Slunce je kulička

Věnováno Madame Luc

Napadlo mě to zrovna když jsem pojídal vývar ze štěněte, který mi bytná servírovala jako vždy o půl jedné. Sebevražda je posledním mýtem, posledním soudem imaginace a taky nejzazším jejím projevem. Proto tak nápadně kreativní lidé sahají k prostředku smíření všech těles i tělísek prostřednictvím sebevraždy. Ono se to má totiž tak, že obraz je nejistý a nečistý, nečistý, protože náleží do oblasti "jakoby". Když prožíváte skutečnost jako sled údalostí, kde se metafory jako v básni neutralizují a hloubku přitomnosti v bezprostřednu vytvářejí jen zdánlivě, nemáte příliš na výběr. Tak jako se pravý básník vzpírá naplněné touze obrazu, neboť svoboda obrazivosti ho nutí poetický výraz odmítat nebo neustále přetvářet, provází některé životy nerozvinuté formy halucinace - tak jako třeba Madamův - a je jen otázku času, kdy se projeví naplno a subjekt v nich uvízne jako v síti nekonečného děsu. Může to být zítra nebo za šest dekád.
Přestože je tak vlivem emulzí a substancí reakční čas experimentálních bytostí natahován až k pročištění ohněm, shoření na popel a dovrší se nicméně až v plameni, plně vězí jejich existence v boji proti nepřemožitelnému protivníku, který nejlípe zná jejich hltavou tvář. A přirozeně couvá do chiméry podoben výplodu snu, skrývá se ve štěrbinách a na povrch proráží pouze coby stín, tak nenápadný jako sám jejich hostitel. Neštěstí existence se vždy vpisuje do odcizení, zatímco štěstí do jakési rozplývavé, urážející pospolitosti s davem. Hrubé a nešikovné věci hodící se tak akorát pro neotesané povahy duši takových bytostí děsí a je možné při nich i ztratit rozum.

Za okny slabě a mrholí a já jsem promrzlý na kost, neboť mám otevřené okýnko, normálně spím v pláštěnce, ale tentokrát se pere, takže mám na sobě pouze úbor klauna. Všímáte si, že nic z toho nedává smysl? Ano, divnost, kterou Řekové znali pod slovem FAINESTHAI, v našich bytostech opět nabývá svůj význam. Jejich včelí úl ukrytý v některé z odštěpků psyché duní jako zrůdná prázdná pustina, dokud ji jako budík někdo nepřeklopí. Naše individua se chtějí naučit plovacím pohybům tak, že se přivážou ze stropu za kšandy a dělají, že plavou. Ale plavat se naučí pouze tak, že se hodí do vody.

Znal jsem jeden příběh, kdy se učeň vášnivě zamiloval do učitelky, nemohl jíst ani spát, až nakonec udělal něco neočekávaného - a byl to příběh vzat z teplé krve a měkkého masa, nesrovnatelně lepší než nějaké vykalkulované oscilování Ofélie na útesu. Rozumíte, že se hned vyrojili pochybovači jako žáby z močálu a začali pokřikovat, že ta láska je nesmysl a že by mu úplně stačila nějaká zachovalá vdova po opilci. Nechme je kvákat. On se své lásky ani za všechnu nádheru světa nevzdal. Ujistil se napřed, že je mu opravdu náplní života. Když k ní přišel na výzvědy, cítil se, jako by právě vyprázdnil pohár jedu a každičká kapka mu pronikala do krve - okamžik znamenající život i smrt. Vstupoval do komnaty milenčiny s bušením v srdci - a ona tam ležela v kopulační poloze na zádech, ježto do ní právě pronikal pyj manželův. Ve zmatení mysli uchopil svícen ze zdi a mrštil jej rovnou na oba v lůžku, olejíčky lásky potřené, takže ti rovnou vzpláli jak stodola. Pak jako když uhodí hrom, najednou začal vyšilovat, vždyť on nechce její smrt, pouze soka zahubit, tak se rychle snažil najít i hasící přistroj a když se mu ho konečně podařilo odjistit, už se neozývalo ani děsivé mručení manželovo, přiskočil k posteli a začal hasit aspoň učitelku. Jaký asi děs burcoval jeho paralyzovanou duší? Olizoval, až zchladla, všechno její zšklebené, spálené maso, ač oživit se mu jí už nepodařilo. Nakonec si ošklivě popálil jazyk. Ale poučení z příběhu je jasné. Pološílené, hlubší povahy na sebe nikdy nezapomenou a stávají se tím, čím vždycky bývaly. Dochází u nich v krizových chvilkách k jakési celkově platné harmonia praestabilita, jsou jako slzavé košile, slzami jsou vybíleny, v slzách ušity.