Snesu jediný další den bez milosrdenství šílenství, které se mi přislibuje hned nazítří?! Která slepá ulička mi zbývá projít?
I když - říká se: hurá do toho, půl je hotovo. A právě s tímto pořekadlem na rtech se vydal můj kamarád, vesničan každým coulem, na výlet na hříbky. Bylo to jednoho pošmourného odpoledne a zdálo se, že je se svým rozhodnutím spokojen. Já už méně. Chtěl jsem ležet na posteli a dívat se na satelitní anténu, která trčela ze stěny za oknem, on mi však nakázal, abych šel s ním a pomohl mu dokolektit přehlédnuté houbičky a utrhnout je z míst, kam on by se neodvážil - např. v útrobách shnilého pařezu, poblíž kompostu atd.
Protože jsem mu byl povinován nejednou službou a dlužil jsem mu i za to, že u něj smím jen polehávat a pospávat v opojení a rauši, nijak jsem se nezdráhal, vzal si gumáky a baterku, protože jsem věděl, že má ve zvyku v lese zůstávat až do tmy a vydali jsme se s pořekadlem hurá do toho, půl je hotovo ztékat hradby šumivého šumavského lesíku. Po pár minutách procházky podél stromů jsem si uvědomil, že se patrně nalokal z mých utajených zásob lihu v podkroví, jinak přísný abstinent, protože se začal nekontrolovaně smát a šibalsky naznačovat, proč jsme sem přišli. Píchat. "Jak píchat? Lesní kundy?" Ne, prý pýchavky.
Šli jsme dále do hlubin temného hvozdu a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že buď nic neroste, nebo mám rozmazaný zrak a vše srůstá v jednu obří bedli, rozpitou v potůčky, mechy a kapradí. Tu se ozval štěkot psa. Naříkavý, táhlý, jako vytí vlka. A tehdy jsem si měl uvědomit, že člověk je proti přírodě jenom štěně a měl jsem se otočit na patách a odejít, řka: tady nic nezmůžeme, Alfrede. Naneštěstí lídr skupiny mě táhl dál směrem za štěkavým druhem. Už když jsme se blížili, něco se mi nezdálo. Vzduch zhoustl pachem rozkladu či výměškem roztočů. Kdybych si vzal mikroskop a namířil ho na na toho ďábelského psa, určitě bych na něm mimo jiné spatřil rozsivky. Mimo jiné, protože když jsem ho poprvé uviděl v celé jeho kráse, málem se mi podlomila kolena. Ležel u nějakých jeslí nebo boudy z překližek s hlavou v půdě a vypadal, že je obalený hustou vrstvou brouků. Co já vím, jak se jmenujou ty potvory, určitě bych mezi nimi poznal celou školku parazitů. Lezli po něm klišťata i blechy i vlasovci. Vypadal jako obří skunk s tělem navlečeným do klíšťat. Bylo mi do zvracení - jako když vidíte nový druh chobotnic, který vás zarazí svou ohyzdností, neměl jsem sílu k němu vykročit. Vyrazil jsem ze sebe skoro uraženě, že jdu domů. "Alfrede, asi je malinko nemocný, pojďme, necháme ho se vyléčit."
Ani nápad, řekl Alfred. Posunul se blíž a blíž a nakázal mi, abych ho pohladil. Co když má vzteklinu, ptám se. Zbytečně, protože vzteklina by ho nechala na holičkách a utekla, kdyby věděla, s jakou aberací tu ta zoufalá troska psa bojuje. Nakonec jsem odolal pokušení a řekl, že ho příště zabiju za to, že mě do věcí nutí. Abych to nezdržoval, Alfred u něj stál až do noci a prohlížel si všechny ty brouky na jeho srsti a já stál v závětří asi padesát metrů daleko a jistil ho zdálky. Psi jsou fajn patroni, ale smrdí a tenhle navíc byl nějaký prolezlý, takže jsem se s ním vážně nekamarádil. Domů jsem normálně došli v plné síle, já si ještě trochu zahulil haš a šel na kutě... A normálně usnul a spal... A snil. A ráno se k polednu probudím, dům prázdný, venku provizorní stany, cedule karanténa, lítají vrtulníky, chodí tam lidi v bílých a červených skafandrech a maskách s divnými trubicemi. Tváře se vyděšěně dívají zpod ochranných obleků. Prý bartonelóza. Alfred ji chytil od toho prašivého psa a já, musíme zaklepat, zdravý jak rybka. Smál jsem se, když mě přepravovali vrtulníkem do vojenské nemocnice a směju se ještě teď, že jsem byl tak moudrý a oříška si nepohladil. Alfreda prohlásili za mrtvého den nato.
