Mají mě za starého žárlivce

„Ale... no... že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle

pravidel. Byl přitom moc milej. Já jen jako, že při tom nevyskakoval až do

stropu a nic. Jenom mluvil v jednom kuse o životě, že je to zápas, a tak.

Však to znáte.“

„Ale život je opravdu zápas, Byla to vlastně legrace. Zuby měl vždycky zelený jak mech,

uši špinavý jak prase, ale věčně si čistil nehty. Nejspíš si myslel, že bude

hned jak ze škatulky.



„Když chápeme a cítíme,
že jsme už v tom Životě napojeni na nekonečno,
mění se naše přání a náš postoj.
koneckonců znamenáme něco,

jen kvůli tomu podstatnému,
a jestli to nemáme,
promarnili jsme život.“


Nesnášenlivé výkřiky ozývající se zpoza rohu. Takhle umí nadávat jen potrefená husa. Někdo dostane přes držku, naštěstí nebudu v blízkosti nebezpečně blízké výměny názorů. Ale proč vlastně ne? Proč se nepřipojit? Nebýt činitelem v rozbušce vzteků, jež působí přímo blahodárně na ty, kteří ji vyvolali? Faraón resentimentu, jak hezky to zní. Mohl bych se cítit, krátce, avšak přece, jako ten, skrze nějž vzejde pohoršení.