Straší ti na salaši

Výsledek parašutistů

Souběh

Nic neuspokojí, sestřičko… Lidé, kteří přemýšlejí, se všeho nabaží, protože všechno se mění. Lidé, kteří míjejí, jsou toho důkazem, protože se mění společně s tím… Věčný a krásný je jenom sen.

Některým duchům je souzeno, že ustrnou na půl cestě. I z nejušlechtilejších vín zůstává na dně kádě sedlina.

Žena, kterou měl na světě nejraději (bylo mu tehdy třicet) mu říkávala (byl skoro zoufalý, když to slyšel), že to, co jí drží při životě, je jen vlásek. Ano, chce žít, život ji nesmírné těší, ale zároveň ví, že to chci žít je upleteno z vlákna pavučiny.

Chce dělat bordel a provokovat

Poručík Velryba

Postava válečníka, nepochybně z dynastie Edo

Tedy jak dál? Kudy se vydat, když se rány po rozchodu již zacelily? Cesty nepřítomného jsou dvojího druhu: ty, které proměňují a ty, které vedou do blba.

Udělal jsem si dnes ráno vajíčko na hniličku. Skončilo pěkně měkké, jako vymáchané v Perwollu. Ale tak tomu asi mělo být. Kdybych se nevydal cestou vejce, snad bych se pásl pohledem na barvě vejce, opálené, ohořelé barvě něčeho přešlého a bahnem vypulírovaného. Pomyslel bych tedy na vztah, resp. na vztahy. Místo rozumování nad vztahy, nad jejich zbytečnostmi a hořkou příchutí, jsem si dal s chutí vejce a bylo mi dobře... dobrých patnáct minut.

Kdo si myslí, že pozdě do noci přenocují jen flegmatici, opět by se zmýlil. Toto rozlišení starých Řeků podle převažujících živočišných šťáv, mě nikdy nepřesvědčilo. Soudím, že buď jsi, a to vším, nebo nejsi, opět vším, tedy ničím. Jestli máš flastr feťáka nebo mesiáše, jaký je v tom, pro Ježkovy voči, rozdíl? Ten snad spočívá jen v tvém prožívání. Ale i ono vnímání světa je podřízeno spoustě nepochopitelných předsudků, pro něž nemáme ve světě okolo žádný precedens. Takhle jen kuješ ve výhni nahodilosti, čeho se ti nedostává.

Pro lidi, kteří nikam nezapadají, je obtížné se družit. Nemohou najít kotvu ve společnosti druhých, kteří se jeví jako loutky na provázku a jako ovce, které nemají stání. Otevřít se jen tak někomu je prakticky nemožné, už jen proto, že řeč společná neexistuje.

Mají mě za starého žárlivce

„Ale... no... že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle

pravidel. Byl přitom moc milej. Já jen jako, že při tom nevyskakoval až do

stropu a nic. Jenom mluvil v jednom kuse o životě, že je to zápas, a tak.

Však to znáte.“

„Ale život je opravdu zápas, Byla to vlastně legrace. Zuby měl vždycky zelený jak mech,

uši špinavý jak prase, ale věčně si čistil nehty. Nejspíš si myslel, že bude

hned jak ze škatulky.



„Když chápeme a cítíme,
že jsme už v tom Životě napojeni na nekonečno,
mění se naše přání a náš postoj.
koneckonců znamenáme něco,

jen kvůli tomu podstatnému,
a jestli to nemáme,
promarnili jsme život.“


Nesnášenlivé výkřiky ozývající se zpoza rohu. Takhle umí nadávat jen potrefená husa. Někdo dostane přes držku, naštěstí nebudu v blízkosti nebezpečně blízké výměny názorů. Ale proč vlastně ne? Proč se nepřipojit? Nebýt činitelem v rozbušce vzteků, jež působí přímo blahodárně na ty, kteří ji vyvolali? Faraón resentimentu, jak hezky to zní. Mohl bych se cítit, krátce, avšak přece, jako ten, skrze nějž vzejde pohoršení.

Situace moderního člověka není jen zoufalá

... je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje.

Dědkova známá keramička je černovlasá špageta s noblesně ztýranou tváří a štíhlým šlachovitým tělem. Pětačtyřicítka, co používá jen nejnutnější make-up a nestihla mít děti. Při každém pohybu na ní cinkají řetízky, náramky. Nalévá nám kyselé víno.

