úterý 27. února 2018

Snímání

Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky. Neklidné poryvy větru mu cloumaly nohavicemi kombinézy. Vypadal jako opravdický derazitér.

Jsem expert na sny. Jako dítě jsem ovládal lucidní snění, zažil jsem i lehčí formy astrální projekce. A taky jsem párkrát zažil něco, co sen rozhodně nebyl. Občas uprostřed snu procitnete a uvědomíte si, že jste ve snu. Mnohem horší je, když zjistíte, že ve snu nejste. To se stalo dnes v noci. Nevím, jak jsem se tam dostal, ale začalo to tím, že jsem stál před zrcadlem u sebe v koupelně a díval se na sebe. Co bylo zvláštní, že jsem měl dlouhé vlasy, které už dávno nenosím. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se mi to zdálo, bylo to absolutně reálné. Potom jsem chodil po domě z místnosti do místnosti. Všechno reálné, ostré, všechna čísla a nápisy se daly číst, což ve snech většinou nejde. Ovládal jsem sám sebe a svoje chování. Zkusil jsem se podívat sám sobě na ruce, další způsob jak si uvědomit že sníte, naprosto bez problému. Byl jsem naprosto přesvědčen, že to je skutečnost. Pak jsem si ale uvědomil, že tady něco nesedí. Můj domov byl seskládán z kombinace mého dávného bydliště v bytě a toho současného, kde žiji již 14 let. Poznal jsem to v detailech. Taky mě zaujala ozdobná číše s vyznačeným věkem, která se dává k narozeninám. Bylo tam o rok více, než mi je ve skutečnosti. Když jsem se pozorně podíval z okna, viděl jsem, že se krajina najednou přepnula ze zasněžené na letní a za chvíli zase zpátky. Tyhle chyby v matrixu mě dovedly k myšlence, že je něco špatně. No a pak tam byla ona. Neznámá entita, která měla podobu mojí spolužačky ze základní školy. Zeptal jsem se jí, kde to jsem. Jestli to je sen, realita, nebo jestli jsem mrtvý. To mě skutečně napadlo jako reálná možnost, že jsem prostě zemřel a jsem teď bůhví kde. Usmála se a řekla mi, že jsem v jiné dimenzi. Zeptal jsem se, co ode mě chce. Sedla mi na klín a něco šeptala. Nevím co, nedávalo to smysl. Na chvíli jsem odvrátil zrak a když jsem se podíval zpátky, už to nebyla moje spolužačka. Byla to černovlasá žena, v obličeji úplně bílá, s černými skvrnami místo očí a oblečená v bílém rubáši. Byl to strašný pohled a ještě horší pocit mít ji na klíně. Chytil jsem ji za krk, přitlačil k zemi a začal ji škrtit. Vzápětí jsem se probudil ve své posteli, úplně propocený. Jako první jsem si šáhnul na hlavu a zjistil, že moje vlasy jsou krátké. Takže to nebyla realita. Potom jsem spal až do rána.

Tančila po střepech

Ó tihle pohádkáři, místo aby napsali něco užitečného a příjemného, vykopávají ze země kdejaký plesnivý poklad.

pondělí 26. února 2018

Filip

Avšak lidé se nějak dlouho nechtěli probrat. Někteří pohybovali bezvládně rukama; prázdnotu jejich ledového spánku vyplňovalo blouznění a přeludy.

sobota 24. února 2018

Srdce

Každá malá muška, která kolem ní bzučí, je šťastná, že může dýchat její parfém.

pátek 23. února 2018

Potrefená

Miluju hněď lesů nebo piva.
První zářné hvězdy. Často koukám z okna na hvězdnou oblohu.


Násilím jsem se odtrhl od svého ukolu nedělat v podstatě nic.
Pak jsem šel do kuchyně a udělal si vajíčka.
Špatně pochopila smysl a základní principy. Zakázala mi si vzít vychlazené pivko v ledničky!
Musel jsem jí znásilnit na kuchyňské lince.

Oblékl jsem se teple a vyšel do chladné noci.
Vítr je vrtošivý jako sami bohové. Kostky vrhali bohové.
A my byli ti, co sklízeli.

Stavuji se na víno do nonstopu.
Jsem po víně uvolněný a věci se vymykají kontrole.
Mám znovu chuť ochutnat ji!
Zatímco ona jen jedla, tloustla a kouřila.

čtvrtek 22. února 2018

Krasořečník



V lásce je sémě našeho růstu. Skuteční osvícenci, jejichž srdce planula láskou, překonali všechny nástrahy doby. Protože kdo miluje, ten vítězí nad světem a ztráty se nebojí. Ve skutečné lásce se člověk odevzdává bez výhrad. Otec měl pro všelijaké pletky spoustu příležitostí, a řádně je využíval. Byl spolumajitelem restauračního baru jménem Orlí hnízdo. Ženy se u něj střídaly jak na běžícím pásu.

středa 21. února 2018

Rozprava o drobnostech

Vy nevíte, co to je být blázen?

Ovšemže nevíte. Protože si to každý vykládá podle svého.
Říká se třeba, že sportovci jsou blázni, když se snaží překonat nějaký rekord.
Nebo třeba tvoje holka je blázen, protože dá přednost teplíčku těla tvého nejlepšího kamaráda a tobě nezbývá, než jim udělat intimní fotky při vášnivé souloži v autě a konfrontovat je s nimi!
Pak se vede dost divná diskuse, kdo teda s kým bude souložit. Řeší se budoucnost bláznivé holky i ta tvá.
Později děláš, že jsi na to zapomněl, ale vymýšlíš pokoutně, jak bys ji připravil o život. Vymyslíš si jed. Vsypeš ji koňskou dávku do kafe a čekáš. Vyčkáváš. Jdeš na toaletu v mekáči, když ona popíjí zvolna kávičku.
Ale nezapomeň, že když se pozvrací, neumře. Proto musíš být poblíž, kdyby chtěla blít a zvratky ji zas cpát do krku za zmateného údivu kolemsedících, a to už pak jsi blázen i ty! A tuplovaný.

