pondělí 28. prosince 2015

Útlá ryba

Útlá ryba okřídlená, ptáče
zavrčí frnkavě z trávníku,
který je mu matrací,
chytá líného střízlíka

Potom ho oškubá.
Pohled hájem letí do háje,
kde se mírně zavlní borovička,
až její listy splynou v mlhu
útlé ryby okřídlené, ptáčete





Poutníku, unavený hovorem
o ropovodech EU,
u sta dědů, nech se
v sypkosti a tichu šelestném
do horké modři hor
zasklít a ztraceně vysnít

Tvé srdce je rudou prstí,
vesmír jen stvolů nežný les
odvržený teplým gigolem


Jednoho večera kvapem jsem promenoval podél nábreží
stékajícího sněhem v letu
zamrzlých hus a vedle světélkování
fatamorganického proplétaje se okolo luceren
sotva se moha ohlédnouti,
vkročil jsem do úderu hodin a do tikotu
zvonů

nebyl jsem dál sebou, jen polozbořenou cihelnou,
útulkem, ze kterého se ztrácí bezdomovci
v říji úpadku
a nad jehož stěnou se tyčí klášter větší než
prso Venušino ze škeble

Úlek v prostoru smyslnosti,
redukce na podprahové vjemy,
granátová jablka, nádherné zadky,
červivé klíny žen, když tu
jako v první den stvoření
jeptišky sklíčené, co se kousek
dál zakusovaly vigíliemi do návrší,
kde se míhal třikrát zkrocený měsíc
vystřižený z filmového plátna,
mi vyjekly vstříc svou vlastní studenou krví

Uplatily mě růženci, abych uctíval krásu
v zakaboněném posledním koutku
kláštera odpadků a uchvacoval je apokalyptickýma očima
nanebevstoupivšího rutinéra šuku,
leč bez výsledků,
v křišťálovém břiše proseb
jsem nemohl porodil muže,
o němž vám zpívám
(kterého si tak přály vzbudit)

Byly tak nádherné, když se svíjely škrcené
na dlaždice chladné jak jejich krev,
nádherné, když se z temných květin
hrdla strachu dral jejich nezemský
výkřik poníků běžících k nivám předků
s duhou děsu na třmeni

Žádné komentáře:

Okomentovat