Všechno svítí pro rezavé kvítí!

Jediná věc mě udivuje víc než hloupost, se kterou většina lidí žije svůj život... je to inteligence v té hlouposti obsažená.

Není na světě síla, která by zalila rez této kytky jinak než do jantarova. Jejím údělem je prosvěcovat i ty nejtemnější zákoutí a napravovat i ty nejnenapravitelnější, pokud na ně jako nějaká rotující planetka někdy narazí! Guy de Maupassant, mezi námi celkem fanfarón, nic nechápal ty nadpřirozené ženy, které čas od času přibydou do společenství těch obyčejných a tváří se, že nedělají nic jinak. A tak se i on, do jisté míry geniální člověk, tvářil, že neexistují. Skutečně se mu nedivíme. Neuměl si vysvětlit něco, co se ve skutečnosti vyskytuje docela pravidelně (nakolik je pravidelná anomálie) a v měřítku, které neodpovídá jejich zdánlivé nenápadnosti. Neklid a únava z laboratoře jím berou soustředění, ale ony jsou tak soustředěné! Jsou vlastně jako takové oživlé zkumavky z laboratoří! Prostě si jen žijí (dočasně) ty své nadpřirozené životy, ničí životy obyčejných chlápků, vdávají, studují, rozvádějí, dovádějí s milenci, učí a pak, když nadejde jejich čas, vláha jejich bytosti postupně přestává řinout, pak docela ubývá, než se zašpuntuje docela. Poté nějakou dobu ubíhá jejich existence v polosnu a ve zvláštní dřímotě, než jim zšednou vlasy, zežloutnou prsty a plíce se zaoblí jako harmonium nebo jako měchy v nich a než zcela ztratí tu dokonalou rejstříkovou hru, kterou hrají, dokud oddechují mladé ve spánku, překuleny na bok jako kočka v klubku.

Někdy v listopadu byl před víc jak sedmadvaceti lety ten den, kdy síla vládců obloha byla zaměřena k jedinému bodu. Vytrvale rozžíhaly plameny a rozsvěcovali nebeská znamení. Aby na svět přišla neobyčejná bytost, aby se prodrala skrz nějaký ten státní zdravotní program pro obyvatele s nízkými příjmy, který zastupuje samostatně výdělečně činné zaměstnavatele, a nadto v nemocnici, která se nemůže pochválit nejlepšími porodními procesy! Přesto, tak si to představuji, tak mě nechte, přišla na svět docela čista, žádným tím C-řezem. Přišla tak čistě, jak jen někdo tak čistý jako ona může na svět přijít. Docela náhodou, chápejte. Je to pravděpodobně ta nejodvážnější ženská na blogu. A jmenuje se prostě, orobanche, známe ji však jako rezekvítek! Tak si na ni vzpomeňte, až budete vysazovat nějaké tulipány vedle cibule nebo louskat v ústech řapíky rebarbory, protože ona je tím vším, v jejím ledu jsou skryta semena života, je listem i polem, vším, co stojí za to prohníst, prošlapat, procítit a prožít!

Zálet s ní je něco neuvěřitelného, stane se rychle letem do vesmíru!

Lituji chlápka, který je jí plný jenom zpola! To je jenom půl kvítku, nedopitá sklenice, kterou už nikdo nikdy nedoplní! Já bych mohl hodiny a dny se vpíjet do její tváře, pro ty sem tam vyčíhnuté hluboké oči, citlivé rty, naklonění hlavy nebo úsměv přecházející po její tváři bych vraždil! Krása jako její musí zraňovat!