Když umře, nikoho ani nenapadne, žes ji zabil ty.
Znovu, nanejvýš mechanicky, plníš úkoly, kterými tě pověřili v knihovně. Jíš sendvič na lavičce naproti divadlu, civíš holkám na nohy. Vlastně civíš do prázdna, ale tváříš se, že myslíš na bůhvíjaké důležité věci. Budeš se po pár týdnech znovu milovat s vyhublými kostičkami a hned po orgasmu se tě zmocní pocit prázdnoty, večer pak vyrazíš do nějakého baru a vše se vrátí do stejných kolejí. Kámoši se tě budou ptát, proč nejsi jako druzí. Co vlastně chceš v životě dělat. Jednoho dne tě ty věčně stejné řeči přestanou bavit a abys jim udělal radost, vemeš si třeba sestru té mrtvé (jmění by bylo, i když ne Rotschildovo) a budeš si namlouvat, že ji miluješ. První rok se budete často milovat, druhý rok už méně a počínaje třetím rokem asi budete myslet na sex jednou za čtrnáct dní, a to pomyšlení se stane skutkem asi tak jednou za měsíc. Ona nebude ani šťastná, ani nešťastná a to bude k nevydržení, zvlášť když ty už nemáš chuť ji ani omakávat, a tak teprve když už bude manželství na rozvod, narodí se jí děcko. Nějaký čas se o něj budete starat, pak si najdeš milenku, ona na ni přijde, ztropí scénu, pohrozí, že sebere děcko a odejde. Tak zůstaneš, slíbíš jí, že ji miluješ a ujistíš ji, že už se to znovu nestane. Po dvou či třech letech se objeví další žena, tentokrát bude ona předstírat, že o ničem neví.

Jak jsem to vystihl? Probíhá tak život? Nebo si jen vymýšlím a přijde Axina a poučí mě vědecky o tom, jaké jsem zvrácené monstrum? Kdo zná odpověď?

úterý 20. února 2018

Šiška tam, kde obvykle nebývá

Dávám vám moc šlapati na hady, a nic vám neuškodí.
Lukáš
V Byzanci byl společenský život řízen koňskými dostihy, podřizovala se mu politika, celá finanční vydání na něm stála. Tak mě napadlo, že bychom i tady zavedli podobný systém. Společenský život by byl ovlivňován tím, s kým se vyspíte! Každý by mohl každý večer si svobodně vybrat ze všech obyvatel republiky, s kým bude chtít strávit noc!
Bylo by tolerovatelné si takhle zahrávat s city lidí? A kdo by na to nejvíc doplatil? Patrně ten, kdo je právě teď oblíben a vesel!
A nejvíc by získal nějaký zvrhlík, právě jak je zvykem v politice!
Její objetí by bylo totální, její polibek bez mezer.

Nezapomeňte na jedno, holčičky.
Nesvádí zákaz, ale nesmyslnost zákazu. Červený liščí ohon. Jako ten ohon v příběhu o temné víle, která slíbila chlapci, že dostane vše, co bude chtít, jen přitom nesmí pomyslet na červený ličší ohon. A co ten klučina udělal? Zpočátku mu to nic neříkalo, tak dostal pár bezvýznamných hraček. Ale pak ho ten nesmyslný ohon zcela ovládl, až už nemohl na nic jiného myslet. A tak kromě toho, že už mu nic víla nedávala, ho nakonec připravila o rozum.
Smrt nemá plán, nemá strategii, může přijít i v podobě hloupého nápadu.
A to se mi právě často stává, když se jdu ožrat. Takhle si řeknu, že jdu na jedno na dvě, ale pak je noc a mi pořád chrastí v kapse nějaké měďáky a musím zkrátka pít, dokud mi někdo nenabije.
Začínám chápat, že smrt tu na mě hraje hru kdo s koho!
Dívka kromě toho rozlišuje dvě fáze.
V němž láska sní o dívce a kdy dívka sní o lásce.
Stejně je žena, zdá se, jen smrt v krásné masce!


4. listopadu se rozhodla, že teď je ten pravý čas k sebevraždě. Vykoupala se a vlezla do postele. Z krabičky si vzala 4 prášky a místo aby je rozdrtila všechny z krabičky, smíchala s vodou a spolkla, rozhodla se je vzít si postupně, snad protože od úmyslu k činu je ještě daleko a kdyby si to snad rozmyslela, měla by stále cestu volnou. Ale jakmile je polykala, s každým polknutím se jen tím víc utvrzovala ve svém záměru. Až už byl obsah krabičky v jejím žaludku, napadlo ji, že vlastně neví, kdy ztratí vědomí. Proto si otevřela šuplík a v něm našla číslo měsíčníku Žena a život z května. Zastavila se u článku o počítačové hře, kterou hrávala na střední. Blood. Ale to už ji tekla krev z nosu i z úst a pomalu se v ní život zastavoval. Zemřela na šok z neznáma, tak to aspoň tvrdili vyšetřovatelé!

