Pokud ano, podle nejnovějších studií slovutných vědců jste ty špatné, jste nemocné. Jakákoliv interakce mimo okamžité vstaní z postele prý v mozku vzbuzuje negativní emoce, které se pak promítají do celého dne, ne-li života. 

Tak tedy poslouchejte a slyšte. Už nikdy nepařte a už nikdy se pak nepřevalujte v loži. Škodí to šedým buňkám mozkovým.  Aspoň se vynasnažte, vyplatí se vám to... To vám radí stuprum, 

                                                                                                                                                    služebník.

Výraz Hloupého Honzy

Z jedinečných citových vzruchů vznikají báječná díla. Jen díky nim a díky vaší přítelkyni, která je vám oporou, jste schopni ráno vstát z postele a vyjet do práce - dobývat chléb! Ale ne vždy je vaše přítelkyni u vás. Někdy jsou u vás jiné ženy. A co je zajímavé - vůbec to vaší lásce nepřekáží. Stojí pouze na okraji vašeho zájmu, zatímco střed zaujímá vaše hvězdičková holka. Její láska je potravou vašeho génia, jeho vlastním ovzduším! Kráčíte často s ní po boku, držíce se kol pasu. 

Doufá, že se pomilujete. Vyjadřuje to přání už tři měsíce, ale vám se do ní pořád nechcete vstupovat. Fysicky vás nijak zvlášť nerajcuje, protože už s ní jste půl roku. No nic, vymlouváte se, zatímco s ní jdete po louce zarostlé zamženou dálkou. Noc je tichá a jasná až do běla. Najednou vám zazvoní v kapse mobil. Nemusíte ho zvedat, víte, která volá. Ale teď se to nehodí, trávíte chvilky romantiky s vaší přítelkyní. Jenže tamta má lahodný, sytý hlas a pořádně naditou zadnici, kterou už jste dlouho nevypráskali... myslíte teď neustále na zadek té druhé, na její skulinku a hedvábnou kůži, o které by si vaše přítelkyně mohla tak akorát nechat zdát.

Nedovedu říci, jestli byla panna či nic

Ztěžkla jí prsa

Postava budí dojem korpulence

Několik měsíců jsem si s ní psal, bylo to prudké jako vášeň středoškolačky, znali jsme o sobě víc než naši nejlepší přátelé. Neposlala mi fotku, protože se prý bojí, že zkreslí její rysy, které ve skutečnosti vypadají docela jinak. Žádný div se však nekonal. Zítra odpoledne ke mně přistoupila mírně baculatá dívka, která navíc šilhala. Její obočí nad nosem tence srůstalo a prsa měla jako zahradní dýně. Hrozné. Jako zázrakem se jí podařilo vykoktat své jméno. Alžběta, prý.
Alžběto, ty kopyto, ty pometlo, co tu chceš, napadlo mě, pokud jsem to nevykřikl? Jestli jseš kreatura, proč píšeš na seznamku a chceš se sejít zrovna se mnou? Co jsem komu udělal? Nejsem zrovna model, ale co je moc, je příliš. Ztratil jsem úplně chuť na rande. Napadlo mě, že se vymluvím, že mi do toho něco přišlo - úmrtí v rodině. Tak jsem jí to vyložil, po pěti minutách už seděla na tramvaji a jela zas domů. Zanevřel jsem od té doby na seznamování naslepo. Smazal jsem si účty na desítkách seznamek, kde jsem byl zaregistrovaný. Jestli nepotkám dívku ve skutečném světě, pak už nikde, zařekl jsem se. "Jsi rád, že tu jsem?" tázala se neznáma dívka, hudebním, krásným, měkce altovým hlasem. Kee viděl jsem tu dojímavě krásnou tvář, ty hluboké temněhnědé oči, ten výraz, který nelze zapomenout? Ach ano, na seznamce.
Měl jsem s ní dneska rande mít vlastně. Ale byl jsem zhulený, zapomněl jsem.
Prošli jsem se do ZOO, kde si obzvlášť libovala v pavilónu opic a pakoňů. Pak jsme zašli na víno do kořalny. Jaká náhoda, zrovna tam měla směnu moje exka. Snažil jsem se nedívat jejím směrem. Ona taky klopila zraky. Naštěstí má nová známost mnoho nechápala v té němé truchlohře, kterou jsme prováděli. Sdělila mi, že tu studuje a další obyčejné fráze. Byl jsem stran svého nového zklamání o mnoho mírnější, než jsem myslel. Docela upřímně jsem jí ale klátil na pokoji a pak ji posadil na tramvaj. Nikdy už jsem nebral její telefony a smazal účet na netu!

