Přišla bez šatů

Kdysi jsem tak chodíval kolem jednoho kostela. Byla to nejbližší cesta do taverny a šlo se tam podél řeky a můstku. Když jsem došel ke kostelu, který sousedil právě s nálevnou, připadlo mi, že se na mě odtamtud vždycky někdo dívá. Prostě z nějakého okna tam vysoko nahoře, až v samých útrobách konchy... nebo jak se to jmenuje, tam nahoře, kde se snoubí kupole s křížem atd. Okno připomínalo kolečko nebo vejce a v něm byly jasně patrné dvě oči, pod nimi nos, pod ním široká, lidsky rozšklebená ústa. Samozřejmě s nutnou nadsázkou a rozmazaně, ostatně jsem tamtudy nikdy nechodíval zcela střízliv. Jenže pocit byl silný a dohnal mě až k určitému stupni paranoii.

Na druhou stranu, měl jsem i rád výšlapy a vůbec cesty do neznáma, rád jsem zažíval takovou tu intenzivní radost známou všem poutníkům, kteří se rádi spolehnou pouze sami na sebe a svůj smysl pro orientaci. Žádná navigace, gps, telefony, mapy, prostě jen nos zabořený do krajiny, rázný krok, hůl hraničářů... někdy to nevyjde a skončíš třeba v krmelci, jindy ale zažiješ nádherný pocit hrůzy, když narazíš na skupinku dvou chlapců a do té doby neposkvrněného, třeba šestnáctiletého děvčete, kteří si užívají první a náležitě divoký sex... trojku poblíž rozhledny. Stojíš v křoví a posloucháš ty zvuky, ty ruchy, co si říkají, co vykřikují v divém zapomnění... a začneš si to nahrávat, aby sis to mohl poslouchat i za týden, za měsíc... za rok. Prostě výlety do přírody mají své specifické kouzlo a kdo ho objeví, propadne mu.

To je ale vedlejší, důležité bylo, že jednou jsem se tam, na hraně šílenství, vydal. Jeden čtvrtek prostě nebudu zkouřený a zkárovaný sedět na baru a čekat, až mě vyhodí vyhazovači, ale půjdu se přesvědčit, jestli to, co cítím na svých hadrech, není jen přelud, nebo je to skutečně pohled lidské bytosti, nekonečně něžný pohled z vížky kostela. Vlezl jsem tedy blíž a všiml si, že to vůbec není kostel, jak jsem si myslel, ale že je to bývalý kostel, nyní ubytovna pro bezdomovce. To mě trochu rozladilo. Představoval jsem si dobrodružství, nikoliv kopu vyžilých a nemocných lidí bez vlastního přístřeší. Sotva jsem však vstoupil dovnitř, moje naděje opět zahořela. U vlezu a naproti automatu na kávu stál škaredý pán v širáku, tak kolem padesáti, který nabízel čokolády za padesát korun jednu (Nestlé original) a vedle něj s naprosto úchvatně rozzářenýma šedýma očima slavnostně vystrojená dívka, s vyšívanou čelenkou a v nabíraných sukních, které ji končily jen maličko nad tu část těla, kde se trup napojuje na nohy. V životě jsem neviděl tak atraktivní kost - a to mohla mít prosím jen tak devatenáct, dvacet jar.