Chléb je potřebnější než poesie. Ale láska v plném smyslu lidského slova není užitečnější než poesie. Když se člověk postaví na vrchol žebříku bytostí, nemůže popřít cenu citů, byť i zdánlivě neproduktivních, antisociálních. 

Jsem si téměř jist, že když nám bylo cca šestnáct a byli jsme na stejné škole, na sporťáku v Hrabůvce, myslel jsem hlavně na lásku a málo na poezii a dost často mi projelo myslí, jaké by to asi bylo jí prcat, tuhletu drobnou, ale přesto kozatou volejbalistku.

Později se mi to podařilo, těsně před stužkovákem, ale o tom tenhle blog není.

Ale ani coby právě čerstvý abiturient jsem s nehodlal vzdát tak snadno její krásy. Dělal jsem vše možné i nemožné, aby se s mnou stýkala co nejčastěji, aby její kypré tělo se otíralo o mé v zžíravém tanci podvečerních kopulací. V periodických uvolňováních vajíček v jejím systému oválných tělísek nějaké další těleso do ní přibyvší, říkal jsem si, nemohlo býti považováno za něco nečistého, takže s naše stýkání kromě povinných zdvořilostí při příchodech omezovala právě akorát jen na to jediné. Ostatně byli jsme tak mladí, mladí a neklidní, i když již poněkud zkažení. Já tedy víc, říkám na její omluvu. Zpacifikoval jsem ji nějak obzvlášť dotěrnou souloží, když si vyskakovala, neboť již od prvního stupně slula značným a neukázněným povýšenectvím a mně samému nebylo příjemné píchat s takovou hrdopýškou... neboť, jak by třeba řekl náš středoškolský učitel občanky, ti nadměrně pyšní mohou být pakáž. Tenhle byl zajímavý, poněvadž byl pedofil, zaměřený na dívky s dosud nerozvinutým poprsím. V jeho případě tedy výroky padly na ne zrovna úrodnou půdu. Tvář měl jako vyřezanou, soustředěné, malé, hluboko posazené oči, mírně šilhavé, hleděly vždy do zadní řady, kde obvykle seděly dívky dosud nepolíbené, a mně se častokrát chtělo zvracet a chrlit, když jsem si představil, jaké v nich vzbuzuje nelibé pocity. Byl však jaksi opatrný a nikdy se na nic nepřišlo, jen tu a tam dívky říkaly, co na ně zkoušel, když s ním trávily chvíli o samotě.

Uprostřed nejhlubšího dovádění

Peníze nejsou všechno, slyšel jsem říkat nějakou slečnu v podchodu.







Ano, to říká většina milionářů.

V matném svitu luny, který pronikal do chrámu, jsem spatřil klečet u oltáře jakousi ženu. 

Přečistý vzhled a povlávající šaty vyvolávaly v mé mysli představu ženy, kterou jsem miloval jako školák.

Dál na náměstí je to jak při revoluci. Jek houkaček se šíří vzduchem na kilometry. Chybí už jen střely země-vzduch. Cítím, že se odehrává něco historického...

Lužický Srb

 

Danajské dary zlověstných příchozích z minula či budoucna, hlasy dávno mrtvých…

Hlas mrtvé dávno
Holky mé minulé
Zněl mi vstříc
Z kupole nálevny plynule
Chtěl cos temného říct






Ona jen lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny na své cestě nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin

Ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel.

Zub času jen málo pozměnil toto místo. Jako dnes, tak i tenkrát ležel karvinský hřbitov na křižovatce, daleko od lidských obydlí.

Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše.
A zvlášť ta, která když provedla svůj strašlivý čin, když ukojila svůj satanský chtíč, zůstane navždy neznámá, nedopadená, neodhalená.

Zaranžovala to náhoda.

Věci v zrcadle dýchat přestaly a nehybně spočívaly v transu nesmrtelnosti.

Když svlékla kalhotky, tušil jsem, že noc přinese zábavu.

Neúprosná logika

Rytmus života v domě se rozpadl a bylo nemožné zavést nový. Jediný způsob, jak si Kryštof mohl zachovat rozum, bylo to, že se snažil z domu vypadnout, kdykoliv to bylo jen trochu možné. Naběhal toho za ten týden dost, pořád okolo domu.

