Ať to sviští v novém kalendářním ročku.
Všech fanynkám přeji splněných princezních snů. Bohatého manžela, inteligentní děti a především tolik podceňovanou něhu, která bude z onoho majitele megakorporace sálat při každém pohledu do jejich zraků. Kdykoliv ji bude předkousávat rybu u štedrovečerní večeře a kdykoliv ji se zasneněným výrazem bude recitovat básně Audenovy.
Nechať je rok muchomůrky lepší, než byl rok hlemýždě. Avšak vhledem k tomu, jak byl hrozný, ani bych se nedivil, kdyby si pro nás Stvořitel připravil ještě strašlivější přehlídku hrůz. V případě nouze a komplimentů mi volejte na android s americkou volačkou (847-219-162X), všecko dáme jistojistě do kupy.
Prozatím se s vámi podělím o zážitky z cest do Íránu. Navzdory ustálené představě o teroristech v tamějších krajích, skutečnost je taková, že obyvatelé Íránu jsou nadobyčejně pohostinní a kdykoliv mají možnost něco z toho mála, co mají, rozdat, učiní tak.
Dostal jsem se tam jak jinak než stopem. V Čechách v podstatě nikdo nezastavuje, protože hrozí, že by se z vás mohli vyklubat masoví vrazi, kteří šoféra zabijou a posléze okradou. V Maďarsku, kam se dostanete pouze za přispění značné dávky štěstí, se situace razantně změní. Bere vás každý za každou cenu, skoro jako kdyby dostávali extra příplatek za to, že vás svezou. Když si to razíte v ohromném kamioně DAF naloženém žvýkačkami s nohama na palubce směr Balaton a Záhreb, připadáte si skoro jako nějaký ředitel fotbalového klubu. V Chorvatsku jsou tyhle horské vesnice, jejichž jména se blbě pamatují. Přesto aspoň některé, co jsem si zapamatoval: Makar, Bast, Kuranik.
V Bulharsku už je třeba užít trochu fištrónu, jezdí hlavně taxíky a autobusy, sem tam se svezu, přespívám u benzinek ve stanu a přes den se opaluju u kašen na náměstích. Chodí za mnou mladé holky s naprosto příšernými vlasy ukazovat se v dvoudílných plavečkách. Hlavní město Sofia mě zastihne naprosto odpočatého a připraveného po krátkém intermezzu v nákupním centru, kde mě ochranka pacifikovala, neboť jsem začal odzátkovávat a pít všecky ty vnadné flašky z regálu, vyrazit do gangsterského Istambulu.
Zrovna mi přálo nebe, tak jsem narazil na sjetého kamioňáka. Má prý doma syna Izáka a hodnou, oddanou ženu, která taky kouřila marijánku.
Jindy narazím na dělňase v nepojízdném takřka vraku. Udělá se mnou 30 km za hodinu a já mám dost. Jindy mě vezme obdoba parfumérky a já, od přírody citlivý na vůně, se celou cestu v klimatizovaném voze dusím a protože neumí anglicky, ani se nepokouším ho požádat, jestli by se smradem něco neudělal.
V Kayseri se pokouším dostat aspoň pár stovek metrů na vyhaslou sopku Erciyes.
Žádné komentáře:
Okomentovat