Tmavá dívka, jejíž kras vypadal jako hovězí roštěná, uprostřed visel mosazný zvon

Říká se, že krása je lhostejná, ale protože na lhostejnost ve mně nezbývalo místo, tak jsem krásu nadháněl, kde se dalo. Kde je nejvíc krásy na světě, to ví asi už každý - v mladých samicích, přesněji v jejich středu. Leč s nimi je někdy těžké pořízení. Některé dívky ztuhnou, když je oslovíte na náměstí, když se prochází v těch svých minišatech. Myslíte si, že oněmí úžasem, ale ve skutečnosti je odradí váš visáž. Bojí se medvědů a čertů, málokterá pochopí, že s čerty se dobře píchá, že mají rozpíchané pracky křejčovskými šídly z nějakého důvodu... že prostě zapovězené a báchorečné postavy mají něco do sebe.

Jiné neví, co s roupama. Usmívají se jako patnáctky, které si jdou poprvé zatrsat... a tenhle přitroublý úsměv jim vydrží minuty, hodiny. Jsou ztracené pro tenhle svět - a tím pádem i pro vás.

Další typ holek jsou mladé matky, které stále ještě nepochopily, že se staly matkami. Tváří se, že by s vámi šly na toho turka, ale že musí být nejpozději za hodinu na cestě za manželem. Tyto jsou dobré společnice, protože jsou obvykle tak nešťastné, že na sebe prásknou všechno, i to, co vás nezajímá. Ale co stejně můžete využít negativně - ve váš prospěch a v jejich smůlu. 

Další jsou zralé maminy, co jim vykukují trojky či čtyřky z výstřihu. Obvykle jsou blond, mluví jen tolik, aby nedostaly přes papulu a tváří se, že rozumí světu víc než vy. Jsou k ničemu, v posteli i mimo ni, ale když je odpálkujete, tváří se tak zklamaně, že pro ně zkrátka musíte chtě nechtě mít pochopení. Nepřijatelné, dál. 

Pátou kategorií představují cvičitelky aerobiku a dámy pracující z home officu. Většinou mají bůhsuďproč slušný náběh na večerní alkoholismus. Přesto dovedou být střízlivé a když cvičí nahé, jejich prostocviky přinášejí ovoce.

Přirozeně že dam je vícero druhů. Toto jsou však nejrozšířenejší a nejmilejší kategorie, především v české kotlině.

V černotě za ní

 

Znal jsem takového magora...myslím, že dělal ve sklárně... chodil do stejné hospody, co já...byl tak o deset let starší, tak před dvanácti lety.. psal sáhodlouhé dopisy.. normálně klasické inkoustem a tak...když se loučil, neopomněl přidat slzy, anebo alespoň chtěl, aby to tak vypadalo. Ty slzy nebyly nic jiného než kapky z vodky, co trochu rozpily závěrečné řádky… přišlo mi to strašně teatrální, ale pro něho typické.. nezlobil jsem se na naň proto...