pondělí 19. února 2018

Celer

Člověk si nemůže umiňovat, že zapomene. Buď se to stane nebo ne. A mně se to nestalo. Mrtvý sexuální objekt je stejně krásný jako nějaký motýl s duhovými křídly.
Zabil jsem ji, protože mě příliš dráždila její laškovná povaha, pořád se jen chtěla kamarádit s dalšími, nevycválanými, nejapnými chlapci. A já tolik žárlil, že by s nima mohla píchat, olizovat je jazýčkem, nastavovat jim ouška ke kousání a kdovíco dalšího. Nestrpěl jsem, aby tak krásné tělo mohl někdo další využívat ke své potěše!
Bufety a automaty patřily v době socialismu k typickým stravovacím podnikům a prodejnám řady československých měst. Také díky rozmanité nabídce lahůdek, mléčných výrobků, masa a uzenin, nápojů a doplňkových potravin se staly vyhledávanými prakticky všemi věkovými kategoriemi zákazníků. Vedle prodeje lahůdek se chlubily ještě jednou zvláštností. Vysedávala v nich ona, když zrovna neseděla na přednášce. Irena. V očích spolužáků se stávala terčem kritiky, protože chodila do tak levných stravovacích zařízení. Oni měli peníze od rodičů, takže mohli klidně vysedávat v restauracích, kdežto její povaha byla právě tak skromná, jako byla její peněženka prázdná... a toho jsem právě využil, abych se k ní dostal.
Byla to absolutní kundička, první třída šukny, s jemnými havraními vlásky a očima pořád vykulenýma jako medvíďátko, ovšem s vyvinutým poprsím a kulatým zadečkem, kterému dá tvar pouze pravidelné dřepování. Nevím ani, jak se stalo, že jsem si jí nevšiml dřív, ale tehdy, bylo to ve středu, okamžitě jsem si k ní musel přisednout. Zatvářila se maličko překvapeně, ale to nebylo nic, s čím bych nepočítal, beztak už jsem vlezl do soukromí hezké řádce dívek a obtěžoval je takřka profesionálně, takže po deseti minutách nebylo co řešit a bavili jsme se skoro jako staří známí.
Sdělil jsem jí, že bych pro ni obětoval svůj život, nebo aspoň bych se nechal naočkovat nějakou zákeřnou nemocí, třeba malárií, jen proto, abych s ní mohl trávit volný čas. Pořád se jen usmívala a nic neříkala. Pak zvedla svou kabelku, vytáhla papír a propiskou naškrábala své telefonní číslo. Od té doby jsme byli nerozluční jako osud a těsně na to jsme začali mrdat. Kdekoliv a kdykoliv to na nás přišlo.

neděle 18. února 2018

Kráter

Některé věci, než se dovrší, vás mohou minout.
Tato brána vede k prázdnotě. Kdybyste to četli na nějaké tabuli, odolali byste pokušení otevřít?

Ne, vím jistě, že ne!

sobota 17. února 2018

Sebeovládání

Jsem estetik a erotik, věřím v lásku a znám ji, děvčátka, až na dřeň. Ten, kdo nedokáže stisknout dívku tak, aby všechna iniciativa vycházela od ní, aby ztratila z obzoru vše, co je vedlejší, je u mě břídil. Zeptejte se ho.
Pokud nedokáže zařídit, aby se jí zavíraly oči a přesto v ní pracovaly temné síly, měla je zavřené a byla noc - ale v ní zatím jasný den. Pak by se měl dát na včelařství.
Nestýkám se s ní, jen se dotýkám její periferní existence. Mihneme se ve dveřích. Ani na sebe nepohlédneme, jen proběhne iniciační krok, zavane pachová stopa. To je první pavučina, do které musí být lapena. Na ulici ji pozdravím, ale ani se k ní nepřiblížím, stále si udržuje odstup. Určitě si již všimla, že se na jejím horizontu vyskytlo nové těleso, které zvláštním, nevtíravým způsobem zasahuje rušivě do její cesty. Jenže o zákonu, určující tento pohyb, nemá ani zdání... Ponouká jí to se dívat střídavě vlevo a vpravo, kde je onen hledaný bod. A že je jím ona sama, ji ani nenapadne. Psychickým vesmírem stýkání vede diagonála, můžeme si ji představit, ruzně probíhá, aby byla dostupná z protichudných i rovnoběžných stran, a to tajemství a blaho, květ panenství třeba, kterého se hledíme dobýt, spočívá zapečetěné v enigmě dívce, jež je její podstatou. Všecky její ženské prostředky musí být zmobilizovány, ale odročeny. Začíná radarem cítit, že vědomí její svobody je ohrožené, že je dána v sázku její neutralita a musí být jakoby spontánně vybuzena až do bodu, kdy se ztratí, takto je svádění chápano v osudovém smyslu, a aby se tento bod nejvyšší odtažitosti její svobody dovršil, musí její vědomí bez diskuse směrovat k pádu. Pozn. pod čarou: teprve dneska večer, co píšu zkusmo o děvenkách, jsem se naučil ocenit ouverturu k Hebridám od F. M. Bartholdyho. To ji poslouchám dobrých patnáct let. Nenápadná v lecčem kompozice, arbitrární, přesto nezbytná. Konec poznámky. Musí být udržována v jakémsi sonmambulismu, aby se probuzená vášeň zhroutila do propasti osudu. Určitě všichni víte, jak se běžně svádění pokládá za druh nátlaku, že dívka očekává něco nového, odchýlení se od trajektorie jejího chování a chování svůdce působí netradičně, což vyvolává nečitelnost zmatku nebo co, a my, povrchní, považujeme běžně svádění za postup triviální, který vrcholí odmitnutím nebo podlehnutím. Ale ve skutečnosti se jedná o moment vysoké napínavosti a INTENZITY (Gesty Felicie Day - a spontaneous orgasm) a komplexity, jen slabí svůdci končí tak rychle a zbrzkle, kostky jsou sice vrženy, ale vrh probíhá, dokud se nezastaví ve spirituálním momentě dívčina "probuzení", centrum této sítě rozhodování se nachází v prefrontálním kortexu a vědátoři jí říkají DMN. Když ti chce udat telefonní číslo nebo adresu, ty jen děláš, že ji nechceš slyšet, protože víš, že se s ní ještě setkáš, a tak se ji snažíš zadržet a udržovat její DMN v chodu, a ona je paf, protože to nezná a ty ji tedy poznáš a ona tebe až někdy v příštím kole, nehraje se na brzo, ale na vytrvání. Právě příště je řada na ní, pryč s netrpělivostí, pryč s chamtivostí, tohle se musí prožívat pomaloučku a s požitkem, protože cílem je vytřískat víc než všichni ostatní, vysát ji až do plazmy, dokud se sama, zmatená, nestane nefilou a neuplete na sebe nejpevnější síť.

