Hlízy a vředy

Zběsilokrocí. Pronásledovali ho jak duchové. Bez slitování, neslyšně, se míhali podél poblitého nástupiště metra. Sílící smečka, smrtící v té mlze zvětralých břeček mu šla, stoupala mu po krku a nad řekou jeho života se vznášel otázník. Jako muž byl již odsouzen k smrti. Stíhali ho nejenom duchové, ale i bývalá manželka a milenka. Nepozorovaně pronikali tmou jeho sváteční nálady a on kopal, padal na ruce a kolena, vrážel do ostatních chodců, snažil se všemožně sebrat sílu k tomu, aby se dopotácel do nočního klubu, kde už mu pomůže zapomenout setrvačnost. Ten úkryt, ta poskakující vzdálená světla, která v mlze probleskovala jak světlušky nad kompostem, v pozadí tlumili jeho úzkost. Vzdálené drncání hudby, přerývaný dech, který cítil až zkraje dvanácterníku.

Kéž by už se mu povedlo dostat někam, kde se shromažďují bezstarostní lidé, ještě mohl přežít tu noc, ten den, tu do nebe volající hloupost, kterou provedl, když přefikl manželku cizího chlapa.

Ale znal se příliš dobře na to, aby věděl, že by to příště udělal znova. Za těch pět minut šuku to stálo.

Jako by v něm nebyla kouska citu. Už už se chystal vyběhnout na otevření prostranství, nohy mu však mravenčily a tak se třásly, že se zdálo, že neurazí ani pár metrů.

Pak přišly výčitky, opožděně ale přece. Nechtěl být ochočený jako jeho známí, kteří podlézali smrtelně elegantním ženuškám. Riskl tak obchod, který ho mohl velice slibně vynést z bezedných propastí manželství. A nejspíš by jeho jméno zahalekali žalostně i nad rakví, kdyby nezaplatil tím nejdražším, co měl v kapse. Oddaností. Nebo nevědomostí. Bombardovala ho otázkama. Kromě okamžiků, kdy mu lámali prsty a další kosti a on křičel, křičel jak ze špatného sna.

Kvůli bolesti nejdřív vůbec nechápal, proč Ivanu ve vaně nezamordoval dřív. Byla stejně domýšlivá a uhlazená jako ostatní ženské. Ty její prohnané rty musel vidět ve společnosti zlomené čelisti, aby se trochu zklidnil.

Eeh, popíjím si svůj čaj z lysohlávek a vidím jasně budoucnost. Strávím šedesát let v manželství s kačenou, která brzy vstoupí do oblaku cizosti. Asi tak.

Čumím ve čtyři odpoledne z okna a tu ji vídím. Přichází k domu manželka. Naprosta cizí žena. Poznání ostře vystínované podrobnostmi.

Nahled, že k manželce nic necítím.

Nemám dost odvahy ji jít naproti pro tašku s nákupem.
Odpočítávám zděšeně patra.

Zacvaká klíč v zámku.

Zašumějí a zapraskají sáčky v tašce.

Odloží ji tak jako pokaždé za šedesát let na lavici v předsíni.

Všimne si, že mi na ramínku visí bunda.

"Jsi doma?"

"Jsem, nevidíš?"

"Tobě něco je?"

"Nic mi není."

Jen už mi šedesát let lezeš na nervy. Bereš mě jako dokonalou samozřejmost, náno!

S každým opakovaním rutiny se víc a víc vzdalujeme pobřeží objevů, jedině tam mohou žít pohlaví v radostí po léta.

Pospolu. I kdyby to znamenalo mýt nádobí společně.

Ne jako cizí. Něco, co se od nás oddělilo a ucítilo uvnitř svou osamělost.

Ta trapnost, když on leží a ona přejde k otevřenému okno a zavírá ho. Závaz větru, něžná vůně mýdla, která se mu zhnusila, jakmile pochopil, že jde od ní. Padne jak mezek po náročné štrece do postele a on si uvědomí, že je nahá - nic mu to neříká.

Nezapomeň.. že mezi dneškem a zítřkem leží propast.

Je jen na tobě, jak ji překleneš.

Padající vlas může rozhodnout.

Jestli tě zasypou polibky nebo lavina.