Mimořádný výlet do luhů

 

Hodně básníků mě vykradlo, než jsem na něco přišel... mám teď plnou skříň haraburdí, zapomenutého na úvalu fantazie, oškubané koroptvemi.

Spíme a jednoho dne se neprobudíme... moře to ví a člověk, ten, co nesní, otráví..

A komediantství přece tak často souvisí se skutečným citem.

Moře bylo jako vyleštěné zrcadlo.

Vzpomínal jsem si na naše poslední Shledání ve vile a na její stud a čekal jsem, že bude chtít zhasnout. Namísto toho stála skoro minutu nahá v chladném vzduchu, s hubenými pažemi volně spuštěnými podél těla.

Slečna s modrými brýlemi

Siri bylo při našem Prvním shledání šestadvacet, byla o sedm let starší než já, ale její impulzivní chování mi často připomínalo Siri, které ještě nebylo šestnáct, jak jsem si ji uchovával ve vzpomínkách na festival, k němuž došlo jen před deseti měsíci mého času. Její hluboký, bezprostřední smích byl stále stejný. Zelené oči se jí blýskaly.

Nic pro mě není příliš mnoho.

Mysl je totiž zdrojem touhy po změně a jejím nejpronikavějším činitelem.

Jeden z nich, jak někdy bývá, byl největší a nejstarší, druhý menší a mladší. Velký, zlatovlasý Štěpán, měl oči modré, ústa velká a rysy krásné, ale také pyšné a tvrdé. Malý, hnědovlasý Lukáš, měl oči malé a černé, ústa výrazné, ale veselejší a přátelštější rysy a celý postoj byl mu poddajnější.

Škraboška stínu

Co je asi trápí?

Cesta blogu je nekonečná, nic nelze odebrat, nic přidat, a přece ji každý měří svým dětským loktem. Tu sice některá přidá, tu odebere, výsledek však vždy je krásný článek jako tento!




Vhrkly mi slzy do očí a srdcem mi projelo sladké uštknutí, když jsem se dověděl, že na mě nezapomínáte...




Tak pamatujte: ani vzdálenost fyzická ani dálka času nás nemůže rozloučit, mé milované čtenářky!

Kombinace posturologie a dechového cvičení

… Z očí mi tečou slzy smíchu, jsem angažovaná, tak nezvykle, nepřirozeně uvědomělá, pro vlast bych se přetrhla… „Taťka není černoch,“ přeruší mě dcera. „Není čelnoušek ani opička,“ přidá se mladší. Muž však dnes vypadá po ránu sklesle. Mezi zuby nerozkousnuté sousto chleba s máslem. Také dětem se to nejspíš zdá. Jsem dost možná trochu mimo.

                                             Zimní kniha o lásce

Stihneš i sex, když máš naditou peněženku

Srdce mi bušilo, neboť jsem se rozhodoval, mám-li, či nemám-li jít do bordelu. Mohl jsem několikrát pohnout rukou a bylo by mne to na chvilku přešlo. Ale představa, že budu ležet na ženě, mne zdržovala od onanie. Napadlo mne také: Co, když mne vyhodí? Ale spolužák mě v tělocvičně vždycky ujišťoval, že tam se nikoho neptají jak je stár. Přešel jsem silnici. Zapl jsem si kalhoty a otevřel dveře bordelu. Vstoupil jsem do jakéhosi klenutého sklepa. Připomínalo mně to řeznickou lednici. Zdi se potily jako v ní. Bylo tu několik dvěří. Nevěděl jsem kudy. Z klozetu šla dívka. Zeptala se mne: - Chcete jít do lokálu nebo na pokoj? Odpověděl jsem ustrašeně: - Na pokoj.

Z toužení k roztoužení

Hospoda třetí cenové, jedenáct večer, pusto vůkol:

Tak co, puso? Nastav tlapku, dej pác. 

Nevím, co tě vede, Jeronýme. Je mi teprve sedmnáct a ty se snažíš ovlivnit mě na úrovni těla.

Dívka, Justýna, měla čich na hovada a téměř vždycky si je dovedla vybrat. Jeroným byl rozložitý a sporé postavy, plný energie a činnosti, řekli bychom živý stroj s maximem napětí a výkonnosti. Jeho prasečí hlava už tehdy přitahovala pohled pozorných duchů. 

