Zručná služka

Mohla mít klidně jizvu na čele nebo bradavici na rtu. Ale pro mě to byla ta nejpřitažlivější kočička, kterou jsem kdy viděl. Táhlo jí na dvaadvacet. Ležela na sofa a vzlykala. Chtěl jsem jí to dát pořádně vyžrat, ale teď, když jsem viděl prosebný výraz jejích uplakaných očí, zjihl jsem jako sněhulák. Povídala mi, že se do něj prostě zamilovala. Byl tak krásný, plakala. To jsem už pochopil. Nedalo se přeslechnout, že to byl takový krasavec, že moje vlastní snoubenka se třikrát týdně vyplížila tajně z domu pryč, aby se s ním mohla sejít v hnízdečku lásky, kteří si ti dva někde vybudovali... A navíc jsem ho znal. Byl to můj dlouholetý spolupracovník. Dokud neznal Věru, nic nemohlo narušit pohodu našeho vztahu. Ale sotva ho jednou uviděla, nemyslela už na nic jiného. Zamilovala se. Nemůžeme nepřiznat, že byla kapánek oligofrenní, protože Zdeněk byl vždycky trochu jiný. Měl jsem tušit, že bude působit problémy. Tím, že byl tak krásný, budil v ženách vytrvalou touhu, častokrát si před ním sundávaly gaťky i ženy již ve věku, dá se říci vyzrálé, ale on na jejich slastné vrnění a výkřiky odpovídal pouze přirážením trupu. Nebyl schopen lásky, a tak se ubíral životem jí nedotčen, schopen pouze pohlavního aktu.

Prý když mu bylo patnáct, mu to přišlo boží. Pak ale pochopil, že tím ztratil celou dimenzi žití! Idiot!