pátek 16. února 2018

Závěrečné takty

Žena je podle mého názoru modlou a musí se zdobit zlatem jako každé božstvo, aby byla zbožňována. Musí si půjčovat od všech odvětví zdobení, třeba i od umění, nejbizarnější prostředky, aby se povznesla nad přírodu a my necítili pouze její štiplavé feromony, abychom spíš cítili její přítomnost, tak zarážející, že božskou, aby účinek byl vždy absolutně neodolatelný a my se jí mohli klanět na tom piedestalu z potu a dřiny, který jí vystavěla upracovaná ruka bílého muže (nebo i černocha, pokud má ráda BBC). Nejde o rýžový pudr, neboť ženská, která svou sexuální objektivitou překračuje pouhý předmět, kultovní třeba, nesmí se stát otrokem kultu, ještě i proto nejsou na světě řidičky kamionů, aby si pouze hrály každičkou noc na dálnici na Marilyn, ty stále mohou stále být otrokyněmi produkce, ale pravé svůdnice, nechť ty jsou oděny do přirozené harmonie noci, nechť jsou až nepřirozeně skvělé a blyštící se a budící úžas a magické. Nechť jí líčidla dodají tajemnou vášeň kněžky, oku podobu okna radostně otevřeného do červeně červánků, ještě zvyšující jas panenky, trikot bezprostředně ji přibližující k soše, ať z téhož principu, který ji radí plodit děti, překoná znovu a emfatičtěji tu falešnou cetkovitost přírody a je uznána jako svrchovaná, hieratická bohyně.

Kdo by po tomhle výblitku chtěl nadávat, že chlapi si stěžují na ženské? A že je nedoceňována? Jedině ňouma nebo holka, která má ve tváři pupínky a na těle strie a řeže se ve vaně, protože její hubenější verze, co fotí pro Esquire, a kterou sleduje z balkónu, teď si to štráduje po náměstí a lepí se jí na paty fusatí houmlesáci, co maj ještě omastek na kníru (nebo pouliční houslisti shromažďující desátky do klobouku, s fusama a lá Robinson Crusoe)! A ona by tak toužila, aby jí nějaký vousatý spolužák rozryl napadrť to její jedinečné, poškozené tělíčko, rozdrásal ho drápy touhy! Choval se k ní ve třídě jako gentleman a večer po televizních novinách ji vyšukal mozek z hlavy, ještě aby mu žalud zůstal ležet v peřinách, i když už budou znovu ve vyučování.
Bóže! Bože, ranils nás ženami! Ty ženské! Čím víc se jím snažíme uniknout, tím víc jim nadbíháme.
Připomínají povrchové sebepohlcení, které infikuje bez jediné stopy smyslu i to, co je poblíž! Tedy nějaký zoufalec, který čeká, až si nebude muset mastit sám. Přitom by stačilo odstranit líčení, smýt z ní to, co má na hlavě, odtrhnout závoj, sebrat z kapsy parfém, vyrvat Venušiny kuličky z té skuliny a prásk, nikdo už v ní neuvidí star.

Kdo ještě tápe, vězte, že
nezištný můj duch
v řádkách hrsti
pouze skromný návod
pro bohaté a znuděné
psychopaty skýtá.

Jak by řekl Larry Flynt zašitý v kůži Mefistofela...

Pro ty, co rádi popichují a provokují dámičky svých pěněženek, svých zmechanizovaných, bezpohlavních živůtků! Zítra vás naučím dbát o samice.

