Situace moderního člověka není jen zoufalá

... je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje.

Dědkova známá keramička je černovlasá špageta s noblesně ztýranou tváří a štíhlým šlachovitým tělem. Pětačtyřicítka, co používá jen nejnutnější make-up a nestihla mít děti. Při každém pohybu na ní cinkají řetízky, náramky. Nalévá nám kyselé víno.

Chléb je potřebnější než poesie. Ale láska v plném smyslu lidského slova není užitečnější než poesie. Když se člověk postaví na vrchol žebříku bytostí, nemůže popřít cenu citů, byť i zdánlivě neproduktivních, antisociálních. 

Jsem si téměř jist, že když nám bylo cca šestnáct a byli jsme na stejné škole, na sporťáku v Hrabůvce, myslel jsem hlavně na lásku a málo na poezii a dost často mi projelo myslí, jaké by to asi bylo jí prcat, tuhletu drobnou, ale přesto kozatou volejbalistku.

Později se mi to podařilo, těsně před stužkovákem, ale o tom tenhle blog není.

Ale ani coby právě čerstvý abiturient jsem s nehodlal vzdát tak snadno její krásy. Dělal jsem vše možné i nemožné, aby se s mnou stýkala co nejčastěji, aby její kypré tělo se otíralo o mé v zžíravém tanci podvečerních kopulací. V periodických uvolňováních vajíček v jejím systému oválných tělísek nějaké další těleso do ní přibyvší, říkal jsem si, nemohlo býti považováno za něco nečistého, takže s naše stýkání kromě povinných zdvořilostí při příchodech omezovala právě akorát jen na to jediné. Ostatně byli jsme tak mladí, mladí a neklidní, i když již poněkud zkažení. Já tedy víc, říkám na její omluvu. Zpacifikoval jsem ji nějak obzvlášť dotěrnou souloží, když si vyskakovala, neboť již od prvního stupně slula značným a neukázněným povýšenectvím a mně samému nebylo příjemné píchat s takovou hrdopýškou... neboť, jak by třeba řekl náš středoškolský učitel občanky, ti nadměrně pyšní mohou být pakáž. Tenhle byl zajímavý, poněvadž byl pedofil, zaměřený na dívky s dosud nerozvinutým poprsím. V jeho případě tedy výroky padly na ne zrovna úrodnou půdu. Tvář měl jako vyřezanou, soustředěné, malé, hluboko posazené oči, mírně šilhavé, hleděly vždy do zadní řady, kde obvykle seděly dívky dosud nepolíbené, a mně se častokrát chtělo zvracet a chrlit, když jsem si představil, jaké v nich vzbuzuje nelibé pocity. Byl však jaksi opatrný a nikdy se na nic nepřišlo, jen tu a tam dívky říkaly, co na ně zkoušel, když s ním trávily chvíli o samotě.