"Jsi řecká nula, čistá vize."

Na náměstí toho průkopníka vzduch voněl šťovíkem, kyselinou, intimní toaletou žen, rybami, rtěnkami, samozřejmě i vuřty, no, ty přece musí být u stánků přítomny, pečené vuřty Asiatů s českým pasem. Dlouho jsem jen tak stál nehnutě, abych nasál celou tu atmošku tak nějak globálnějc. Ona se vybavovala se spolužačkami ze střední, co si hrály na kovářky. Cestou přesunu jsme potkali prostitutku, byla tak krásná v bílých šatech. Chvíli jsme pili na té lavičce u bludných kamenů, kterou jsem kdysi tolik proslavil, ona křídla - jak ta osmnáctka, co si ji pamatuji ze Stodolní -, já finskou vodku (bez reklam) a krušovická piva. Líbali jsme se, propleteni jak úhoři, její prsa tak píchala do očí, až jsem z nich měl mžitky. Když jsme se nelíbali, nebo když jsem náhodou viděl jasně, šli jsem do vrchu k haldě Ema a její vlasy se dotýkaly líhně hvězd. Však nám zas smělo být osmnáct. Aspoň jednou v životě znovu. Zdálo se mi to jako včera, kdy jsme si byli blíž. Nedaleko od haldy jsem s ní vlastně onehdá dováděl a ona měla tehdy tak hebkou kůži, že když pila Červenou poezii, jako by to víno lila do skleněné trubičky. Vysvětlovala mi, jak ji všichni zklamali. Jak si vzala Pavouka (který později skočil z budovy), aby se s ním o dva měsíce později rozvedla. Jak jsem jí zničil život. A všechno bylo vůbec nějak úsměvné. Oba jsme se chichotali. Měl jsem chuť ji stisknout víc, ale ty polibky i tak patřily nebi. Nakláněla se ke mně blíž a blíž, tak jako kdysi. Jak jsem byl už trošku sjetý tím ketaminem, vnímal jsem její hluboké, citlivé oči jako jediné ohromné oko, jako střed oka v nějakém rovnostranném trojúhelníku, v němž ona prozrcadlovávala se vzpomínkou k dávné minulosti, kde jsem snad byl někým jiným, dlužno dodat, že snad i někým lepším, i když vím, že na dobrotě valně nesejde. Byl jsem jat touhou ji nevhodným způsobem ošahávat po celém těle a pak ji ojet jako kurvičku, kterou nebyla, ale věděl jsem, že by to bylo zbytečné. 

Nesnáším lidi, co se vysmívají nám, jinak orientovaným. Říkal mi onehdy, že jsem jiný než ostatní básníci, ti prý mají měsíční světlo a černé hvězdy a rozmlouvají tady s těmi sochami... Ukazoval na dřevěné plastiky. "Vy nejste básník, vy jste, člověče, sebevrah", tak mi to řekl... říkají mně to častěji a já se jen směju... nemůžete mě sledovat do mých vysněných světů, vzkázal bych jim... imaginace je skutečnější než vše, co vidíš kolem! V představách jsem všemohoucí... tady v plesnivějících hadrech opřen o popelnici nemůžu ani oprcat tu kozatou osmáctku, kterou vidím se vlnit za okny diskotéky... tu kozičku, tupou a o druhé ranní zgrcanou a zvlhlou rosou...
Byl to sveřepý noční hlídač, ale vyřešil jsem ho... ožral jsem ho, vyfotil, natočil a dal vyhodit. Urazilo mě, jak mě zhodnotil! Teď mě nenávidí, ale už nahlíží, že i já jsem básník, živí mě zášť!