čtvrtek 15. února 2018

Koňův koblížek

Tak jsem zas v limbu. A přemýšlel, dlouze jsem přemýšlel, jak už to stuprum dělá, když ho brní cévky po stresující pitce. Jsem pouze nepatrný atom v koloběhu člověčenstva. Ale co se mi stalo včera, to se mi už delší dobu nepřihodilo. Pil jsem whisku za whiskou na baru, když tu mě uchopil za rameno kolohnát, security od toho nejmenovaného podniku a naznačil mi, ať s ním jdu do prostor, která jsou vyhrazena kuřákům. Když se tam dobelhám, podpírán a zároveň vlečen zavalitým drsoňem s čepicí White sox, vyjeveně kouknu na zem, kde se válí nějaký podroušený děda. Gorila v mých zádech tvrdí, že jsem byl podle kamerového záznamu poslední, kdo s ním přišel do kontaktu. Zatímco mi vysvětluje, že jsem mu musel něco provést, snad hodit pilulku, která ho dočista otupí a zamlží mu úsudek, do pití, stařec tam pořád leží nehnutě a louže krve kolem jeho nepříjemně ztuhlé hlavy se rozšiřuje, nabývá podezřelé konzistence.
Protože je mi vlastně fádní, vyčerpávající život něčím vzdáleným, pořád jen koukám, jak se krev rozlívá čím dál blíž ke stěně a otázkám ani výhrůžkám security boye nevěnuji pozornost, začíná se dokonce bezděčně na mé bledé tváři objevovat stopa po úsměvu, ano, téměř mě blaží sledovat, jak se z cápka vytrácí životodárná kapalina. Ani pohled na koblihu, kterou by vysrala závodní kobyla, přímo v hřebčíně, by mi neskýtal větší potěšení. Vzpomínám si, že jsem skutečně v tom místě s někým nepříliš výrazným prohodil pár bezvýznamných frází. Připomínám si, o ano, teď to vím jistě, jak vypadala tvářnost toho člověka. Tvářičky červeňoučké, vlásky šedivé a pořád se usmíval jako děťátko. Skoro jako by neměl šedesát či víc let, ale zrovna jako by se narodil čerstvě na svět, právě tak nestranně, právě tak bezelstně se tvářil. A najednou mi bleskne v hlavě, že se skácel, jak bys ho podťal rětězovou pilou v kolenou, zrovna tam, kde teď ležel, pod čím - hranatým a studeným - teď ležel. Spánkem narazil na hranu stolu a zesnul tichounce jako dítě. Byl mrtvý už v momentě, když jsem odcházel a ještě ho překračoval, náhle jsem to věděl tak jistě, jako že přijde třetí světová. Jen jsem, což je úžasná vlastnost mozku, tu příhodu tak rychle zapomněl, že než jsem dorazil z hajzlů přes kuřárnu k barové stoličce, dočista ji vytěsnil z dráhy mozků a vzpomněl si na ni až a posteriori, teprve poté, co mi ji zpřítomnil ten samec mandrilů. Přirozeně jsme se nějak dostali ke shodě a já nebyl nijak podezříván, ostatně se za mě zaručilo množství lidí - ať už nahrávku viděli, nebo jen proto, že bych prostě, ať sebevíc zlit, nebyl schopen někoho narazit na hrot stolu a způsobit mu zranění nejslučitelné s životem. Což je dosti diskutabilní a spíš nesmyslné tvrzení, ale vždycky se vyplatí udržovat si v hloučku známých pozitivní dojem. Když jsem odcházel po ještě dalších vypitých sklenkách, třebas se pomalu, ale přece jen schylovalo k bouřce. Zdálky se již ozývalo hřmění. Zaslechl jsem je již pouze v ozvěně. A tehdy jsem věděl, že ráj je věc mnohem nedosažitelnější, než se zdá našim naivním srdcím. Když můžeš jít na pívo a vrátit se v rakvi, jako by se nechumelilo, pak stvořit věci příznivé a takové, aby setrvaly, musí vyžadovat ohromné nadšení a víc než horu štěstí. Každopádně vycházeje, bylo mi takřka do zpěvu, všímaje si totiž dole otisků krve v podobě červené přerušované nitky, a překračuje práh, do zasněžené ulice plné poryvů vichru pohledem nahoru mě ozářil jas těch bílomodrých oblak. Což mě natolik překvapilo, pomátlo a dojalo, jak nevšední situace kontrastovala s obyčejným chodem bytí opilce, jako bych slyšel slunce znít hudbou sfér... kdo to jen napsal, jaké to jen divné, nesmyslné verše, ale jak krásné...

středa 14. února 2018

Lesní víla



"Tatí, tatí..."
"Proč ještě nespíš, synku, už je půl desáté? Měls už dávno spát!" rozčiluje se nad svým pětiletým synkem pan Držka.
"Ale tys mi zapomněl vyprávět pohádku na dobrou noc," zakňučí dítě rozmrzele.
"Ach, co třeba zítra? To je taky den. Dnes už je moc pozdě a já jsem vážně utahaný,"snaží se ho uchlácholit pan Držka.
"Zítra má vyprávět maminka," vztekle odpoví synek.
"Dobrá, ale tahle pohádka není pro žádné máničky," rezignuje tatínek.
"Já nejsem žádná mánička," vzteká se synek.
"Jen aby," řekne a pousměje se nad jeho nasraností.
"Vyprávěj už," poručí si synek.
"Dobrá, dobrá," nadechne se a poněkud neochotně pan Držka začne.

"Před mnoha a mnoha lety se v jedné temné, bohem zapomenuté jeskyni zrodila příšera, která nebyla stejná jako ostatní. Lišila se od nich, jako se měsíc liší od slunce, byla děsivější a její oči byly hrůzyplnější. Její mrtvolně hypnotizující pohled propůjčoval těm velkým černým očím ztrnulejší vzhled. Její zhrbené, vychrtlé tělo, na kterém bys mohl počítat i žebra i obratle, vypadalo jako křečí stažená končetina, jako tětiva luku. Pohybovala se jako člověk po dvou nesmírně tenkých nohou, které vypadaly, že se každou chvíli zlomí a přesto tak potichu, že ani kočka ji neuslyšela. Špičaté řady zubů, ostré jako břitvy, skrývala v ústech, která byla vždy stažena do psychopatického, nervózního úsměvu. Nezbedné děti, které v tuto noční hodinu nespí a zlobí, už navštěvuje tisíce let, sedá si vždy v temném rohu místnosti a trpělivě vyčkává, než přijde ta pravá chvíle a ona se k nim dobelhá k posteli a odnese si je do jeskyně, kde je následně upeče na rožni a sní," dopověděl s tajuplným výrazem, došel ke dveřím, zhasl světlo a nechal synka v tom zšeřelém pokoji samotného, v pokoji, kde jediné světlo přicházelo oknem z úplňku...

