Když se opije jedna kočička

Pozná se to tak, že všude na sociálních sítích za sebou zanechává otisky své přítomnosti. Polonahé fotky, videa ze sprchy a z toalety. Kdybych měl moc nad hospodami, byl takzvaným králem Šenkýřů, rozkázal bych, aby se naléval jen jediný aperitiv, pro všechny žíznivé huby bez rozdílu. Do toho by se pilo víno. Tato opilá dívka by byla až příliš oživena v očích. Jaká milost by to byla, všechny slasti křesťanského cirku,.. moci jí políbit ručku. Přemrštěná, zbloudilá, slavnostní, dopustila se hned na začátku úžasného omylu, neodpustitelného, sázela na jistotu, zbožňovala, vynášela do nebes, - a pak nevyhnutelně přišel pád... Přišla o svět, který jí přišel tak zaručený. Takže se ptám, nyní, když jsme začali od naprosté nuly. Je to slepá náhoda... náhoda, že se to stalo, že se to stalo zrovna nám? Jednou k tomu nějak dojít muselo, nebylo by přirozené, aby jeden jen plakal pro to, co se mu stalo a druhý aby byl bezmála mrtvý. Chloupky na jejím krku se postavily a měla pocit, jako by jí po páteři směrem dolů lezla stonožka. Otevřela oči a podívala se směrem, ze kterého zvuk přicházel.

Frélich, tak se jmenoval. Frélich Hugo, stálo ve Zlatých stránkách. Zaměnil svůj fotoaparát za tučnou rentu. Fotil dříve pro stát, na nose mu seděly brýle se zlatými obroučkami a jeho bílé vlasy se honosily délkou téměř engelsovskou. Naposledy - než se stala ta zkáza, která co do měřítka, byla hrozná, fotil dívku, které bylo dvacet dva nebo možná třiadvacet let. Cítila se před tím starcem trochu nesvá. Hlas, kterým promluvil, zněl příjemně, podomácku a připomínal zkušeného řečníka. "Stoupni si do rohu a sundej si tu podprdu," pronesl. 

"Musíme se stát staviteli tvého těla, bejby. Že tě dneska budu fotit, není zdaleka to nejhorší, co se může stát. Mohly se ti přihodit mnohem strašlivější věci."