Tvoji polévku musím vylejt do kanálu

Vše živé má za chvíli umřít, nejdřív to obejde hrůza, pak začne očekávané zhasínání, cpali do nás horem středem ve školách. Vzbuřte se přece, buďte babochlapi. Udělejte malou vzpouru, když ne velkou. Zatím vy jste jako hříbě, co se splaší, když kolem něj přeskáče zajíc. Ne, nesplašte se, zpod kopyt vykřesejte jiskry a uhánějte do lesů za vílami, na louky za nahými prsaticemi, které se sluní v záři zapadajícího srpnového slunce. Neustále hrozte pádem jak obrovský valach, tak byste se mi i líbily... Jak se můžete srovnat se zhasnutím svíčky nad vaší postavičkou bohyně z plakátu, aniž byste zatnuly drápky?

Potkal jsem jen jedinou dívku, co byla dívkou podle mého gusta, poněvadž neměla tanga počůraná strachy, když si pro ni přišla velká špatná Smrtka. Hleděla na ni ve vytržení a modlila se, aby ji zhasila rychle. Sklonila se v předtuše zániku těsně k zemi. Naposledy vdechla vůní kachlí. A tu jí osoba s kosou nonšalantně sdělila, že si jde pro její kamarádku, která se zatím nevrátila z tanečních. Vydechla smrtelnou úlevou, očko ji vděčně zablýsklo jak prsten.

Měl jsem jejího žvanění až po krk a spěchal jsem honem do své kanceláře. Příliš vážná, příliš zamračená, nápodoby dívky, kterou jsem si bral, vydala se nakupovat, aby ztlumila své podráždění. Za moje peníze, pochopitelně, nikdy nechodila na nákupy za své. Zaparkoval jsem těsně u ohromného korporátu. Jak jsem nasraně kráčel k vrátnici, před západem slunce se můj stín plazil tak daleko, že jsem jeho konce nedohlédl. Tato drobná, sotva postřehnutelná zkušenost a můj odpor k té bezpáteřní zmiji se slily v jedno, a já tak doslova cítil, jak se propadám do hlubin zoufalství. Mohutná, nádherná postava, tvář mužně krásná, ušlechtilý nos, pronikavé oči, měkce formované rty, byl jsem ztělesněním alfasamce. I tak ta děvka chtěla pořád víc. Nejdřív děcko, teď vilu za městem. Vyjel jsem až do osmého poschodí, kde jsem měl kancl. Na můj pokyn se do počítače něco ťukající sekretářka, zrzavá dvacítka s drobnými prsy a odzbrojujícím úsměvem zvedla a šla mi udělat kafe. "Co kdybych ji teď svlékl, prokázal bych jí tím čest, ne?" napadlo mě při pohledu na její záda ztrácející se v záhybu uličky. Ale nechtělo se mi už pořádně ani šukat. V pustém prostoru mé mysli procitali jiní démoni.