úterý 13. února 2018

Něžná

Aspoň není člověku tak
smutno, když večer zůstane sám.
Hnízdí v něm krysy.

Zavěsil rytíře a vojáky na pletivo spalovacího koše a díval se, jak jim pomaličku, spolu s odpadky, hoří ruce a nohy, a přitom si představoval kdovíco, když ze svíjejících se vojáčků v sloupcích černého dýmu kanuly hořící plastové kapky. Kdo takhle jako malý nepálil plastové vojsko? Když já byl malý v nějakých těch devadesátých letech, neměl jsem zajištěné základní potřeby, a proto jsem se toulal po ulicích a vyhlížel holčičky, ke kterým bych se mohl přistěhovat a parazitovat u jejich rodin!
"Fuj, maminko, ten kluk vypadá jako někdo, koho nechávají přespat v komíně!" "Tolik sazí a ta křivá huba!"
V francouzštině starý výraz "champi" znamená dítě nalezené v polích. Měl pijácký nos, pijácké panděro, odulý, svěšený zadek v plandavých šortkách. A vypadal, jako by nikdy nebyl žádný tvrďák. Dlouho mě zneužíval, než jsem ho jednou provždy umlčel a uzavřel tak kapitolu svého života.
Přesto si ho vzala za manžela a měla s ním tři překrásné dcery.
Vše může chtít jen svůj prospěch. Ale jako všichni lidé slabé vůle zhaslý záblesk slasti pokládala za přítomné štěstí.
Byl jako Bráška Lajdáček od Filgase, nepracovitý mezi pracovitými... Odsouzený k posměchu a materiální bídě. Ve světě, kde produktivita hraje hlavní rolil, se nabízí hlouběji zamyslet nad tím, zda chceš prodávat náhrdelníky na mostě nebo třeba lovit poklady magnetem u řeky.

pondělí 12. února 2018

Strž

Byl jsi obviněn ze sexuálního trestného činu, na který se vztahuje legislativní postup o sexuálních přestupcích, a já úředně ověřuji tuto skutečnost. Budeš proto předmětem oznamovacích požadavků tohoto postupu na dobu neurčitou. Útoky, z nichž jsi byl obviněn, jsou dost vážné, abys byl zavřený na závoru. Jone Venablesi, byl jsi shledán vinným při první dostupné příležitosti a dělání nevhodných fotografií dětí a držení manuálů pedofilů, ti nijak nepomáhá. Tento případ je jedinečný, jelikož jsi byl ve věku pouhých deseti let, když jsi se účastnil brutálního mučení a vraždy Jamese Bulgera.


Za touto milou tvářičkou se skrývá taková zvrácenost?

Život je jako vajgl. Když ho zahodíš, rychle shoří.
Ale může shořet i tak, že se chováš jako dobytkář.
Zavřou tě na půl století do šatlavy a tam z tebe dělají dokonalého lháře, aby sis mohl vytlouct z hlavy pravdy o svém dřívějším životě a stát se zgruntu novou, neposkvrněnou bestií, připravenou kteréhosi dne znovu a o to zuřivěji udeřit.

Ahoj. Nejsi tu sám.
Nápis na stěně je vyveden v křivolakých obloučcích.
"Tohle je od teď celý tvůj svět," postrčí mě bachař do dveří a ty zprudka zabouchnou.


Nechtěl bych žít jeho životem. Venables je ukázkový příklad člověka, který Boha snad zarmoutil, když ho stvořil. Čistě bez citu, mistr přetvářky a do toho nevyléčitelný pedofil.

Myš nezapíská, švab nezašramotí, pro absenci hodin na stěně zde ani nemá co tikat. Absolutní ticho. Snažím se dýchat co nejméně a co nejopatrněji. Nebylo by lépe pro jistotu raději vůbec nedýchat? Škoda, že člověk svůj dech nedokáže vypnout vypínačem. Jak by se mi teď jeden hodil.
Nejsem tu sám, ale co tu se mnou je?

Vidí to ve tmě? Cítí to ve tmě?
Co když se teď po stropě plazí obrovský had? Vycítil teplo mého těla a sune se pomalu, pozvolna ke mně.

neděle 11. února 2018

Everville

Taky bych nejradši byl v kůži nějakého bouchače ze saharské pouště, kterého by na orientálním koberečku nedočkavě očekávala čtrnáctiletá dívka, požehnaná velkou moudrostí a neporušenou panenskou blánou… ale je třeba být aspoň občas realistou. Místo toho se můžu maximálně kurvit s černýma prostitutkama s vytahanými závojíčky.

A Colorado couple said they sold everything they owned to buy a sailboat and set out for the open seas together.
Within two days, their dream became a nautical nightmare

Právě tak se věci v životě odvíjí.

