Harpuna v čudlíku

Ďubalovi bydleli v neobyčejně malebném hrázděném domě s jakýmisi podstávkami, jaké se dneska vyskytují snad už jen na některých sakrálních stavbách na německo-českém pomezí, stojícímu nedaleko skanzenu. Borek Ďubal byl kupec, self-mademan, a, na rozdíl od Jarka, jeho bratra, ke kterému se vyprávění dostaneme později, byl majitelem svého domu. Dům nebyl nijak velký ani okázalý (ačkoliv měl světnici i chlév), ale dával najevo, že patří bohatému člověku pachtícímu se více za mamonem než za duchovním poznáním. Uherské Hradiště, kde se vyskytujeme, se vůbec poslední dobou mohlo chlubit hned několika takovými lidmi – kupci, kteří v měnících se časech zhoubného koronaviru spatřili příležitost k získání bohatství i vlivu... Mnoho z nich mělo úspěch – Borek, jak sám o sobě s oblibou prohlašoval, patřil mezi ně –, že přišli nejen k bohatství, ale i k určité reputaci, vážili si je na radnici i na zastupitelství, v bance i na pojišťovně, ačkoliv třeba mezi sousedy byli pro svůj majetek pomlouváni už méně mírně. V této nové, překotné a dost bolestné době už nebyli pouhými kupci, kteří byli jen o něco lepší než trhovci prodávající na trochu větším prostoru, nyní byli považováni za dravé, schopnostmi řízené inteligentní muže se smyslem pro obchod, kteří měli v moderním světě hrát důležitou roli. Už otec, Ďubal nejstarší, který zahynul na záduchu před třemi lety, připomínal vojáka s kožešinovou tváří, tvrdou a slupkovitou, co se nikdy neusmál a vždy jen rozkazoval, aby si vynutil, co mu podle jeho názoru vždy náleželo. Také mladá paní Ďubalová za své bohatství děkovala jen sobě. Svého muže Borka potkala na svatbě kámošky a vybrala si jej pro jeho úžasnou povahu a rozvážnost. Byla mu dobrou manželkou – dala mu tři syny a dvě dcery (všichni jako zázrakem stále žili, nenakaženi virem) – a za to byla odměněna finančním zabezpečením a vyšším postavením, než si jen mohla představit. Její vkus hrál (či musel hrát) při vybavování domu neuvěřitelnou roli, až skoro do té míry, že na něj byla hrdá, s tím, že Borkovi odmítala jakýkoliv vkus přiznat, s tím, že měl jinou funkci i přednosti  – objednávala jen ty nejdoporučovanější a nejmódnější věci z ebaye – a přitom si přirozeně zachovala kajícnou skromnost dívek z dobré rodiny. Nosit tuto fasádu nebylo vždy snadné, obzvlášť když její muž obchodoval se zbožím z dalekých břehů – nejznamenitější prádélko, nejkvalitnější len, nejkrásnější sklo, stříbrné řetězy skejťáků. Takové obchody upřímně řečeno měly pozoruhodné výsledky, ale skromnost při nich místy trochu trpěla. Ale jak už to tak bývá, kdo má mnoho, je nespokojen, tudíž chce víc atd. a brzy se skutečně začalo po okolí šeptat, že si Diviška vyhlédla ještě bohatšího chlapa.
Jednoho srpnového čtvrtku se vrátil Borek, kterému bylo právě čtyřicet jedna let, z letmé návštěvy zábavního podniku, kde se sešel s přáteli. Takového toho podniku, kde tančí polonahé dívky u tyčí a návštěvníci, usměvaví šedesátníci, jim strkají za kalhotky bankovky. Přirozeně že už zaslechl drby, hlavně v onen večer oslavy svých narozenin, o své povedené manželce. Nijak však nepřikládal váhy pravdivosti takových zkazek, příliš důvěřoval své pozici bohatého a mocného. Abychom ozřejmili skutečnosti, měli bychom uvést věk Divišky, té tedy bylo dvacet sedm let. Jarek měl třicet tři a Diviščin bratr Ozzy oslaví v listopadu devatenáct. Jestliže odmaturuje a jeho fotr ho nezabije. Zaparkoval před garáží, otevřel si a zavolal na ni jako vždy: "Jsem doma, miláčku," šel do kuchyně, otevřel lednici, nalil si sklenici mlíka a vyzunkl ji na ex. A když se nikdo neozýval, pomalu se soukal po fortelných, ale vrzajících schodech nahoru k ložnicím. Zaslechl zdálky nezřetelný halas, snad šepot pleskajících dlaní. Když Borek vstoupil do ložnice manželky, přivítala ho bolest a vztek. Jeho mladší bráška seděl v čalouněném křesle po babičce v rohu místnosti s vytaženým údem a honil si ho s vyplazeným jazykem jak při sibiřské anabázi. Jeho oči zachytily i výjev, odehrávající se na posteli, ale jeho mysl jej zprvu odmítla řádně přijmout. Došlo u něj asi ke kognitivní disonanci. V místnosti, jíž se linula vůně pečených kaštanů, ležela jeho krásná manželka navlečená v mnišské kutně, s otvory jen na prsa a na pohlaví, s trnovou korunou na hlavě a nad ní se nakláněla možná šestnáctiletá studentka, gazelka, její žačka z gymnázia, tato docela nahá, s rezavými vlásky podbarvenými svitem svic, která Divišce strkala do zadku koňský ohon. V situacích, jako je tato, na kterou nikdo není dobře připraven, vždy musí rozhodnout nervy, neboť mysl je příliš zrádná. Bohužel Borkovi nervy povolily a když zmatený vykoktal, co to má být a byl těmito třemi na střídačku a zajíkavě přesvědčován, že šlo o součást jeho oslavy narozenin, nevěděl absolutně, čemu má věřit, a proto za něj rozhodly instinkty. V divém kolísání mentality přiskočil s kudlou, kterou nosil spolu s boxerem za opaskem ke studentce, jejíž spletené vlasy byly celé mokré potem a jejíž kůže byla lesklá a vůbec celé její tělo vypadalo v porovnání s jeho tělem komicky malé a bodl jí pod žebra, dvakrát, kost příjemně zapraskala, třikrát, až se nezvykle řídká krev rozprskla na stěnu podél postele. Spadla jak podťatá na Divišku s dosud roztaženýma nohama, která měla podle očí rozšířených strachem v úmyslu utíkat do temné noci, zato Jarek, který tam jen seděl v naprostém šoku s pohlavím vytaženým a zvolna usínajícím, ani nevydal hlásku, ani nepípl, když Borek sekl i krku po své zhýralé ženy a když po ní křičel, že mu po celou dobu lhala, že mu lhala podle přání lhářů, kteří ji zplodili... měl prý tušit, že je jenom obyčejná ženská, samé bolení břicha a vyptávání se, ale ticho v místnosti ozvučené jen křikem plynulo až moc zvolna, příliš mnoho prudce proudící krve vytékalo z nyní karmínového krku Divišky, až už ten pohled nevydržel a otočil se k bratrovi bílému jak vápno.