Posílal ale ty dopisy do všech koutů ČR... a psával výhradně dívkám, takže nevím, co si mám myslet.. jestli měl tolik přítelkyň, byl tak mobilní, nebo se tak často rozcházel... ale jak říkám, já tam kvůli jeho dopisům neseděl. Měl jsem vlastní zábavu. Jen vám to tu píšu, protože si na to třeba někdy vzpomenete, až někoho takového potkáte.. že to je třeba ten stejný magor, co jsem ho znal i já.

Co jinak. Chrápu teď s Růženou. Ale před týdnem mi natvrdo řekla, že jsem ji zklamal. Ale nevysvětlila mi čím. Rozumím jí čím dál méně. Zato jsem se začal bavit s Evou. Je to takový její protipól. Slušná, tichá, pracovitá - nebo prostě ví, jak pracovat, aby se nesedřela a přitom bere slušné prachy. Jenže zase nevyhlíží příliš do světa (ekzém), hlavně má syndrom žehlícího prkna. Nesnáším zakomplexované holky. Mohly byste namítnout, že je to dneska deep a sexy, ale mně se to, nevím proč, hnusí. Podle mě má mít holka prdel, prsa, boky a žádné kosti, aby rychle a bezbolestně odrodila, a tím to hasne. Co si dělá ve volném čase, je její věc. Hlavně nebýt žádná intelektuálka, sběratelka Pokémonů nebo zažraná do vědy, protože taková to pak nemá v hlavě příliš richtig a ehrlich. Prostě tam má guláš, rozumíte mi?

Mohu se děsit šílenství a temného osudu mužů, kteří propadli půvabům ideálních, neskutečných žen, takže raději své soukromé krasavici, Rezavé, ponechám memento umělosti. Třeba že jí chybí ruka, ňadro nebo koleno. Tím, že bude neúplná, nebudu moci propadnout její dokonalosti.

Potkal jsem fakt ošklivou holku. Byla hlavně strašně šejdrem vyrobená, s nepřiměřenými proporcemi. Pusa moc velká, zuby moc malé, nos moc velký, chřípí moc malé, chápete, tenhle styl... a jestli je něco děsivější, než když máte na dvou centimetrech čtverečních čtyři anomálie, je to snad jen, když tam máte anomálií pět.. ale vem to nešť. U mě jsou nejdůležitější oči. A jejich výraz, chápejte. Když se někdo tváří jak sova, tak vím, že třeba málo spí, nebo je ujetý na porno se sovami. Ale když někdo vypadá jako netopýr s uříznutými křídly, tak vím, že od takové slečny bych si nenechal dělat masáž. Klidím se z jejího zorného pole, protože vím, že může být fakt nebezpečná, třeba je smrtelně žárlivá nebo, což je horší, má sešitou kačku, trpí tzv. vaginismem. Asi ještě neměla přítele, který by ji tam poranil. Ale je mi prostě šumák, může se vystavovat ke koupi, nabízet se jiným a bude mi pořád vzdálená, já s ní nikdy nic mít nebudu. Bude pro mě napříště představovat lesní zvířátko, která já nemusím. 

Kvasnicový pyj

Poté, co jsem ji zavedl injekci oměje do oběhu, svázal jsem její přitažlivou postavičku do kozelce kalhotkami a podprdou, držel jsem ji za zády zkroucená zápěstí, zatímco jsem jí nabíral ze zezadu, než její tělo náhle kleslo do hloubky jako zřícený most, zlomilo ji v bříšku vejpůl, narazilo rozvinutými dvorci do faxu na stole. Její štětinatá kačka byla už lhostejná k úderům z té i oné strany, její oči postupně vyhasínaly, po chvilce nehnuly brvou, patronka sekretářek byla tuhá a její nalíčená, umělá tvář se právě ubírala soutěskou skomírání. Ničitel byl zničen, aspoň pro tuto chvíli. Přesto jsem nebyl spokojen. Chyběl mi klimax k tomu všemu únavnému počínání, něco, co by jako katarze očistilo mou duši... a snad o stupínek snížilo její hříchy.

