Rocket man

Tak teď jsem na vážkách. Nemohu se rozhodnout, o čem mám vypotit přizdičlánek. Jestli o mém oblíbeném, tajemném masovém vrahovi Zodiakovi, který na konci šedesátých let řádil v Kalifornii, což jsem chtěl původně, nebo raději se zavděčit Akimovi s jeho nově předstravenou pornografickou fasádou blogu, psaní o bondážích, svíčkách, roubíku, bičíku, pekelných strojích, což z časových důvodů a též s přihlédnutím k obsahu nemohu odkládat donekonečna a nebo snad o saunování s ženami a strachu Fandy z Veselí nad Moravou, že když je nahý v jejich rovněž nahaté přítomnosti, chytne ho erekce do kleští a on se studem propadne do nižších pater?! Případně bonus v podobě ryze dogmatické! - sissy boys. Pro ty, kdo na to mají mandle.


Takže dnes o ničem, ať je to projednou snažší. Nebo něco podle Pierce, karneval duchů, Na bledém oři. Smrt je úřad. Není v moci smrtelníka změnit její rozhodnutí. Smrt není žádná maličkost. Nemůžeš znásilnit holku, která to chce. Když smrt odejde s nepořízenou z nemocnice, kde má klienta, něco se změní v řádu světa. Po smrti nic není, je to jako sfouknout plamen, činnost ustane, konec.
Ticho je zlato a já mám zlato rád.
Peklo - to nejsou už jenom špatnosti. Představte si jasně oranžové plameny, obklopující scénu nadšeného prostopášnictví, kdy malí čertíci provozují činnost, při které se vám nahrne krev do hlav, čertík u toho píchá čertici vidlemi do zadku.
Peklo dělá muže.
Smrt je jako chirurgova ocel, která odstraňuje rakovinu, chvíli bolí, teče i nějaká krev, ale dělá to pro dobro věci.
Kdo žije déle, zemře sice později, ale hůře - jako ovce na porážce.
A na závěr vzpomínka na doktora Guillotina, který vymyslel ohromně humánní čepel na rychlé oddělování hlav. Dodnes se jeho nápad uplatňuje při pokořování hyder mezi ženami.
"Jaké útočiště nachází mrtvý hrdina?"
"Zajistí si slávu přece."