Udice

V těchto časech, nevím tak říkajíc, co chci - možná nechci, co znám, a chci, co neznám. Dějí se tu hrozné komedie, někdo by řekl zvěrstva. Lidé odstřelovaní z SUVéček na ulicích, střílení do kolen, do hýždí, mezi oči a mezi tím třeští v zapadlých uličkách šestnáctiletí negři šlehnutím snížkem. Tohle je totiž Amerika a lidi si tu dělají, co je sakra napadne, vadí to snad někomu? To proto, že na to mají právo. A protože mají zbraně a nikdo jim nebude kurva do ničeho kecat. Výsledkem je, že se tato země vyznačuje jednou z nejhorších ekonomik na světě. Co mě dále nezajímá, jsou divoké, až příliš divoké emoce hádek a následného usmiřování, které se ozývají z nedalekých zdí, otřásající tímto domem hůř než štěkot černých psů, jež občas vídám na toulkách zimní nocí. Když někdy nechci ani vystrčit hlavu ven, tak se položím na zádech, odkopu od sebe prostěradla, nohy a ruce široce rozhodím a... vytáhnu flašku brandy, ze které piju, dokud mi únava neuzamkne víčka. Musí uplynout dobré tři hodiny, než se cítím docela dobře zakořeněný. Jako tenkrát.. když jsem vás ještě neznal, mé čtenářky. Když jste spaly s jinými. Za docela jiných okolností, kdy jste ještě nebyly tak hrubé... a vaše nemístná víra v dobrotu světa vás ukolébávala do denních povinností. Psaly jste domácí úkoly s tváří vystavenou sladké vůni fialek a kolínské vašeho tatínka. Pod obří, nechutně vyvedenou lampou, která by se mohla dneska prodávat v Sotheby's za pár tácu, v obýváku seděla vaše macecha a četla Prousta nebo Thukidida v originále. Dokud jsem nepotkal jednu z vás ve zverimexu, netušil jsem, že jste tak pilné. Potkal jsem jednu z vás se slepeným účesem připomínajícím včelí úl a zamiloval se do ní. Bušil jsem do ní tak rok. Než jsem potkal jinou, která neměla tak umělecké vlasy. Ale nedokázal jsem si zvyknout na to, že už nemám v očích vosy, tak jsem ji rychle pustil k vodě.