Přestože chovaní chlapce bylo ukázkou nejponíženějšího lidství, a to především proto, že jí naléval jedním panákem za druhým a doufal, že brzy odpadne a on si ji bude moct odvléct domů, pak také proto, že jakživ o práci nezavadil a místo práce prodával pokoutně drogy.

Oba měli své tužby. Ale tyto tužby byly v základě stejného druhu. Justýna to chtěla poprvé zkusit a on to chtěl zkusit znovu, jen tentokrát na jinou.

 
Tento jejich poměr byl zvlášť poznačen onou velkou nespravedlností vztahů, kdy blbeček se relativně snadno dostane do blízkosti něžné, zranitelné dívky.

Vtipné je, že ještě před týdnem byli sotva letmí známí a mohli se znát jen proto, že on již třikrát opakoval ročník. Teprve ve školním autobuse, kam oba nastupovali, když skončila o půl čtvrté vyučování, se seznámili hlouběji - patrně jen proto, že ji vždycky na zastávce zaujala marihuanová žvýkačka, kterou on převaloval v puse stejně pravidelně jako zhuntovaný cikán na slovenské salaši. Autobus se vydal serpentinami po úbočí hor, zatímco teplé sluneční paprsky dopadaly šikmo na střechu vozidla. Příroda v těch místech hrála všemi duhovými barvami a jisté je jen to, že ani jeden z nich dvou nevěděl nic určitého o tom, jakou úlohu sehraje v jejich vztahu sloup na pěšině, kolem kterého projížděli a který vlastně nebyl sloupem, ale jakýmsi písmenem z kamene. 

Kdo by tipoval, že Jeroným nebyl vychováván podle psychologických zásad Johna Stuarta Milla, by se asi nezmýlil. Tento přerostlý dacan s chňapavými hnáty a se skobou místo nosu pod nízkým čelem nejenže neznal Milla, ale ani nevěděl, co to znamená psychologie, třebaže ji v praxi při balení slečen využíval poměrně úspěšně.

Naštěstí modrá obloha, hřejivé slunce a úsměvy dětí Justýně zabránili ve věnování pozornosti sloupu, jinak by totiž nejspíš pustila jeho celého z hlavy i oblasti bříška. Jenže když se jí znenadání zeptal, jestli viděla ten šutr ve tvaru písmene P, zbystřila a již byla lapena v síti.

"Nevím, jestli to bylo jen P, nebo tam stálo PE... nebo PÍ, nedalo se to takhle rychle rozeznat."

"Pé jako co?"

"Přece penis, ne? To tě doma neučili?" usmál se a křivě se zazubil.

"A pí jako co?"

"Pí je přece tvoje drahá kačka."

Je to kanonické dílo

Zatím čas ubíhá a je u vás třeba tři čtvrtě na osm, prostě kapičky dne odkapávají. Vidím už, že dříve než za čtvrt nebo půl hodiny se odsud v žádném případě nedostanu. Musím vás nakrmit pozitivními emocemi a obrazy... 

Příběhy... jsou něco jako křížovkářství. Příběhem je někdy jedna věta... a je to pro mě daleko víc příběh než sto stránek rozvedených o hovně. Čím jsem starší, tím míň dokážu psát ráno. Začátek dne kradou síly věci běžných činností, zatímco noc je utopená ve víně a vůbec je v ní cosi jako roubík, kdy je klid a ticho... Bez špuntů (do uší, ne korkových) nedám ani ránu, dokonce i v noci. Musím být absolutně soustředěný, abych dokázal ťuknout do klávesnice nebo na psací stroj z šedesátých let, na mé úctyhodné Torpedo, které tak slavnostně cinká na konci řádku, že se až chce u něj posedět a jen tak do něj koukat...

O co jde.. je třeba to zestručnit, ať tu nejsme do svítání... tak se vraťme k nějaké obecné myšlence, např. k hledání slov. Romány, které mají v titulu víc než třináct slov, za nic nestojí. Takže to začíná titulem... někdo, a takových lidí je mnoho, tráví hodiny a dny hledáním názvu. Přijde mi to zajímavé, ale až úsměvně komplikované. Podle mě úplně stačí plácnout tam libovolný nesmysl a začít. Bez začátku není konce, aneb bez konce nehledejte nějaký počátek, ergo děláte něco blbě. Máte tendenci udělat poetiku z každodenní situace? Tak to jste asi rozený temný anděl, mesiáš typu Holan, latentní bavič s omezenou energií, kterou si vybíjel v rumu. A pokud jste spíš technický typ, který má smysl pro politiku a vědu a o pečující profese, takový Čechov nebo Céline, asi budete psát dramatické epopeje a deníky a takové ty vyšší formy.

