Už jsem starý chlap. Mám za sebou skoro celý, prázdný život. V patnácti jsem si myslel, že se nedožiju osmnácti. V osmnácti dvaceti a ve dvaceti jsem už za sebou měl kariéru feťáka a opilce, kterou si někteří chlapi pěstují pět, deset, ale i patnáct let. Tak jsem raději přestal počítat a řekl si, že už nebudu vyhlížet zubatou a místo toho se hodím do klidu. Za měsíc a den budu s blahosklonností přijímat další rok. Třináctka a leden. Astrologie, chiromantie, ptakopravectví a podobné metody matení pojmů mě odevždy fascinovaly. Odhalují symboly a významy vyvstalé z hlubin archaických představ o fungovaní vesmíru, nebo abychom nechodili tak daleko, třeba střípky funkcí našich chatrných organismů. Kolikrát se mimoděk zahlédnete zrcadle a při bližším ohledání vidíte vystouplá žebra, jakési chabé struny nesoucí stopy po vápníku, skoro jako by se vás už dotýkala smrtka, jak křehký je ve vší hrubosti život, a přitom spoustu lidí má tu drzost, aby vám na nesčetných případech dokazovalo, že za vašimi vrozenými sklony k umírání vězí špatné manželství, kouření krabičky cigaret denně nebo stresující zaměstnání. Každý všeználek (na tom písí softwaru jsem kreslil první duchy, mrtvoly a hroby - Všeználek) ví, že za všechno podstatné můžou výhradně geny. Za dobré i zlé, za děsivé i blažené, vše nese stopy deoxyribonukleových kyselin.
Proč zeširoka opisovat, co můžeme přejít jak mamuti přímým tahem. Připadám si jak plovoucí rypadlo, klestící si cestu mezi ledovci a doufající, že jednou rozbortí Vatnajökull nebo aspoň potopí další Costu Concordiu, aby mě mohli po úspěšné a vzrušující odysei rozmontovat a dát do šrotu. Žel, stále bez úspěchu manévruji pod nekonečnými blankytem mrtvého oceánu. Bez vyhlídek a naděje na změnu kurzu. Mám tři skromná přání, než pojdu jak řeznický čokl na smetišti!
Přání vyhladit superkolonie mravenců, protože sténám z desetinásobně zvětšených fotek mravenčích hlav s kusadly, které připomínají kusadla všech hmyzáků. Když vidím, jak mouchy za trouchnivějícími panely na domech těsně pod střechou a jejich děsivější sestřičky berušky kolegiálně vedle sebe usínají zimním spánkem a po odtržení desky padají po stovkách rovnou na trávník z desetimetrové výšky, zalijí se mi oči slzami šílenství. Nemohu sledovat druh, který se chová, když vyrušen, podivně, třeba je ku svému chování veden pudy. Stačí, že sám nemám osu na obrtlíku a lámu se ve švech; sledovat druhé, aťsi šestinohé, dělat totéž, zcela iracionálně, mě opravdu ubíjí. Tehdy váhám, jestli nemám okamžitě skočit z lešení a nezabít se na hromadě ztrhaných latí, než mít před očima divadlo malátných berušek. A kdo mě zná, ví, že nemám daleko k impulzivnímu jednání a že mám tak divokou povahu, až se mi chvilkami zatmívá před očima.
Přání jednou a definitivně vyhodit pomocí cyklonitu do povětří solární panely v Arizoně a když už se těch končinách octnu, navštívit Měděné hory a ulovit tamějšího lva.
Přání ještě jednou zkřížit cestu Osudové.
Proč zeširoka opisovat, co můžeme přejít jak mamuti přímým tahem. Připadám si jak plovoucí rypadlo, klestící si cestu mezi ledovci a doufající, že jednou rozbortí Vatnajökull nebo aspoň potopí další Costu Concordiu, aby mě mohli po úspěšné a vzrušující odysei rozmontovat a dát do šrotu. Žel, stále bez úspěchu manévruji pod nekonečnými blankytem mrtvého oceánu. Bez vyhlídek a naděje na změnu kurzu. Mám tři skromná přání, než pojdu jak řeznický čokl na smetišti!
Přání vyhladit superkolonie mravenců, protože sténám z desetinásobně zvětšených fotek mravenčích hlav s kusadly, které připomínají kusadla všech hmyzáků. Když vidím, jak mouchy za trouchnivějícími panely na domech těsně pod střechou a jejich děsivější sestřičky berušky kolegiálně vedle sebe usínají zimním spánkem a po odtržení desky padají po stovkách rovnou na trávník z desetimetrové výšky, zalijí se mi oči slzami šílenství. Nemohu sledovat druh, který se chová, když vyrušen, podivně, třeba je ku svému chování veden pudy. Stačí, že sám nemám osu na obrtlíku a lámu se ve švech; sledovat druhé, aťsi šestinohé, dělat totéž, zcela iracionálně, mě opravdu ubíjí. Tehdy váhám, jestli nemám okamžitě skočit z lešení a nezabít se na hromadě ztrhaných latí, než mít před očima divadlo malátných berušek. A kdo mě zná, ví, že nemám daleko k impulzivnímu jednání a že mám tak divokou povahu, až se mi chvilkami zatmívá před očima.
Přání jednou a definitivně vyhodit pomocí cyklonitu do povětří solární panely v Arizoně a když už se těch končinách octnu, navštívit Měděné hory a ulovit tamějšího lva.
Přání ještě jednou zkřížit cestu Osudové.
Žádné komentáře:
Okomentovat