Kdo v sobě objevil prázdnotu, netuší,
jak se v něm život semkl
v nepatrný diamant,
a dutý prostor, který tu zbyl,
je tu jen pro to,
aby nepatrný kamínek našel dost místa
pro svou září
Věnováno hrobárově dceři
Moje sny jsou kapitolkou samy pro sebe. Nemůžou se mi zdát normální sny smrtelníků. Moje sny musí mít souvislost s knihami mrtvých, prostitutkami, nekalými živly podsvětí atd. Musí se odehrávat na pofiderních místech, jako jsou pitevny. Zapadlé uličky o půl třetí ráno.
Nebo operační sály.
Spolu se mnou ve snu vystupují moje exky, které jsou ve snech ještě horší než ve skutečnosti. A jak mě vždycky dráždily jako kobry, ve snech jsou z nich půltunové kosatky, které mi plivou jako fontánky mořské vody do obličeje.
Nebo se tam vyskytují na slovo vzatí odborníci, kteří komentují kdejakou blbost a jsou hákliví na každé slovo.
Tak např.uvádím tři ze včera. První na odlehčení s mumiemi. Koukal jsem na ně v muzeu egyptských starožitností a kolem mě se tradičně shromáždila hejno pohledných vědeckých pracovnic, které okukávaly a přidávaly postřehy. Najednou začala hýbat rukou. Nějaká vědkyně pronesla, že to se stává každých pět set let. A ta škaredá mumie se zvedla z té kolébky, ve které ležela a s příšerným řevem začala pobíhat kolem. Nastala panika, všichni utíkali k exitu. Jen já jsem si přidržel batoh na zádech, který mám na jednom rameni a druhou rukou jsem uchopil mumii za kus shnilého oblečení a tahal jsem ji za sebou bez ohledu na to, že oživla a křičela, že žije. Řekl jsem jí, ať jde povědět tomu hloučku, že je naživu. Mumie bez zaváhání nejistým krokem odešla za lidmi podělit se o krásu pocitu být naživu.
Nebo si navléknu bílý plášť a jdu rozřezat pár mrtvol do pitevny. A tam už čeká vedoucí, který sleduje každý můj řez a buzeruje mě, že nejsem dost precizní. Skončím pitvu a vlasy mi smrdí tím odporným hnilobným zápachem a já přemýšlím, jak ho smýt...
Na samotě. Chajda, před ní nějaké šlápoty v blátě. Zastavím se před chatou. Střešní okno pootevřené. Je z něj uvnitř cítit dlouho hnijící mrtvola. Skoro bliju, minimálně plivu sliny do křaku. Vevnitř vskutku je jakási roztékající se tělo plné slizu a brouků, které se tíhou hnusu propadlo z podkroví až do přízemí. Smrad se šíří i ven, mezi stromy a ptáčky na něm. Utíkám od chaty pryč, neboť smrad brzy zaplaví celé údolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat