Řekni mi konečně,
až budeš hledat cestu lesem,
kudy nevede nic,
řeki mi konečně, až budeš hledat slunce
na obloze plné mraků,
čekám na to, řekni mi,
až se zastavíš na strmém břehu,
odkud nevede cesta zpátky...
Kdy už mi řekneš?
Jaká naděje vidět v zapadajícím slunci
před sebou dvojí teplý stín.
Čas neustává pracovat proti nám,
příhodám novětvarým hněte podoby
událostí přešlých,
až někdy žasneme,
že máme čas uvažovat o čase.
Odpovídáš jak herec, uražený a povznesený,
na volání holčičky z poslední řady
která tragickou barvou hlasu
vykřičí své NE.
Na její zvláštní ochromení,
kterému se nelze bránit
a ani ho pojmenovat
a ani se ho zbavit.
Chtěl jsem napsat dopis,
až odkvetou pomněnky,
a jindy, až zase rozkvetl šeřík,
ležím v trávě
a čtu si psaní na obloze:
co dodat k tolika dopisům,
na oblaku s šokujícím okrajem
pluje k tobě jedna
ze zpráv, co jsem nezapomněl:
vítr bijící do záclon
je pro dnešek má touha.
Žádné komentáře:
Okomentovat