"We hit something in about 8 or 9 feet of water and it stopped the boat completely."

kniha

sobota 10. února 2018

Sitna

Když se objevily první známky bouře, mraky, proti kterým se ohromné hory Wyomingu, tyčící se na obzoru, zdály nepatrné, jako trpaslíci, řekli si: tohle je poslední zkouška. Jestli se vrátíme teď, jestli se necháme těmi mraky a sněhem zastrašit, potom všichni ti, které jsme pohřbili po cestě, zemřeli zbytečně. Musíme pokračovat. Teď, víc než kdy jindy, musíme věřit pravdivosti našeho snu o cestě na západ. A dále si řekli, že je přece teprve první týden v říjnu. Možná že teď napadá trochu sněhu, ale než přijde opravdová zima, už budeme dávno na druhé straně hor, uprostřed věčně zelených plání.

pátek 9. února 2018

Vrať se do pekla

Tu noc zemřeli ve spánku i Evan Babcock se svou ženou Alicí a také Mary Willcocksová, jež přežila svých pět dětí a manžela, který zemřel zármutkem a se životem se rozloučil vzlykem, jejž ozvěna vracela, ještě když jeho vyčerpané srdce ztichlo.

čtvrtek 8. února 2018

středa 7. února 2018

Abyzou jako démon s nazelenalým zářícím obličejem s rozcuchanými vlasy z hadů ti vylíže mlíčí

"Ach, ty můj holoubku, copak bych ti dovedl ublížit?" ptal se s širokým úsměvem chlapík s knírem. Je v něm něco mefistovského nebo spíš z Hrdiny naší doby. Ale je to obyčejný, zasraný sobec. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Tento podivín s mrožím knírem jménem Oldřich patřil k nejpřesvědčivějším sebelhářům!

úterý 6. února 2018

Slunce je kulička

Věnováno Madame Luc

Napadlo mě to zrovna když jsem pojídal vývar ze štěněte, který mi bytná servírovala jako vždy o půl jedné. Sebevražda je posledním mýtem, posledním soudem imaginace a taky nejzazším jejím projevem. Proto tak nápadně kreativní lidé sahají k prostředku smíření všech těles i tělísek prostřednictvím sebevraždy. Ono se to má totiž tak, že obraz je nejistý a nečistý, nečistý, protože náleží do oblasti "jakoby". Když prožíváte skutečnost jako sled údalostí, kde se metafory jako v básni neutralizují a hloubku přitomnosti v bezprostřednu vytvářejí jen zdánlivě, nemáte příliš na výběr. Tak jako se pravý básník vzpírá naplněné touze obrazu, neboť svoboda obrazivosti ho nutí poetický výraz odmítat nebo neustále přetvářet, provází některé životy nerozvinuté formy halucinace - tak jako třeba Madamův - a je jen otázku času, kdy se projeví naplno a subjekt v nich uvízne jako v síti nekonečného děsu. Může to být zítra nebo za šest dekád.
Přestože je tak vlivem emulzí a substancí reakční čas experimentálních bytostí natahován až k pročištění ohněm, shoření na popel a dovrší se nicméně až v plameni, plně vězí jejich existence v boji proti nepřemožitelnému protivníku, který nejlípe zná jejich hltavou tvář. A přirozeně couvá do chiméry podoben výplodu snu, skrývá se ve štěrbinách a na povrch proráží pouze coby stín, tak nenápadný jako sám jejich hostitel. Neštěstí existence se vždy vpisuje do odcizení, zatímco štěstí do jakési rozplývavé, urážející pospolitosti s davem. Hrubé a nešikovné věci hodící se tak akorát pro neotesané povahy duši takových bytostí děsí a je možné při nich i ztratit rozum.
Za okny slabě a mrholí a já jsem promrzlý na kost, neboť mám otevřené okýnko, normálně spím v pláštěnce, ale tentokrát se pere, takže mám na sobě pouze úbor klauna. Všímáte si, že nic z toho nedává smysl? Ano, divnost, kterou Řekové znali pod slovem FAINESTHAI, v našich bytostech opět nabývá svůj význam. Jejich včelí úl ukrytý v některé z odštěpků psyché duní jako zrůdná prázdná pustina, dokud ji jako budík někdo nepřeklopí. Naše individua se chtějí naučit plovacím pohybům tak, že se přivážou ze stropu za kšandy a dělají, že plavou. Ale plavat se naučí pouze tak, že se hodí do vody.
Znal jsem jeden příběh, kdy se učeň vášnivě zamiloval do učitelky, nemohl jíst ani spát, až nakonec udělal něco neočekávaného - a byl to příběh vzat z teplé krve a měkkého masa, nesrovnatelně lepší než nějaké vykalkulované oscilování Ofélie na útesu. Rozumíte, že se hned vyrojili pochybovači jako žáby z močálu a začali pokřikovat, že ta láska je nesmysl a že by mu úplně stačila nějaká zachovalá vdova po opilci. Nechme je kvákat. On se své lásky ani za všechnu nádheru světa nevzdal. Ujistil se napřed, že je mu opravdu náplní života. Když k ní přišel na výzvědy, cítil se, jako by právě vyprázdnil pohár jedu a každičká kapka mu pronikala do krve - okamžik znamenající život i smrt. Vstupoval do komnaty milenčiny s bušením v srdci - a ona tam ležela v kopulační poloze na zádech, ježto do ní právě pronikal pyj manželův. Ve zmatení mysli uchopil svícen ze zdi a mrštil jej rovnou na oba v lůžku, olejíčky lásky potřené, takže ti rovnou vzpláli jak stodola. Pak jako když uhodí hrom, najednou začal vyšilovat, vždyť on nechce její smrt, pouze soka zahubit, tak se rychle snažil najít i hasící přistroj a když se mu ho konečně podařilo odjistit, už se neozývalo ani děsivé mručení manželovo, přiskočil k posteli a začal hasit aspoň učitelku. Jaký asi děs burcoval jeho paralyzovanou duší? Olizoval, až zchladla, všechno její zšklebené, spálené maso, ač oživit se mu jí už nepodařilo. Nakonec si ošklivě popálil jazyk. Ale poučení z příběhu je jasné. Pološílené, hlubší povahy na sebe nikdy nezapomenou a stávají se tím, čím vždycky bývaly. Dochází u nich v krizových chvilkách k jakési celkově platné harmonia praestabilita, jsou jako slzavé košile, slzami jsou vybíleny, v slzách ušity.

pondělí 5. února 2018

Bezvadnost

Ale když teď došel k sousedčině zahradě, vzpomněl si najednou právě na ten krtkův dort, rychle zvedl zamyšleně svěšenou hlavu a zažil očekávané setkání. Za plotem v sousedčině zahradě stál na něčem, takže po prsa přečníval plot, jeho bratr Igor a usilovně na něho mával rukama, aby ho přivolal. Zřejmě se bál nejen zavolat, ale i nahlas promluvit, aby ho někdo neslyšel. Hned přiskočil k plotu. "Dobře, že ses podíval, málem bych na tě byl křikl," radostně a spěšně šeptal Igor. "Přelez sem! Honem! To je výborné, že jsi přišel. Zrovna jsem na tebe myslel." Byl sám rád, jenom nevěděl, jak se dostat přes plot, ale Igor ho chvatně rukou uchopil za loket a pomohl mu. Přeskočil ji stejně obratně jako kterýkoliv bosonohý uličník, co jich po Praze běhá.
Znamenitě, tak pojďme!" nadšeně zašeptal. "Kampak? Už za ní?" zeptal se šeptem i Igor, rozhlížeje se na všechny strany. Viděl úplně prázdnou zahradu, kromě nich tam nikdo nebyl. Zahrada byla malá, ale k chatrnému domku majitelky měli přece nějakých padesát kroků. "Vždyť tu nikdo není, proč šeptáš ?" "Proč šeptám? I hrome!" křikl najednou Igor plným hlasem. "Opravdu, proč vlastně šeptám? Tady vidíš, k jakým nesmyslům člověka někdy příroda vede. Jsem tady na stráži a střežím tajemství. Vysvětlím ti to později, ale protože vím, že je to tajemství, začal jsem najednou šeptat jako blázen, ačkoliv to není potřeba. Pojďme! Tamhle! Mlč, dokud tam nebudem. Chci tě políbit! Opakoval jsem si to, když jsem tu seděl, zrovna než jsi přišel." Zahrada měla asi velikost vaší zahrady nebo o málo víc a byla osázena stromy jen podle plotu na všech čtyřech stranách - jabloněmi, javory, lípami a břízami. Střed zahrady zabíral palouk, na kterém se v létě opalovala majitelka, někdy úplně nahá.

Rostly tam i maliny, angrešt, rybíz a všelijaké jiné ovoce i zeleniny. Když kráčeli směrem k domu, mezi bezovými, kalinovými a šeříkovými keři objevila se jakási zřícenina prastaré zčernalé a pokřivené zelené zídky s mřížkovými stěnami a střechou, která ještě chránila před deštěm. Příliš si jí nevšímali, protože teď bylo přední si jít popovídat (a užít) se sousedkou. Tento příběh se odehrál inspirován skutečnou událostí před několika dny proběhlé v Brazílii. Skupina bratrů tam šla na besedu se sousedkou a sousedem. Tak jako Igor a Libor v příběhu mém. Ačkoliv oni nešli za sousedem, nýbrž cíleně pouze za paní domu, protože soused byl zrovna na služební cestě. V domě, kam se dostali poměrně snadno vybitím okna u dveří a otočením kliky, panovalo naprosté ticho. Kromě zvuku tříštěného skla nic nerušilo malebnost ospalého obydlí. V místnosti, kudy se vcházelo, stál uprostřed kulatý stůl, na kterém se tísnilo několik flašek koňaku. Veděli už, že paní i pán holdují nemírnému pití, protože se na celou akci připravovali měsíc i dýl. ("Tomu tedy říkám koňak, bratříčku. Takhle se žije," usmíval se Igor). Náhle se rozsvítilo a z horního patra se ozvalo nějaké zmatené, bojácné zvolání. Ještě rozespalý hlas paničky rezonoval v suterénu jako přízračné echo z dolních kruhů pekel.
"Proboha, kdo je tam? Co se děje?" vzrušeně se tázala neznámých vetřelců manželka schovaná napůl ještě ve svém pokoji. Bratři nic nedbali jejího vyptávání a vydali se po schodech rovnou do ložnice manželů.
Tam ji stručně vysvětlili, že vědí o tom, že dostali náhradu škody za spálený barák kdesi v Nelahozevsi a že ten půl milion si přišli vybrat. Když mlžila a dušovala se, že nikdy nic od pojišťovny nedostali, rozřízli ji zezadu záda, znásilnili a než umřela, pověsili. Po smrti ji pilou uřízli hlavu a odtáhli tělo na zahradu.

neděle 4. února 2018

Parník

Nejlepší je vsázet vše, co si živá bytost zaslouží - vlastní existenci a vlastní smrt.

sobota 3. února 2018

Oliva je dobrá k vínu

Jejich svět nebyl rozbitý ani zlomený jako u jiných, jen se obrátil do jejich niter. Pro okolní svět ztraceny, hledaly marně samy sebe.

pátek 2. února 2018