Tak jsem zas v limbu. A přemýšlel, dlouze jsem přemýšlel, jak už to stuprum dělá, když ho brní cévky po stresující pitce. Jsem pouze nepatrný atom v koloběhu člověčenstva. Ale co se mi stalo včera, to se mi už delší dobu nepřihodilo. Pil jsem whisku za whiskou na baru, když tu mě uchopil za rameno kolohnát, security od toho nejmenovaného podniku a naznačil mi, ať s ním jdu do prostor, která jsou vyhrazena kuřákům. Když se tam dobelhám, podpírán a zároveň vlečen zavalitým drsoňem s čepicí White sox, vyjeveně kouknu na zem, kde se válí nějaký podroušený děda. Gorila v mých zádech tvrdí, že jsem byl podle kamerového záznamu poslední, kdo s ním přišel do kontaktu. Zatímco mi vysvětluje, že jsem mu musel něco provést, snad hodit pilulku, která ho dočista otupí a zamlží mu úsudek, do pití, stařec tam pořád leží nehnutě a louže krve kolem jeho nepříjemně ztuhlé hlavy se rozšiřuje, nabývá podezřelé konzistence.
Protože je mi vlastně fádní, vyčerpávající život něčím vzdáleným, pořád jen koukám, jak se krev rozlívá čím dál blíž ke stěně a otázkám ani výhrůžkám security boye nevěnuji pozornost, začíná se dokonce bezděčně na mé bledé tváři objevovat stopa po úsměvu, ano, téměř mě blaží sledovat, jak se z cápka vytrácí životodárná kapalina. Ani pohled na koblihu, kterou by vysrala závodní kobyla, přímo v hřebčíně, by mi neskýtal větší potěšení. Vzpomínám si, že jsem skutečně v tom místě s někým nepříliš výrazným prohodil pár bezvýznamných frází. Připomínám si, o ano, teď to vím jistě, jak vypadala tvářnost toho člověka. Tvářičky červeňoučké, vlásky šedivé a pořád se usmíval jako děťátko. Skoro jako by neměl šedesát či víc let, ale zrovna jako by se narodil čerstvě na svět, právě tak nestranně, právě tak bezelstně se tvářil. A najednou mi bleskne v hlavě, že se skácel, jak bys ho podťal rětězovou pilou v kolenou, zrovna tam, kde teď ležel, pod čím - hranatým a studeným - teď ležel. Spánkem narazil na hranu stolu a zesnul tichounce jako dítě. Byl mrtvý už v momentě, když jsem odcházel a ještě ho překračoval, náhle jsem to věděl tak jistě, jako že přijde třetí světová. Jen jsem, což je úžasná vlastnost mozku, tu příhodu tak rychle zapomněl, že než jsem dorazil z hajzlů přes kuřárnu k barové stoličce, dočista ji vytěsnil z dráhy mozků a vzpomněl si na ni až a posteriori, teprve poté, co mi ji zpřítomnil ten samec mandrilů. Přirozeně jsme se nějak dostali ke shodě a já nebyl nijak podezříván, ostatně se za mě zaručilo množství lidí - ať už nahrávku viděli, nebo jen proto, že bych prostě, ať sebevíc zlit, nebyl schopen někoho narazit na hrot stolu a způsobit mu zranění nejslučitelné s životem. Což je dosti diskutabilní a spíš nesmyslné tvrzení, ale vždycky se vyplatí udržovat si v hloučku známých pozitivní dojem. Když jsem odcházel po ještě dalších vypitých sklenkách, třebas se pomalu, ale přece jen schylovalo k bouřce. Zdálky se již ozývalo hřmění. Zaslechl jsem je již pouze v ozvěně. A tehdy jsem věděl, že ráj je věc mnohem nedosažitelnější, než se zdá našim naivním srdcím. Když můžeš jít na pívo a vrátit se v rakvi, jako by se nechumelilo, pak stvořit věci příznivé a takové, aby setrvaly, musí vyžadovat ohromné nadšení a víc než horu štěstí. Každopádně vycházeje, bylo mi takřka do zpěvu, všímaje si totiž dole otisků krve v podobě červené přerušované nitky, a překračuje práh, do zasněžené ulice plné poryvů vichru pohledem nahoru mě ozářil jas těch bílomodrých oblak. Což mě natolik překvapilo, pomátlo a dojalo, jak nevšední situace kontrastovala s obyčejným chodem bytí opilce, jako bych slyšel slunce znít hudbou sfér... kdo to jen napsal, jaké to jen divné, nesmyslné verše, ale jak krásné...
Žádné komentáře:
Okomentovat