Koupil jsem jí nízké šněrovací botky... jak se jim říká, zapomněl jsem. Mají prostě nízký podpatek a klepou jako kostky, když se dotknou dlažby. Takové si vybrala. Vytahoval jsem peněženku, že to zacáluju, když tu se dotkla mého zápěstí a provinile se usmála. "Chtěla bych ještě tamtu úžasnou stuhu," ukázala do výlohy. Co naplat, "úžasná stuha" stála víc než boty, ale večer mi to zaplatila. "Nevím, jak ti poděkovat," prozradila mi. No, já bych o něčem věděl,..  Ducha si nechala ke studiu, tělo jsem si půjčil.

Byla příliš mladá, ale nehledaně krásná a podivně nesourodá, její nosík byl pršáček, její obočí zas husté jak od Kardashianky. Měla dospělé rty a podivně dětsky zakulacené, velké zelené oči. Neměly ale žádný výraz, jak to tak bývá u slečinek, které ještě nezačaly menstruovat. Ne že bych si takovou nedal ke svačině, ale jako trvalou milenku bych ji nechtěl. Ani pořádně nevoní, nevoní klovatinou šlemu. Když ženskou necítím, jako by pro mě neexistovala. Nevím, proč to tak je, ale už asi jiný nebudu. Nemám žádné velké rozmnožovací ambice, ale jak říkám, když milostslečnu necítím, jako by jí nebylo. Vy třeba mávnete rukou, že jsem úchyl, sexuální delikvent a pablb. Ale pravda je taková, že jsem jen velice pečlivě sebraný vzorek všeho hnusu, které se na chlapa může nabalit. Samozřejmě nadměrně obohacený o ten pozoruhodný uhlovodík, který z lidí dělá dementy. 

Něco mezi dávením a řvaním

Věnováno zrzavé víle

Najednou, aniž bych postřehl, odkud se vzala, byla její ruka opět nebezpečně blízko mého zipsu. Probral jsem se z delíria na lavičce, avšak ona byla oděná stejně jako tehdy, když jsem odpadl - jen do bílé spodní košile. Držela v rukou nápadnou, penisovitě podlouhlou láhev Angostury a seděla půlkou půlky na větvi, jejíž sotva rozvité lístky už uvadaly. Kejtý se starostlivě dívala našim směrem od skupinky trsů a i když byla dostatečně mokrá ze slejváku, který začal, když jsem odpadl, počínala si zcela profesionálně. Obhlížela situaci naší i za našimi zády a vypadala, že ji už vůbec nic nepřekvapí. Moje čerstvě zaslíbená si však ničeho nevšímala a zdálo se, že je taky dobře mimo, když tu najednou před námi běhaly, tančily a skákaly skoro nahé všechny její kámošky, s prsy přilepenými k košilkám. Divoce i křepce, zmámeně i soustředěně povykovaly a pištěly jako krysy lapené do úzkých, ale zároveň tak nějak dojemně, takže mě jejich roj mírně zmátořil. Náhle se ze stínu vynořila Kejtý a šla směrem pryč od nás. Její klenuté hrudi, mírně vystouplého břicha a hlavně oblých stehen a kulaté zadnice jsem si nemohl nevšimnout. Byla učiněná větroplaška, scházela se s milenci na mezích i v úvalech a kdykoliv před ní někdo vyslovil romantické slovo "poměr", zazubila se až k uchu.

Netušil jsem, čemu vděčím za tak štědrý dar od Nejvyššího, ale byl jsem za něj vděčný. Být vykonavatelem rituálu Buřtu není jen tak. Podíval jsem se na čerstvě zaslíbenou. Byla stejně svěží jako kdysi před léty. Měl jsem ten večer, první večer, kdy jsme se konečně po letech chatovaní setkali, oči jen pro ni a ani tučná hotovost by mě nepřiměla vyjít si do temného lesíku s některou z jejích kámošek.


