Blábol vysmaženého kytaristy

"Tvůj pot je jako parfém," říká on.
"Hm a není ti teplo?" 
Zvedá jí tričko a v tu chvíli se zvedá celá Klára.
"Já radši vyvětrám, jo?"
"Ne, počkej."
"Já tu pořád cítím cizí vzduch..."
"To se ti jen zdá. Vydýcháme si ho spolu."
Sleduje každý její pohyb i ohyb. Snaží si vybavovat, kdy naposledy vypadala vzrušivě jako z porna, jako teď.
"Mám pocit, že už jsme dlouho nesouložili," pronesl do ticha.
Klára stojí zaražena před oknem. "Pavouk?" snaží se uhodnout Jonáš.
Je celá ztuhlá, ale kolem žádná pavučina. Jen odraz tváře ve skle.
"Za oknem," odpovídá dutě Jana.
Tvář není odražená, za sklem čumí lesklý ksicht.
"Vždyť je to jen fasáda, ozdoba na arkýři, tvar stařecké hlavy dopadá přímo do pokoje, přes den zaniká, ale v noci vyniká. Zblízka akorát tvarovaná omítka s prohlubněmi místo očí, podobné zdobí skoro každý dům z té doby. Teď je vidět kvůli lampy, přes den se asi dá přehlídnout," navrhuje Jonáš, proč ji zatím ještě neviděli.
Tento detail jí unikl. Co detail? Věc jako kráva. Ta to teď posrala. Tohle přece nebylo ve smlouvě. Jak coura jsem dělala přesčasy dva měsíce. Teď bude muset bydlet s Kristem čumilem, zatímco u tety neusnula v místnosti s krucifixem.
"Jak piča dělám v té restauraci každý den," křičí.
"Poď sem," kňučí.
Dívá se do jí očí. A teď tuhne zas on. Nepřítomný, neproniknutelný pohled. Je tam někde zapadlá v hlavě a žádný podnět tam nepronikne.
"Ty jó, takový bonus. Kdo by čekal, že si to tu pronajmeme s uměleckým dílem."
"A co s tím teda chceš dělat," ptá se Klára.
"A co bys dělala ty?"
Chce vědět něco konkrétního? Přitakat znamená prohrát.
"Mhm, já bych to nechal, můžem to ukazovat návštěvám."
"Ty oči budu cítit pořád. Když budu nahá, když budu odpočívat."
"Můžeme mu dát jméno."
"A myslíš, že tu s tebou budu spát?"
"Poď sem," chce ji obejmout. Ona stojí a z toho objetí jde chlad. Jako by ani nedržel kundičku, spíš se jí sotva dotýká.
Sledují se zblízka, ale pohledy si nerozumí.
"Neboj, zvykneš si. Vždyť je to jen ozdoba, nekouká."
"Nezvyknu."
"Na chatě jsme měli fotku fakt podivného zbojníka s takovým pohledem, který jako by procházel zdí - a taky jsme to s bratranci přežili."
"Ale já si nechci zvykat, Jonáši, pochop to. Já nechci, aby mě Kristus očumoval!"

Vypozoroval jsem, že je v každé ženě, třebas rozsochaté jak křížovka, jedna věta tajenky, bohužel se k ní musí prolézt všemi těmi čtverečky.

Příslušet, to je banálnost, být na cos hrd, toť nesmysl, i pýcha je totiž břemenem. Nespolčovat se ani se sebou samým, oddělit se od sebe stejně jako od druhých. Koneckonců gilotina nás čeká zítra a když ne zítra, tak pozítří.


Jeho tvář oživoval jakýsi půvabný rys utrpení... takového toho utrpení z utrpení, jaké vídáme ve tváři mocných ožralů, když už člověk trpěl příliš mnoho. Ohlašoval se ve stylu: nač doufat?