středa 14. února 2018

Lesní víla



"Tatí, tatí..."
"Proč ještě nespíš, synku, už je půl desáté? Měls už dávno spát!" rozčiluje se nad svým pětiletým synkem pan Držka.
"Ale tys mi zapomněl vyprávět pohádku na dobrou noc," zakňučí dítě rozmrzele.
"Ach, co třeba zítra? To je taky den. Dnes už je moc pozdě a já jsem vážně utahaný,"snaží se ho uchlácholit pan Držka.
"Zítra má vyprávět maminka," vztekle odpoví synek.
"Dobrá, ale tahle pohádka není pro žádné máničky," rezignuje tatínek.
"Já nejsem žádná mánička," vzteká se synek.
"Jen aby," řekne a pousměje se nad jeho nasraností.
"Vyprávěj už," poručí si synek.
"Dobrá, dobrá," nadechne se a poněkud neochotně pan Držka začne.

"Před mnoha a mnoha lety se v jedné temné, bohem zapomenuté jeskyni zrodila příšera, která nebyla stejná jako ostatní. Lišila se od nich, jako se měsíc liší od slunce, byla děsivější a její oči byly hrůzyplnější. Její mrtvolně hypnotizující pohled propůjčoval těm velkým černým očím ztrnulejší vzhled. Její zhrbené, vychrtlé tělo, na kterém bys mohl počítat i žebra i obratle, vypadalo jako křečí stažená končetina, jako tětiva luku. Pohybovala se jako člověk po dvou nesmírně tenkých nohou, které vypadaly, že se každou chvíli zlomí a přesto tak potichu, že ani kočka ji neuslyšela. Špičaté řady zubů, ostré jako břitvy, skrývala v ústech, která byla vždy stažena do psychopatického, nervózního úsměvu. Nezbedné děti, které v tuto noční hodinu nespí a zlobí, už navštěvuje tisíce let, sedá si vždy v temném rohu místnosti a trpělivě vyčkává, než přijde ta pravá chvíle a ona se k nim dobelhá k posteli a odnese si je do jeskyně, kde je následně upeče na rožni a sní," dopověděl s tajuplným výrazem, došel ke dveřím, zhasl světlo a nechal synka v tom zšeřelém pokoji samotného, v pokoji, kde jediné světlo přicházelo oknem z úplňku...

Žádné komentáře:

Okomentovat