Konečně jsem trochu popadl dech a zvedl se do sedu... spojil jsem si dva přetržené konce příběhu. Někdo mi nalil do grogu drogu, jež mě uspala, sám bych nikdy po dvou skleničkách neztratil vědomí. Zaváhal jsem, kdo mohl být ten oportunista. Nejbližší dívka z kruhu, který se nyní spojil, měla na hlavě korunku a zdálo se, jako by byla chromá nebo měla aspoň jednu křivou nohu. Taky zapomněla, že je třeba v běhu a skoku dýchat, takže její pleť byla nyní celá zrůžovělá - až červená. Usmála se panensky a přistoupila blíže, pak si klekla k mým nohám. Její plíce neměly objem jako ty Kejtýiny, ale pořád byly větší a dráždivější než plíce průměrné patnáctileté, menstruující dívky.







Chvíli se na mě upřeně dívala, pak si šáhla do záňadří, kde měla schovanou píšťalku na provázku a mělce zapískala... v tu ránu dívky ustaly, sedly si s žuchnutím do trávy a ona se začala dobývat do zipsu. Moje zaslíbená věděla, oč v rituálu jde a popíjela z flašky Angosturu. Já už ho prováděl několik let, takže jsem měl rovněž představu. Hleděl jsem ve vzrůstající tmě na ty oči, které sršely mladickým nadšením. Občas jsem ji pleskl přes tváře, a plesklo to lehounce, tak lehce, jako když se myš otře o kámen. Vycákal jsem se asi po pěti minutách a v tu chvíli tu skončilo. Dívky se promísily, skočily znovu do kola a po dvou otáčkách se rozprchly do lesa. Zvedl jsem hlavu a uviděl, že Kejtý přicházela sebejistým krokem k nám. Vracela se bůhvíodkud. V pološeru byla podobna bílému plamínku, který zhasíná a rozsvěcí se sám od sebe.




Vzal jsem zaslíbenou kolem ramen a pomalu jsme postupovali dále po cestičce vybělené měsíčním světlem. Vyšli jsme zpod vrb a houštím se ubírali rovnou tam, kde nás to vábilo - do rybníka, ani jsme se nenadáli, jak je ledový. Bez zaváhání, bez ohlédnutí jsme vešli v chladivou tůň. Zcela nečekaně se ke mně přivinula a políbila mě na rty. Její křehké prsty zábly jako smrt, když se mě dotkla zboku na krku.

Zničující dělostřelecká bitva

Svůj vděk uměla dávat najevo jako žádná před ní. 

Svlékla si už v předsíni kabát, něco řkouc.

Její teplé dlaně mi za chvíli vklouzly do kalhot.

 

Před měsícem jsem jí věnoval francouzské mýdlo a voňavku.

Ze své soukromé děvky jsem nehodlal vytvořit veřejnou jako ty předchozí.

Políbil jsem ji s pokusem ochutnat v tom trochu citu.

Krásná je na to dost, ačkoliv já nejsem dost normální na to cítit.

Palci mi masírovala měšec.

Usli jsme v posteli, ona v jehlových botách.

Největší z lidí

Seděl jsme u stolu, vejral jsem na ni, mírně v náladě. U ní po úsměvu ani stopy. Drhla silnou špínu na hrncích octem... její záda prozrazovala vyburcovanou, leč potlačovanou zlost.
"Mě si měl dávno před ní. Jsem horší?"

Jsi starší, ale to jsem jí neřekl.

"Už s tím přestanu."

"To bys měl," špitla.

Vstal jsem, přistoupil k ní, chtěl jsem jí políbit na čelo. Ústa měla škaredá, jazyk černý snad od kofoly... byla hnusná jako nikdy. Zbledla. Zaprosila očima.

"Nalej mi ještě," řekl jsem místo polibku.

