Poutníci s šilhavýma očima

Trochu se otřásl a s tváří mezi jejími ňadry si přitiskl měkká ňadra na uši, aby se ohlušil. Lehce oddechovala a mezi nahými stehny svírala deku. Z protějšího kostela zvonilo osm, byl čas jít na snídani do Potrefené husy. Na něco se ho ptala, ale on jen odpovídal, že ji miluje. (Miluju tě, ty tvoje nohy a tvoje tělo a že jseš tak ženská, ptákem i srdcem miluji). Vyučování (Dějiny estetiky) jí začínalo až v deset. Měli dost času se svátečně ustrojit, ona na sebe hodí silonky a apartní kostým, on něco ležerního a už řezou zatáčky, vede je prudká chůze k proslavené palačinkárně. Z davů se může občas vynořit individualita. Ale davy se tím nezmění. Davy jsou neproměnné. To je jeden ze základních sociologických faktů, na kterých staví i lídři typu Sobotka nebo Ovčáček. Není tedy žádným porušením pravidel, když po cestě potkali pouze mekající ovce a v Huse je obsluhovala pokérovaná číšnice s bříškem, která mírně ráčkuje. Slunce už vystoupalo výš, a když zvedla oči k obloze za výlohou, vypadalo to, jako by končil svět. Přesto pro ni teprve začínal. Byla tak mladá, nebo ne již mladá, ale stále nebyla odkvetlá, kdežto on i když byl mladý, byl vlastně strašně stár. 
Mezi ním a Alenou to bylo jiné než třeba mezi vámi a vaším přítelem. Milovali se. Nebyl sice zamilovaný přímo do ní, spíš do vět, které mu říkala. Protože jediná jistota, kterou v životě člověk má, je smrt, potřeboval od ní slyšet určité věci, a ty mu právě říkala. Chodili spolu do nočních podniků, kde hodiny hrávali karty (pravda, že on poněkud podroušen). A jak říkával tuším Zikmund Winter: komu karty v ruce šustí, toho Pán Bůh neopustí. Klapalo a šustilo jim vše, dokud ji, utíkající, na kolejích nesrazila tramvaj. Byly to pro něj obtížné chvilky, kdy musel svést rozhodný boj. Tento boj prohrál, a proto se už nikdy pohledem nezastavil na žádné květince. Když přeslo období smutku, nosil jsem si s sebou k řece knihy, ale jen proto, abych si je mohl klást pod hlavu jako tvrdý polštář. Ty sladké dny ze mne sňaly jakoby kouzlem všechnu tíhu přítomnosti. Oddával jsem se snění. Přikázal jsem své mysli, aby se utišila. Lze-li přirovnat život k jízdě vlakem, pak — kupodivu — tento vlak se nakrátko zastavil. A není snad dokonalý klid už sám o sobě štěstím?