I když - říká se: hurá do toho, půl je hotovo. A právě s tímto pořekadlem na rtech se vydal můj kamarád, vesničan každým coulem, na výlet na hříbky. Bylo to jednoho pošmourného odpoledne a zdálo se, že je se svým rozhodnutím spokojen. Já už méně. Chtěl jsem ležet na posteli a dívat se na satelitní anténu, která trčela ze stěny za oknem, on mi však nakázal, abych šel s ním a pomohl mu dokolektit přehlédnuté houbičky a utrhnout je z míst, kam on by se neodvážil - např. v útrobách shnilého pařezu, poblíž kompostu atd.
Protože jsem mu byl povinován nejednou službou a dlužil jsem mu i za to, že u něj smím jen polehávat a pospávat v opojení a rauši, nijak jsem se nezdráhal, vzal si gumáky a baterku, protože jsem věděl, že má ve zvyku v lese zůstávat až do tmy a vydali jsme se s pořekadlem hurá do toho, půl je hotovo ztékat hradby šumivého šumavského lesíku. Po pár minutách procházky podél stromů jsem si uvědomil, že se patrně nalokal z mých utajených zásob lihu v podkroví, jinak přísný abstinent, protože se začal nekontrolovaně smát a šibalsky naznačovat, proč jsme sem přišli. Píchat. "Jak píchat? Lesní kundy?" Ne, prý pýchavky.
Šli jsme dále do hlubin temného hvozdu a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že buď nic neroste, nebo mám rozmazaný zrak a vše srůstá v jednu obří bedli, rozpitou v potůčky, mechy a kapradí. Tu se ozval štěkot psa. Naříkavý, táhlý, jako vytí vlka. A tehdy jsem si měl uvědomit, že člověk je proti přírodě jenom štěně a měl jsem se otočit na patách a odejít, řka: tady nic nezmůžeme, Alfrede. Naneštěstí lídr skupiny mě táhl dál směrem za štěkavým druhem. Už když jsme se blížili, něco se mi nezdálo. Vzduch zhoustl pachem rozkladu či výměškem roztočů. Kdybych si vzal mikroskop a namířil ho na na toho ďábelského psa, určitě bych na něm mimo jiné spatřil rozsivky. Mimo jiné, protože když jsem ho poprvé uviděl v celé jeho kráse, málem se mi podlomila kolena. Ležel u nějakých jeslí nebo boudy z překližek s hlavou v půdě a vypadal, že je obalený hustou vrstvou brouků. Co já vím, jak se jmenujou ty potvory, určitě bych mezi nimi poznal celou školku parazitů. Lezli po něm klišťata i blechy i vlasovci. Vypadal jako obří skunk s tělem navlečeným do klíšťat. Bylo mi do zvracení - jako když vidíte nový druh chobotnic, který vás zarazí svou ohyzdností, neměl jsem sílu k němu vykročit. Vyrazil jsem ze sebe skoro uraženě, že jdu domů. "Alfrede, asi je malinko nemocný, pojďme, necháme ho se vyléčit."
Ani nápad, řekl Alfred. Posunul se blíž a blíž a nakázal mi, abych ho pohladil. Co když má vzteklinu, ptám se. Zbytečně, protože vzteklina by ho nechala na holičkách a utekla, kdyby věděla, s jakou aberací tu ta zoufalá troska psa bojuje. Nakonec jsem odolal pokušení a řekl, že ho příště zabiju za to, že mě do věcí nutí. Abych to nezdržoval, Alfred u něj stál až do noci a prohlížel si všechny ty brouky na jeho srsti a já stál v závětří asi padesát metrů daleko a jistil ho zdálky. Psi jsou fajn patroni, ale smrdí a tenhle navíc byl nějaký prolezlý, takže jsem se s ním vážně nekamarádil. Domů jsem normálně došli v plné síle, já si ještě trochu zahulil haš a šel na kutě... A normálně usnul a spal... A snil. A ráno se k polednu probudím, dům prázdný, venku provizorní stany, cedule karanténa, lítají vrtulníky, chodí tam lidi v bílých a červených skafandrech a maskách s divnými trubicemi. Tváře se vyděšěně dívají zpod ochranných obleků. Prý bartonelóza. Alfred ji chytil od toho prašivého psa a já, musíme zaklepat, zdravý jak rybka. Smál jsem se, když mě přepravovali vrtulníkem do vojenské nemocnice a směju se ještě teď, že jsem byl tak moudrý a oříška si nepohladil. Alfreda prohlásili za mrtvého den nato.
Žádné komentáře:
Okomentovat