Útlá ryba

Útlá ryba okřídlená, ptáče

zavrčí frnkavě z trávníku,

který je mu matrací,

chytá líného střízlíka

Potom ho oškubá.

Pohled hájem letí do háje,

kde se mírně zavlní borovička,

až její listy splynou v mlhu

útlé ryby okřídlené, ptáčete

Poutníku, unavený hovorem

o ropovodech EU,

u sta dědů, nech se

v sypkosti a tichu šelestném

do horké modři hor

zasklít a ztraceně vysnít

Tvé srdce je rudou prstí,

vesmír jen stvolů nežný les

odvržený teplým gigolem

Jednoho večera kvapem jsem promenoval podél nábreží

stékajícího sněhem v letu

zamrzlých hus a vedle světélkování

fatamorganického proplétaje se okolo luceren

sotva se moha ohlédnouti,

vkročil jsem do úderu hodin a do tikotu

zvonů

nebyl jsem dál sebou, jen polozbořenou cihelnou,

útulkem, ze kterého se ztrácí bezdomovci

v říji úpadku

a nad jehož stěnou se tyčí klášter větší než

prso Venušino ze škeble

Úlek v prostoru smyslnosti,

redukce na podprahové vjemy,

granátová jablka, nádherné zadky,

červivé klíny žen, když tu

jako v první den stvoření

jeptišky sklíčené, co se kousek

dál zakusovaly vigíliemi do návrší,

kde se míhal třikrát zkrocený měsíc

vystřižený z filmového plátna,

mi vyjekly vstříc svou vlastní studenou krví

Uplatily mě růženci, abych uctíval krásu

v zakaboněném posledním koutku

kláštera odpadků a uchvacoval je apokalyptickýma očima

nanebevstoupivšího rutinéra šuku,

leč bez výsledků,

v křišťálovém břiše proseb

jsem nemohl porodil muže,

o němž vám zpívám

(kterého si tak přály vzbudit)

Byly tak nádherné, když se svíjely škrcené

na dlaždice chladné jak jejich krev,

nádherné, když se z temných květin

hrdla strachu dral jejich nezemský

výkřik poníků běžících k nivám předků

s duhou děsu na třmeni