Je to dívka u přeslice

Teď jsem objevil Saru Polak, je to fakt zajímavá osůbka. Jen škoda, že všecko hrotí přes ty kompjútry. Cloudová civilizace, to nemá budoucnost. Jestliže budeme společnost směřovat k virtualitě, rychle zajde na úbytě... všecky ty manuální nezbytnosti, pakliže se neuskuteční, způsobí rozvrat... v čase poměrně zajíkavém. 

Je to daň za nemyté zuby

Vzniknout, žít, trpět - pak zahynout, rozpadnout se v prvky a zmizet na věky.
Právě tak to děláte!

Kdežto já, já jen vzniknu a bez utrpení přivru nad sebou víko rakve!

Kdo to tak pozdě ujíždí tmou?
To otec s dítětem před sebou,
v náručí synáčka zahřívá,
tak jedou vichrem, jedou ti dva.


'Co schováváš oči, nač by ses bál?'
"Ty nevidíš tatínku, že je tam král?
Král duchů s korunou... vlečka až sem..."
'Jen mlha, děcko, leží pod lesem.'


»Pojď se mnou, chlapečku, vezmu tě k nám,
budem se dobře mít, všecko ti dám,
mám kvítí všech barev v svém království
a plášť mé matky se zlatem jen skví.«

Je to letuška v negližé

Otce, který je dokázal rozplakat syrovou krásou svých bolestných, teskných písní. Když byl střízlivý.
Otce, který – když střízlivý nebyl – je dokázal rozplakat z nespočtu jiných důvodů.

Do kavárny vešla dívka a posadila se sama ke stolku u
okna. Byla moc hezká, obličej měla svěží jako čerstvě
raženou minci, kdyby se mince razily do hladkého masa s
pleti osvěženou deštěm, a vlasy černé jako vraní peruť,
zastřižené do špičky šikmo přes tvář.

Je to základ společné víry

Je to papoušek v drogerii

Je to přijetí

Je to duše - sídlo plamenů

Je suchý únor a já jsem v solidním lihu už pár dní. Nevím, co by tomu řekl doktor Nešpor, ale asi by se tlemil, jako to ostatně dělá pořád... Takže si radši nemažme med kolem úst a řekněme si to na rovinu. 

Únor nikdy nebyl a nikdy nebude suchý. Howgh.

Je to kolektivní zvůle

Je to přestříknutí

Jsme bohatě a definitivně až po uši v neřesti. Nevím, co bych dál měl provádět. Jsi teď svárlivá, za hodinu budeš smířlivá. Jsi jako olej, který přiliješ do hořlavé směsi, jsi jako potvor z pekel.

Zatepli mě, dráčku, dokud úd komentuje naši pospolitou společnost v nějaké známé poloze.

V poloze zločinu, příraz, přikrmuji tvoje žebra dotyky.. země za oknem, ta je pod ledem, brázdy zaplňují deště, jež snad nikdy neskončí... lety holubů alternují nový řád, svatého s kališnicí, jimiž jsme my dva.

Rada pro začátek, pro tyhle mladé bodláky, co sedí u blogů, protože ve škole je nuda a za chvíli je stejně válka za humny: soustřeď se na jaksi rituální smrt kuny - nebo teda kundy. Jakmile prvně umře, rozuměj - stane se nepannou - už nic jí nezabrání rozehrát pro tebe smyčcovou hudbu v zahradě, kde ladí violoncella a klavíry tatáž osoba, o které už víš, že jí můžeš být leda ty.

Někdy se z daru může stát pořádná vosina v oslím zadku... zvlášť, když je to dárek od exky.

Holka čisté pleti a pěkných vnad, řekla bys, že je neškodná.. avšak opak je pravdou.

Jak vinař na vinici poskytne ti psí víno... pod cenou.

A po sklizni bys ho nejradši celé vyzvrátil.

To už si však stírá stíny z očí... a je daleko v proudu vody.. v samospádu... kdy její průsvitná nahota v noční košili nad zvedává oční víčka někoho jiného...