Zatím čas ubíhá a je u vás třeba tři čtvrtě na osm, prostě kapičky dne odkapávají. Vidím už, že dříve než za čtvrt nebo půl hodiny se odsud v žádném případě nedostanu. Musím vás nakrmit pozitivními emocemi a obrazy...
Příběhy... jsou něco jako křížovkářství. Příběhem je někdy jedna věta... a je to pro mě daleko víc příběh než sto stránek rozvedených o hovně. Čím jsem starší, tím míň dokážu psát ráno. Začátek dne kradou síly věci běžných činností, zatímco noc je utopená ve víně a vůbec je v ní cosi jako roubík, kdy je klid a ticho... Bez špuntů (do uší, ne korkových) nedám ani ránu, dokonce i v noci. Musím být absolutně soustředěný, abych dokázal ťuknout do klávesnice nebo na psací stroj z šedesátých let, na mé úctyhodné Torpedo, které tak slavnostně cinká na konci řádku, že se až chce u něj posedět a jen tak do něj koukat...
O co jde.. je třeba to zestručnit, ať tu nejsme do svítání... tak se vraťme k nějaké obecné myšlence, např. k hledání slov. Romány, které mají v titulu víc než třináct slov, za nic nestojí. Takže to začíná titulem... někdo, a takových lidí je mnoho, tráví hodiny a dny hledáním názvu. Přijde mi to zajímavé, ale až úsměvně komplikované. Podle mě úplně stačí plácnout tam libovolný nesmysl a začít. Bez začátku není konce, aneb bez konce nehledejte nějaký počátek, ergo děláte něco blbě. Máte tendenci udělat poetiku z každodenní situace? Tak to jste asi rozený temný anděl, mesiáš typu Holan, latentní bavič s omezenou energií, kterou si vybíjel v rumu. A pokud jste spíš technický typ, který má smysl pro politiku a vědu a o pečující profese, takový Čechov nebo Céline, asi budete psát dramatické epopeje a deníky a takové ty vyšší formy.
Žádné komentáře:
Okomentovat