"Tys o tom věděl a sám ses toho účastnil," křičel bez sebe. Doufal, ujišťován vůlí slabých lidí, že bratr odejde, že se vypaří potichu jak pára během těch dlouhých sekund, desítek sekund, co tekla krev, ale on tam pořád jen seděl se schlíplým vaškem, v tom čalouněném babiččině křesle, jejíž podobizna ostatně visela i zde na stěně, a nevydal ani vzdech. 

"Táhni odsaď, ty zrůdo," řval na něj, na svého brášku, "a víckrát mi nechoď na oči." Vybavilo se mu, jak mu Jarek říkal asi v patnácti letech, že se mu protiví lízat holce mindu. A nyní, kde byli?
"Začni, jestli se sebou můžeš žít, daleko odsud, zapomeň na jméno moje i naší rodiny, pouta jsou přervána."

A když tento pořád jen bezvýrazně hleděl na postel, kde ležely ty dvě jeho milované dívky, sloužící k jeho uspokojení, řekl mu: "Jdi, jinak tě přeříznu, chcípáčku." A jako automat si naplnil plíce prohnilým vzduchem a naposledy pohlédl směrem k posteli. Tvář měla bledou jak vařená slepice. Na amatéra to byl docela výkon. Nyní bylo ale třeba začít uvažovat, jak se vyhnout trestu. Věděl, že Uherské Hradiště je město, kde mají všechno pod palcem ubozí byrokraté, které stačí jen trochu podmáznout a snadno ujde trestu či dokonce soudnímu řízení. Brzy si vzpomněl, že jistý Gaďourek, výše postavený na sociálních věcech, je mu dlužný v ožehavé záležitosti s jeho manželkou v kauze, která ho kdysi mohla stát plac.

Kapitola 2: Gaďourkovi

Josef Gaďourek, ročník šedesát osm, byl členem předsednictva města už dlouhých patnáct let. Původně vystudoval fakultu tělesné výchovy a sice obor trenérství. Měl dříve slušnou licenci a trénoval okresní přebor fotbalových dorostenců.