Bezvadnost

Ale když teď došel k sousedčině zahradě, vzpomněl si najednou právě na ten krtkův dort, rychle zvedl zamyšleně svěšenou hlavu a zažil očekávané setkání. Za plotem v sousedčině zahradě stál na něčem, takže po prsa přečníval plot, jeho bratr Igor a usilovně na něho mával rukama, aby ho přivolal. Zřejmě se bál nejen zavolat, ale i nahlas promluvit, aby ho někdo neslyšel. Hned přiskočil k plotu. "Dobře, že ses podíval, málem bych na tě byl křikl," radostně a spěšně šeptal Igor. "Přelez sem! Honem! To je výborné, že jsi přišel. Zrovna jsem na tebe myslel." Byl sám rád, jenom nevěděl, jak se dostat přes plot, ale Igor ho chvatně rukou uchopil za loket a pomohl mu. Přeskočil ji stejně obratně jako kterýkoliv bosonohý uličník, co jich po Praze běhá.

Znamenitě, tak pojďme!" nadšeně zašeptal. "Kampak? Už za ní?" zeptal se šeptem i Igor, rozhlížeje se na všechny strany. Viděl úplně prázdnou zahradu, kromě nich tam nikdo nebyl. Zahrada byla malá, ale k chatrnému domku majitelky měli přece nějakých padesát kroků. "Vždyť tu nikdo není, proč šeptáš ?" "Proč šeptám? I hrome!" křikl najednou Igor plným hlasem. "Opravdu, proč vlastně šeptám? Tady vidíš, k jakým nesmyslům člověka někdy příroda vede. Jsem tady na stráži a střežím tajemství. Vysvětlím ti to později, ale protože vím, že je to tajemství, začal jsem najednou šeptat jako blázen, ačkoliv to není potřeba. Pojďme! Tamhle! Mlč, dokud tam nebudem. Chci tě políbit! Opakoval jsem si to, když jsem tu seděl, zrovna než jsi přišel." Zahrada měla asi velikost vaší zahrady nebo o málo víc a byla osázena stromy jen podle plotu na všech čtyřech stranách - jabloněmi, javory, lípami a břízami. Střed zahrady zabíral palouk, na kterém se v létě opalovala majitelka, někdy úplně nahá.

Rostly tam i maliny, angrešt, rybíz a všelijaké jiné ovoce i zeleniny. Když kráčeli směrem k domu, mezi bezovými, kalinovými a šeříkovými keři objevila se jakási zřícenina prastaré zčernalé a pokřivené zelené zídky s mřížkovými stěnami a střechou, která ještě chránila před deštěm. Příliš si jí nevšímali, protože teď bylo přední si jít popovídat (a užít) se sousedkou. Tento příběh se odehrál inspirován skutečnou událostí před několika dny proběhlé v Brazílii. Skupina bratrů tam šla na besedu se sousedkou a sousedem. Tak jako Igor a Libor v příběhu mém. Ačkoliv oni nešli za sousedem, nýbrž cíleně pouze za paní domu, protože soused byl zrovna na služební cestě. V domě, kam se dostali poměrně snadno vybitím okna u dveří a otočením kliky, panovalo naprosté ticho. Kromě zvuku tříštěného skla nic nerušilo malebnost ospalého obydlí. V místnosti, kudy se vcházelo, stál uprostřed kulatý stůl, na kterém se tísnilo několik flašek koňaku. Veděli už, že paní i pán holdují nemírnému pití, protože se na celou akci připravovali měsíc i dýl. ("Tomu tedy říkám koňak, bratříčku. Takhle se žije," usmíval se Igor). Náhle se rozsvítilo a z horního patra se ozvalo nějaké zmatené, bojácné zvolání. Ještě rozespalý hlas paničky rezonoval v suterénu jako přízračné echo z dolních kruhů pekel.

"Proboha, kdo je tam? Co se děje?" vzrušeně se tázala neznámých vetřelců manželka schovaná napůl ještě ve svém pokoji. Bratři nic nedbali jejího vyptávání a vydali se po schodech rovnou do ložnice manželů.

Tam ji stručně vysvětlili, že vědí o tom, že dostali náhradu škody za spálený barák kdesi v Nelahozevsi a že ten půl milion si přišli vybrat. Když mlžila a dušovala se, že nikdy nic od pojišťovny nedostali, rozřízli ji zezadu záda, znásilnili a než umřela, pověsili. Po smrti ji pilou uřízli hlavu a odtáhli tělo na zahradu.