Záviďte úspěch a viďte za

Nechať zlé utone v přílivu zmatků a strastí, jež zovou se tmou. Blog bude černý, dokud neřeknu jinak. A vy, co si oči ničíte při sledování světelných, neutronových jevů, zvykněte si laskavě na temnotu, která provází všechny pošahance na jejich cestě do pekel! Vždy jsem měl černý blog, jen dočasně jsem fotofobům nabídl možnost bojovat, byl tak černý, až se Kanáánci obávali o svůj poctivý chléb, černý jako uhel, který spolu s manou a křepelčími sendviči padal za dávných časů z nebes na poušti. Jak říkal už strejda Nietzsche, dokud se nezbláznil u kobyly po svých eskapádách v bordelu: co tě nezabije, to tě přizabije, a měl pravdu - ostatně jako vždycky. Pokud hledáte nějaký argument pro, nalistujte Nietzscheho, pokud snad proti, rovněž příslušný oddíl Nietzscheho. Tento velký skeptik byl zároveň velký moralista a nám je vždy do smíchu - asi jako když tarantule tančí tarantelu, když ho čteme - i jako mladí a zkažení teenageři jsme ho baštili se vším všudy.
Konec sentimentality, na řadu přichází článek. Vím o čem, tedy ho slepím rychle a bezbolestně.

Faktótum. Zvolání, dalo by se říci až morální imperativ, ne-li kategorický, kterým se řídí všichni diktátoři. Nejsou-li na štíru s morálkou, což oni jsou vždycky.

Představte si křehkou dívku na kraji jezera se sluchátky na uších a s walkmanem v kapse. Je něco mezi lezavým podzimem a mírnou zimou s typickými říjnovými srážkami. Snáší se sotva citelný déšť a zvolna vykrajuje bodlinky kruhů na hladině. Dívka sedí a pláče. Až srdce usedá. Je otřásána výbuchy žalu, prudce se jí zvedají ňadra pod péřovou bundičkou a občas si otře slzy kolem očí a vedle nosánku. Můžete říci, že každé jezero má svou paní, která se nad ním sklání a jejíž oči zrcadlí nádheru hladiny. Porušená kapkami deště, mírně se hladina zachvívá.

V tu ránu se zpoza houští na druhém břehu ozve mužské zvolání: "Iris, no tak, Iris, kde se schováváš?" Dívka se hbitě zvedá a choulí za nedaleký kmen (nebo trouchnivějící kůl). Dílem okamžiku. Hlas stále pátrá po dívce, ta se stále krčí a roní slzy prudčeji a štká hlasitěji než dříve. Po pár minutách unavený hlas už zklamaně míří zpátky, odkud se vzal. Iris vylézá z úkrytu a pohled na ni prozrazuje utrpení, kterým si prošla. Rozcuchané vlasy se stopami bodláčí, dříve běloskvoucí bunda je teď zašedlá od hlíny a elegantní botky ji hyzdí bahno, které vlezlo až na kalhoty.

Tehdy se zařekla. Učiním to a učiním tamto. Pravidlo blaha. V hlavě ji zaškubal jemný rotorek. Rozběhla se směrem k domovu, kde na ni čekala matka a kde celá zašpiněná mířila rovnou za ní a se smíchem slz v očích, které zářily jako perly, jí sdělila, že on nestál za její lásku. Že už nebude prchat před situací jako malá holčička a že bude čelit výzvám a svému strachu tváří v tvář.