Osud definitivně propůjčuje příběhům jejich platnost. Završuje běh událostí a je neměnný, denitivní, konečný. Dělejte, jak chcete, osud všechno uzavírá, kdežto příběhem to tu tam i začíná. Tam mám možnost se ukličkovat k obratu, utéct a uniknout na denní světlo. Ale proč bych to pro všechno dělal? Jsem jen bludný člověk. V záhybu vědomí se ukrývá dědictví předků a kolektivní vědomí, nacistické bunkry a vyhlazovací tábory. Ještě není ani šest a v tomhle konkrétním světě už jsem na nohou, abych házel polínka dříví po myších, co rejdí po pokoji. Osudu neunikneš. Ať je jak chceš nepochopitelný, vyjeví se v pravou chvíli. Čeká jako lapka za rohem a bacne tě přes ksicht tehdy, když jsi nejméně pozorný.
Tak sedím u okýnka a jsem sám sobě bezdomovcem. Je fakt, že raději vzpomínám než myslím, protože myšlení je děsně nezdravé. Vzpomínky mi víří nechtěně v úlomcích a ja, ať už chci nebo chci, je musím vnímat jako luční kobylky, které hopsají, sotva k nim natáhnu krok. Vybavují se mi neustále. Kobylky ostatně si spojuji s velmi křehkou vidinou letního dne, během kterého se sbírají mraky k bouřkám. Někde tam je zasuta i moudrost: všechno, co bylo, přešlo, všechno co bude, jednou přejde.
Když jsme u těch bezdomovců, takové slovo dlouho nebylo v naší aktivní slovní zásobě. To teprve politické spektru a rozdělení/přerozdělení moci je mezi nás chrstlo. Výsledky jsou mírně řečeno znepokoující. Stvořili jsme slovo, avšak jeho označení nás spíš leká, působí značně zarostlé, černý plnovous a černá tvář, patrně se nemá kde umýt, má ranec se svým majetkem a psa. Jezevčíka na vodítku. Když neleží na lavičce, bloumá okolo lampy. Musí se hrabat v popelnici a dbát o minimum lidských potřeb.
Nikdy jsem neměl potřebu domova, a proto jsem sám sobě bezdomovcem. Osud mi nadělil syndrom fragilního x chromozomu. Jsem úplný retard s cytogenetickou expresí.
Tak sedím u okýnka a jsem sám sobě bezdomovcem. Je fakt, že raději vzpomínám než myslím, protože myšlení je děsně nezdravé. Vzpomínky mi víří nechtěně v úlomcích a ja, ať už chci nebo chci, je musím vnímat jako luční kobylky, které hopsají, sotva k nim natáhnu krok. Vybavují se mi neustále. Kobylky ostatně si spojuji s velmi křehkou vidinou letního dne, během kterého se sbírají mraky k bouřkám. Někde tam je zasuta i moudrost: všechno, co bylo, přešlo, všechno co bude, jednou přejde.
Když jsme u těch bezdomovců, takové slovo dlouho nebylo v naší aktivní slovní zásobě. To teprve politické spektru a rozdělení/přerozdělení moci je mezi nás chrstlo. Výsledky jsou mírně řečeno znepokoující. Stvořili jsme slovo, avšak jeho označení nás spíš leká, působí značně zarostlé, černý plnovous a černá tvář, patrně se nemá kde umýt, má ranec se svým majetkem a psa. Jezevčíka na vodítku. Když neleží na lavičce, bloumá okolo lampy. Musí se hrabat v popelnici a dbát o minimum lidských potřeb.
Nikdy jsem neměl potřebu domova, a proto jsem sám sobě bezdomovcem. Osud mi nadělil syndrom fragilního x chromozomu. Jsem úplný retard s cytogenetickou expresí.
Podle Jandovského
Žádné komentáře:
Okomentovat