Mnoho minulých zim jsem pravidelně vždycky o pár dní propásl Vánoce, protože jsem byl tak nastřelený a ožralý, že jsem na ně zapomněl, ale tento rok mohu téměř slíbit, že se to nestane! Dokonce jsem si po cestě z worku udělal fotku nějakých trpaslíků svítících před verandami, aby mi připomínaly svátky pohody a rodinného štěstí. A vzpomněl jsem si, že jsem rád o Vánocích čítával Dickense, ty jeho povídky. A i když Nadějné vyhlídky zas tak vánoční tématiku nenesou, jsou přesto o něčem, co je Vánocům blízké: o penězích a stařenkách.
Očima vyhledal v hrsti mincičku, zabalil ji do papírku pomačkaného stářím a podal mu je. Tvoje, říká. Pamatuj si, je jen tvoje. Nikomu ji nedávej. Peníze, co ti patří, nikomu nedávej.
Tak jsem mu poděkoval upřenýma očima a to tak úslužně, až to přesahovalo meze slušného chování, však jsem se Vaška držel jako klíště už od příjezdu do města. Cizí pán v saku jim dal dobrou noc, dal dobrou noc i panu Piždochovi (který odcházel s námi) a mne odbyl pohledem, který mu nestál ani za obě oči, protože to jedno oko zavel a dělal, že dělá pravé divy tím, jak ho přimhouřil, záviděl mi minci. Kdybych si měl chuť po cestě domů povídat, povídal bych s ústy dokořán - taky, abych si vypláchl hubu od rumu co největším množstvím vzduchu. Ale nenadálé vynoření poklesku mě omráčilo a vrátilo do reality způsobem, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen myslet na to, co se stalo.
Sestra, kterou jsem objevil po příchodu domů v kuchyni, neměla náladu a její neobvyklá mlčenlivost dodala Vaškovi odvahy, aby jí řekl o šilinku, co jsme našli, pěkně lesklém šilinku z příkopu.
Falešný, projevila odhad sestra škodolibě. Jinak bys ho přece nedal klukovi, ne? Tak se na něj podíváme.
Vybalil jsem ho z toho pokrčeného papírku a po inspekci se ukázalo, že je pravý. Bodejť by nebyl, když jsem ho našel já.
Ale ale, copak je tohle? vzkřikla ségra překvapeně a popadla papír. Ty tu máš ještě tři librové bankocetle.
Ríša je mi svědkem, kolikrát se v noci budím a musím sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Ríša ví, jaké nervové křeče mě berou. Nohy a křeče, to je porod. Ale kdyby jen ty křeče, ty pro mě nejsou nic nového, přidala se ještě dušnost a úzkost, strach o mé milované. Kdybych je dovedla mít méně ráda a být míň citlivá, hned bych se vykurýrovala a měla nervy jak ze železa. Na mou pravdu, co bych za to dala, kdyby to šlo. Ale abych na vás v noci nemyslela - to je vyloučené! A tu ji zalil příval slz.
Očima vyhledal v hrsti mincičku, zabalil ji do papírku pomačkaného stářím a podal mu je. Tvoje, říká. Pamatuj si, je jen tvoje. Nikomu ji nedávej. Peníze, co ti patří, nikomu nedávej.
Tak jsem mu poděkoval upřenýma očima a to tak úslužně, až to přesahovalo meze slušného chování, však jsem se Vaška držel jako klíště už od příjezdu do města. Cizí pán v saku jim dal dobrou noc, dal dobrou noc i panu Piždochovi (který odcházel s námi) a mne odbyl pohledem, který mu nestál ani za obě oči, protože to jedno oko zavel a dělal, že dělá pravé divy tím, jak ho přimhouřil, záviděl mi minci. Kdybych si měl chuť po cestě domů povídat, povídal bych s ústy dokořán - taky, abych si vypláchl hubu od rumu co největším množstvím vzduchu. Ale nenadálé vynoření poklesku mě omráčilo a vrátilo do reality způsobem, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen myslet na to, co se stalo.
Sestra, kterou jsem objevil po příchodu domů v kuchyni, neměla náladu a její neobvyklá mlčenlivost dodala Vaškovi odvahy, aby jí řekl o šilinku, co jsme našli, pěkně lesklém šilinku z příkopu.
Falešný, projevila odhad sestra škodolibě. Jinak bys ho přece nedal klukovi, ne? Tak se na něj podíváme.
Vybalil jsem ho z toho pokrčeného papírku a po inspekci se ukázalo, že je pravý. Bodejť by nebyl, když jsem ho našel já.
Ale ale, copak je tohle? vzkřikla ségra překvapeně a popadla papír. Ty tu máš ještě tři librové bankocetle.
Ríša je mi svědkem, kolikrát se v noci budím a musím sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Ríša ví, jaké nervové křeče mě berou. Nohy a křeče, to je porod. Ale kdyby jen ty křeče, ty pro mě nejsou nic nového, přidala se ještě dušnost a úzkost, strach o mé milované. Kdybych je dovedla mít méně ráda a být míň citlivá, hned bych se vykurýrovala a měla nervy jak ze železa. Na mou pravdu, co bych za to dala, kdyby to šlo. Ale abych na vás v noci nemyslela - to je vyloučené! A tu ji zalil příval slz.
Žádné komentáře:
Okomentovat