"Jenom když mi slíbíš, že už budeš sekat latinu."

"Tak jo."

Nalila mi. Chvilku jsem vstoje mlčky pil. Dívala se na mě pátravě.

"Kdy jsem tě přestala zajímat?"

"Co? Furt mě zajímáš. Jsi zajímavá figura."

"Víš, jak to myslím... Proč se mnou už neobcuješ? O tu druhou ses staral i po tom, co porodila toho... bastarda."

"Nezajímalo tě to před lety, tak proč se ptáš teď? Kdy na tom už absolutně nezáleží."

"Jak umřela?"

"Na mord, na co asi. Já v tom prsty nemám, jestli to chceš vědět..."

"Našli ji prý v dřevěné boudě, někde na nábřeží?"

"Nechci o tom mluvit. Ale bylo jasné už od pohledu, že tam někomu roztahovala nohy. A ten někdo se jí odvděčil. Našli ji, jak tam v té špíně ležela zkroucená jak odradek, bez očí, s ústy bez zubů. Pak jí řezal krk, ale hlavu už ji ušmiknout neuměl."

O pět hodin později jsme se s mou milenkou, nikoliv přítelkyní Janou pohybovali chmurným městem. A jak jsme tak s obdivem hleděli na kresbu ulic a na temný šat kopců kolem dokola, město mi náhle připadalo, ačkoli bylo tak plné lidí, jako uschlá rostlina s useknutými kořeny... taky jsem jí to řekl. "Je to mrtvá kytka, puso, nemyslíš?" Neodpověděla, jen odfoukla kouř z cigarety.

Nebyla překvapená mými přirovnáními, znala je až moc dobře... její ňadra totiž taky byly uschlé kytky... kůzlatka s prasečími rypáky atd. Říkal jsem jí to pořád, až jsem se divil, že už dávno neodešla. Ale ne, byla na mně závislá. Měl jsem štěstí, protože v posteli pořád podávala stabilně nejlepší výkony.






Jinak György Cziffra má rovných sto. Šmitec.

Přišla bez šatů

Kdysi jsem tak chodíval kolem jednoho kostela. Byla to nejbližší cesta do taverny a šlo se tam podél řeky a můstku. Když jsem došel ke kostelu, který sousedil právě s nálevnou, připadlo mi, že se na mě odtamtud vždycky někdo dívá. Prostě z nějakého okna tam vysoko nahoře, až v samých útrobách konchy... nebo jak se to jmenuje, tam nahoře, kde se snoubí kupole s křížem atd. Okno připomínalo kolečko nebo vejce a v něm byly jasně patrné dvě oči, pod nimi nos, pod ním široká, lidsky rozšklebená ústa. Samozřejmě s nutnou nadsázkou a rozmazaně, ostatně jsem tamtudy nikdy nechodíval zcela střízliv. Jenže pocit byl silný a dohnal mě až k určitému stupni paranoii.

Na druhou stranu, měl jsem i rád výšlapy a vůbec cesty do neznáma, rád jsem zažíval takovou tu intenzivní radost známou všem poutníkům, kteří se rádi spolehnou pouze sami na sebe a svůj smysl pro orientaci. Žádná navigace, gps, telefony, mapy, prostě jen nos zabořený do krajiny, rázný krok, hůl hraničářů... někdy to nevyjde a skončíš třeba v krmelci, jindy ale zažiješ nádherný pocit hrůzy, když narazíš na skupinku dvou chlapců a do té doby neposkvrněného, třeba šestnáctiletého děvčete, kteří si užívají první a náležitě divoký sex... trojku poblíž rozhledny. Stojíš v křoví a posloucháš ty zvuky, ty ruchy, co si říkají, co vykřikují v divém zapomnění... a začneš si to nahrávat, aby sis to mohl poslouchat i za týden, za měsíc... za rok. Prostě výlety do přírody mají své specifické kouzlo a kdo ho objeví, propadne mu.

