Ach, a tu jsi své oko zase rozevřel, ó milovaný živote! A zdálo se mi zase, že klesám v nezbadatelno. -
Mohl bych psát ve stylu poetistických manýr nějakých Nezvalů à la papoušek na motocyklu, ale kdo by to četl a nepogrcal se? Já tedy určitě jo.
Primární a sekundární představy, závislé na individuální paměti, prosím pěkně, ne.
Ani asonance, které nejsou tak legálně závazné asociacím jako rýmy.
Ne a ještě jednou ne. Jinými slovy totéž:
Byl jsem svědkem počinu. Tupý lomoz, jímž jsem nikoliv pohlcován, nýbrž trvale usmrcován. A je třeba ještě pohlédnout vzhůru, zda na tom našem nebi neuslyšíme skřivánčí píseň - zda neucítíme víc o stupínek, o citlivost v delíriu, horečku v zimnici nebo fyziologicky odpudivého člověka při krmení kachen.
Očima jsme probouzeni k životu, a nebo naopak přiváděni k věčnému spánku. Zas nevím, co je lepší, zda drožkaři, hluční a drzí.. nebo přítomnost zahrad a vinobraní.. nezapomenutelných pohádek. Polibků před spaním od spanilých kouzelnic, hadích poběhlic s muškátovýma očima. V nekonečnu žen si vybral jedinou a jen s tou se neustále vynalézal, naslouchal tomu zákonu, kdy se těla třou o točí o své magnetické plochy. Kdy přeskakují hvězdy jedna na druhou jako při výměně krve v nemocnici. Plujeme po řekách Styxu a sbližujeme vzdálené pustiny… našimi rty a nejenom rty, našimi propletenými prsty, prvky v neustálém víření. Do deníčku si zapsal: Vyprstit odvrženou. Tu, která předcházela. A pomalu se, ve snách, vlekla od polykače ohňů k provazochodci. Hle, toť víc než jen hra, to hraní těl - toť výkon harmoniky, křiklavé a prohnané, nebo možná do té míry smělé a krásné - jako je každá zahradnice krásná, ať už skrývá perleťový nůž v zástěře nebo třeba mýdlo ve vagíně. Protože dotek trnu růže probouzí krásu v každé molekule.
Rána ve spánku, která delirizují naše smysly. Z rán se vyhoupne měsíc nad stříbřitý svit odrazu světlého bodu, jenž rozvířil hladinu potůčku. A celou cestu si prozpěvuje, jako raněná koroptev, když pomáhá si do ráje, kam plave větrem úplně nebo napůl šílená - jak lesbička. Maximum emocí na malé ploše. A zas jen ta hra o půlnoci, přetvářka očí hadích tanečnic, muškátu a třezalky, které se jím v napuchlých bělmech rolují pod cystami slzných kanálků - i ty vedou k naplnění. Mléko ptáka je v závěru pohladí po boku jako motoristova noční můra v zázračném křížení s torzem sochy Kupida. Nevím, co je víc divné. Jestli skutečnost, že souhrnná představa vydá za pochod kravat (ti zasraní byrokrati) po parčíku nedaleko soudu, nebo jestli galantní chlapík vůbec může s ženou kopulovat.
Ale
Ale
Co nevím,
Mi dá spát.
Tak kouzli dál. Prsty formuj slepá místa. Ty renezanční tulačko.
Nejsme přece žádní portýři s prosebnými hlasy.
Víme, že dámy si zaslouží, když jim nabídnem rámě
A postel nebo kde všude se pletky provádí
Aneb všecky něco chtějí a žádná to nedostane - nebo žádná… téměř
Neseme se jako manželé po veselce
Je v nás několik obličejů a málokterý naruby
Tolik se bojím, že ji nepřivedu na taneční sál. Ale jen do obyčejného domu, kde si odbudem trest blízkosti. Vážně se bojím, že se v ní soustředují neblahé zprávy, že ji zaplavují mozkové chodbičky a rachotí tam, že jim sama přizvukuje, neboť nemůže jinak. Neví, co si počít se srdcem a nikdo se nehlásí, její zuby cvakají a v těch chvílích se zdá, že být milenkou je ta nejtěžší práce na světě.
V jedné z nich, z těch chodbiček
Nebo snad po celé délce útvaru
Je v pasti.
Chycená někým, kdo ví, jak mršky ženské chytat, ačkoliv takových vlastně už v nynější době mnoho nezbylo. Už se rozplynuli do teorií poplašných šumů, hibernují, neboť v pořádku chaosu není nikde řečeno, že ve jménu pokroku opravdových žen jen ta jediná zůstala, ale že i ta rovnou sbalila plátno… měla v sobě všecky vlastnosti alžbětinského stylu, tu falešnou eleganci, dekórum, které zbavuje studu, vlastnost nemožných kurtizán, který harmonizuje s mou nevyléčitelnou úchylitou. A umírá tou smrtí.
A jak pravím, docela správně pravím, žádná už nepřebije Osudovou. Tam, kde se ždímá prádlo - v prádelnách - tam byste ji možná potkali. Jednotvárně by odklepávala takt nebo možnásnadpřecekéžby by se pitvorně kroutila uprostřed něčeho, co nikdo nechápe, nikdo po ní neopakuje. Být služkou ničeho a být tou nejlepší, jaká kdy byla stvořena, věru není snadný úděl.
Věži strmých polibků, věz, že vzpomínám na věky věků.
Tohle mělo být ovšem uplně o něčem jiném. O seriálu The Magicians.
Žádné komentáře:
Okomentovat