Reverzní psychologie

Tak tedy. Věc se má takto:  dnes se táhne na vlně reflexe... (A když si ji budu chtít celou vypodobnit, ona už bude navždy nevypodobitelná.) Zároveň jsem čistý jako křemílek. Nemyslím na nic nemravného. Všecky mé city se odehrávají v rovině sakrální. Její ruka chvěla se jako motýl v mé. Bylo jí dvacet šest, přesto byla stále děvčátkem. A je jím i dnes, téměř o deset let později. Je to totiž na den šest let, co tu jsem. Přiletěl jsem přesně sto a půl roku po narození Hrabala. Jako kachna je stvořena pro život ve vodě, ona byla stvořena k věrné lásce. Hned jak jsem ji uviděl, pocítil jsem, že musím být jejím pánem a ona mou otrokyní a že mě nemůže nemilovat. Ano, otrokyní! To nechápete. Ale o tom se nebudeme bavit. Byl vůbec dnes klidný den, nebe mělo barvu šedých očních stínů a naznačovalo inverzi počasí. Dělal jsem to co vždy. Pracoval bez ustání i oddechu. Bez ocenění i bez zvláštních nesnází. Potkal jsem nedávno vysokou blondýnu s širokými rameny a zvláštním pohledem na svět. Trochu mi připomínala Ivu Pazderkovou, tedy kromě těch ramen. Kdyby se dalo obchodovat s těly, její by si nikdo nevybral. Aspoň ne žádný chlap. A ty zvláštní šikmé zelené oči jí svítily jako oči potulné kočky. Jediná holka, která byla aspoň trochu zajímavá za posledních šest let. Ale byla hrozně legrační. Měl bych to tu uložit na digitální papír, abych na ni nikdy nezapomněl.  Nedovedl bych ji přirovnat k ničemu vhodněji než k oněm nepočetným ženám v odkvětu, po třicítce tedy, které však dále nestárnou a jejichž půvab si zachoval dojímavé kouzlo zřícenin. Jinak myslím na realitu velice zřídka. Nemám ani sílu, ani trpělivost promýšlet do detailu světonázory. Jestli se nepletu, tipuju, že to byl náš neslavný misantropní homofob Klíma, který tvrdíval, že čím výše se v myšlence vystupuje, tím širší a neznámější horizonty rozkvétají akceleračně před zrakem. Takový orel jako on dohlédl vskutku daleko, ale co my, kteří se plácáme na písečku v rezervaci svišťů? Problém takových olbřímích duchů je ten, že jsou špatní pozorovatelé, neboť se štítí pohlížet. Uřícené slepé řítění se, ale kam? To je uráží. A protože zpravidla lidstvo neví, kam, tedy běží jen, aby běželo, je uráží podruhé.

Nejlepší moment dne, kdy několik minut před sedmou večerní mohl jsem pohlížet z lavičky vzhůru, kdy světlo z lamp odcházelo jak krev z podříznutého kohouta. Ten blednoucí otisk proudu je příznačný pro svět hypermodernity.