To je ale vedlejší, důležité bylo, že jednou jsem se tam, na hraně šílenství, vydal. Jeden čtvrtek prostě nebudu zkouřený a zkárovaný sedět na baru a čekat, až mě vyhodí vyhazovači, ale půjdu se přesvědčit, jestli to, co cítím na svých hadrech, není jen přelud, nebo je to skutečně pohled lidské bytosti, nekonečně něžný pohled z vížky kostela. Vlezl jsem tedy blíž a všiml si, že to vůbec není kostel, jak jsem si myslel, ale že je to bývalý kostel, nyní ubytovna pro bezdomovce. To mě trochu rozladilo. Představoval jsem si dobrodružství, nikoliv kopu vyžilých a nemocných lidí bez vlastního přístřeší. Sotva jsem však vstoupil dovnitř, moje naděje opět zahořela. U vlezu a naproti automatu na kávu stál škaredý pán v širáku, tak kolem padesáti, který nabízel čokolády za padesát korun jednu (Nestlé original) a vedle něj s naprosto úchvatně rozzářenýma šedýma očima slavnostně vystrojená dívka, s vyšívanou čelenkou a v nabíraných sukních, které ji končily jen maličko nad tu část těla, kde se trup napojuje na nohy. V životě jsem neviděl tak atraktivní kost - a to mohla mít prosím jen tak devatenáct, dvacet jar. 

Chci říct jen to, že jsem neměl volbu. Nikdo ji nemá.

Byl jsem kdysi jako nějaký zasraný hastrman. Cítil jsem, že lidé mě vnímají jako někoho, kdo není v jejich kraji vítán. Byl jsem pro ně za škodnou. Jako bych v zubech drtil nejlepší kapry a hltal jejich růžové, bahnem nasládlé maso, hladově srkal tu nakyslou krev a usmíval se pod fusiska... Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsem přistoupil na změnu pohlaví. Už žádné nenávistné komentáře, potměšilé uchichtnutí ani otevřené rány pěstí. Lidé pochopili, že tím, že jsem se stal ženou, nemusím už nikomu dokazovat, co dokazují jen muži - převahu, agresivitu, tyranii. Mohl jsem nyní spokojeně kráčet po ulici a vystavovat úžasná prsa slunečnímu svitu tak přirozeně, jako to dělají některé samičky hierranských vlkopsů.

Za vašich babiček se ještě nosily kalhoty do zvonu.. různé pomády do vlasů. Dívky neznaly tanga, chlapci bombarďáky. Udělal jsem se ženou, jak to bylo právě v módě v šedesátých letech: nosila se nespoutanost těla i myšlenek. Však si vzpomeňte na Beatles, na mandelinku bramborovou, na Woodstock... a hle, udělal jsem terno, díru do světa. Stal jsem se naprosto cool, nikdo mi už nevstupuje do cesty, každý se hledí ztratit, když se před ním zjevím.

Ústřice mezi stehny

Její nádherně rozvitá krása dosahovala právě svého vrcholu. Ačkoli jí bylo teprve šestadvacet let, zachovala si svěžest svého mládí tím, že užívala klidu a hojnosti, jaký skýtá život na venkově. Svého přítele stále milovala a chovala k němu úctu, protože přes svůj nesporný talent se vzdal hluku Prahy, ze které dostal tisíc nabídek. Měli se krásně, dokud nepotkala mne.

Polykání mečů

Můj žaludek je tlustý růžový angorský kocour, který podřimuje, ale každou chvíli se vzbudí a přede, mňouká, vrčí a pláče, dokud mu nedám kus čokolády na zub. Krmím ho dobře, je kvůli mně málem pořád vzhůru. A moje střeva, kamarádky, to jsou nejvzácnější čistokrevné indické krajty, jaké jste v životě viděly, hladké, svinuté, úhledné a sršící zdravím.