Úděle

Vládne nám rákoska a cukrátko. Nevíme, kam kráčíme, odkud jsme přišli, nevíme, proč se potácíme po zeměkouli a či z pravých (nebo levých) příčin hmatáme rukama, abychom měli víc a víc, máme-li z vícera užitek, kalkulujíce tak jen ve svých tuchách a temných zřeních. Musím doznat, že veškeré uklidnění v některých otázkách je jen polosnovou rezignací. Cloumání touhy opustit stěny tohoto vězení, ve kterém trčíme všichni bez výjimek, odsouzeni k pestrým šalbám, útěchám a obezličkám, s postavami hrbáčů, ozářeni jasnými prospekty vedoucími do nikam. Stále naléhavější. Že nikdo nic neví, už mě nepřekvapuje. Též jsem došel k poznání, že lepší nevědět. Nejštastnější jsou lidé, kteří většinu svého dne tráví v práci u počítače a ještě jim naskakujou v bance prašulky. Nic jim nechybí. Lepší než pitomá poroba se svou vášní pro patetické situace. Prý ohromná díla určená pro vykoupení. A spásu. V pokoře, které jsem schopen už na pokročilé úrovni, protože mi schází pýcha krále David, nacházím jen lámání chleba. Ale aspoň jsem zde nalezl tiché zákoutí, kde se mohu připoutat a ve vší skromnosti rozbít svůj stánek. Tady popíjím brusinkovou šťávu a ve svém Homérovi nacházím okouzlení, které mi vydrží až do konce mých dní. Tady bych byl veselý a plný ochoty, snad i na stará kolena, dokud by si mě zas nevzala země, obklopen selskými usedlostmi mířil bych jen za odpočinkem, za světlem všemohoucího a krásou božské idee.
Hnětou mne vzpomínky. Nade mnou poprvé ty lípy, a kteréhosi krásného odpoledne přišel tyrkysově oděný hošík se svou matkou, krásnou, černookou, ztepilou mulatkou, a vyplázl na mě jazyk. Ta podívaná se mi líbila, i přisedl jsem si na přistavený pluh naproti, a dal se s rozkoší do kreslení toho výjevu. Kukadla nepoddajné síly zářící z hošíka jak se patří bujarého, aniž bych přidal mnoho ze svého, těkajícího po okolí v údivu osmi let a matku v předklonu, jak se snaží lapit síťkou na motýli obyvatele vzdušného světa. Několik rozbitých kol, které stály poblíž stodoly, jen dotvářely spletitou a kolorovanou kompozici této nanejvýš rozkošné kresby. V lůně přírody se pracuje s lehkostí.

Člověk, který se řídí pravidly společnosti, nikdy nevytvoří nic pobuřujícího ani blahobytného, zato však prožije dost dobrý až báječný život. Povím vám podobenství: s uměním je to jako s láskou. Dejme tomu, že kluk miluje děvče, že u ní tráví hodiny a vyplýtvá všechnu energii a majetek na to, aby ji přesvědčil o tom, že se jí zcela oddává. A pak by přišel nějaký vybledlý měšťák, obyčejný našinec, který by se usmál a řekl: "Milovat, to je lidské, mladý pane, ale musíte milovat lidsky. Svůj čas rozdělte mezi práci a zábavu, odpočinek a co zbyde, věnujte dívce. Totéž s penězi, rozpočítejte jmění, občas kupte dárek, vlk se nažere a koza zůstane vcelku. Netřeba rozhazovat." Uposlechne-li moudré rady, zcela jistě se z něj stane užitečný mladý muž a každému zaměstnavali bych přál, aby ho postavil ke svému pásu, jenže je-li svým založením umělec, pak je po jeho lásce veta, i po jeho umění. Není divu, že tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu ten, jenž miluje nadmíru.

Podle Goetha