Danajské dary zlověstných příchozích z minula či budoucna, hlasy dávno mrtvých…
Holky mé minulé
Zněl mi vstříc
Z kupole nálevny plynule
Chtěl cos temného říct
Ona jen lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny na své cestě nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin
Ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel.
Zub času jen málo pozměnil toto místo. Jako dnes, tak i tenkrát ležel karvinský hřbitov na křižovatce, daleko od lidských obydlí.
Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše.
A zvlášť ta, která když provedla svůj strašlivý čin, když ukojila svůj satanský chtíč, zůstane navždy neznámá, nedopadená, neodhalená.
Zaranžovala to náhoda.
Věci v zrcadle dýchat přestaly a nehybně spočívaly v transu nesmrtelnosti.
Když svlékla kalhotky, tušil jsem, že noc přinese zábavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat