Dobré, jdu si koupit žrádlo, nechce se mi dojídat hnijící zelenomodrý chleba. A pak úvahoverše na volné téma, něco na způsob mýtu o Sisyfovi. Je 17:49, se štěstím za hodku začnu.
Víte, jak je to s láskou. Kdyby stačilo jen milovat, vše by bylo přílíš jednoduché. Víme dobře, že čím víc milujeme, tím víc se v nás upevňuje absurdno. Don Juan a jeho vžité zaškatulkování, že byl holkař proto, že ženami pohrdal nebo je prostě nemiloval, je směšně zavádějící. Víme přece dobře, že bloud hledající lásku nemá u žen žádný úspěch.
Musel ženy milovat s týmž zápalem pokaždé znovu a znovu, aby uplatil svůj dar lásky a jejího neustálého probádávání.
Ženy si myslely, že mu přináší něco, co do té doby nezažil. Ačkoliv je nabíledni, že se všechny pletou a když přijde jedna z nich a volá: "Hle, konečně jsem ti dala lásku," překvapí ještě někoho, že je to zvolání Juanovi k smíchu?
"Konečně? To sotva. Jen ještě jednou," vece na to. Nebo něco takového.
Proč by měl člověk milovat jen vzácně, jednou za život nebo prostě ojediněle, aby mohl milovat silně?
Vím, že jsem miloval spoustu holek, některé z nich byly pořádné smažky na háčku a v té kebuli toho taky moc neměly, ale miloval jsem je, jak neupřímněji jsem uměl. Jednu samozřejmě nejvíc, Osudovou, téhle nemoci už se, jak se zdá, do smrti nezbavím.
Byl Don Juan smutný? Těžko. Dost o tom pochybuji. Smutní jsou jen lidé, kteří nevědí a nebo doufají, nebo obojí. Juan mohl být smutný v době učednické, kdy ještě doufal, ale později asi sotva. Je jako nenapodobitelný mistr umělec, který zná své meze a nikdy je nepřekračuje, jeho duch se usazuje v čase fyzického působení a upomíná na samozřejmost, která je ostatním nedosažitelná. Těžko být smutný, když poblíž ženy dosahuje uklidňující chuť jedinečného vědění. Pach těl je pořád nejsilnější stimulant energie, který člověk zná. Rozhodně neopouští krásnou ženu proto, že ho nepřitahuje. Krásná baba je vždy žádoucí. Touží ale po jiné, to je rozdíl.
Camus říká, že snažit se vidět v Juanovi člověka, odchovaného Kazatelem, je balamucení. Nic pro něj není marností, leda naděje na jiný život. Dokazuje to, protože o něj hraje se samým nebem. Nic mu není vzdálenější než lítost nad touhou ztracenou v radovánkách - ta se hodí k impotentům. Nebo k Faustovi, který v Boha věřil natolik, že se zaprodal ďáblu...
Don Juan je dost jednoduchý chlap. Mají ho za slabocha a podvodníka. Co přijde po smrti, je pro něj vedlejší, důležité je teď žít. Pro toho, kdo umí žít, je všechno malicherné. A nikdo to neumí líp než on.
Pro ostatní, kdo tak žít neumí: život jako dlouhý sled dní, život, který neuspokojuje, který by hned vyměnil za jiný, život, se kterým se obtížně smiřuje, v němž neumí odpouštět. Prostě život, jak ho mnozí znají.
Musel ženy milovat s týmž zápalem pokaždé znovu a znovu, aby uplatil svůj dar lásky a jejího neustálého probádávání.
Ženy si myslely, že mu přináší něco, co do té doby nezažil. Ačkoliv je nabíledni, že se všechny pletou a když přijde jedna z nich a volá: "Hle, konečně jsem ti dala lásku," překvapí ještě někoho, že je to zvolání Juanovi k smíchu?
"Konečně? To sotva. Jen ještě jednou," vece na to. Nebo něco takového.
Proč by měl člověk milovat jen vzácně, jednou za život nebo prostě ojediněle, aby mohl milovat silně?
Vím, že jsem miloval spoustu holek, některé z nich byly pořádné smažky na háčku a v té kebuli toho taky moc neměly, ale miloval jsem je, jak neupřímněji jsem uměl. Jednu samozřejmě nejvíc, Osudovou, téhle nemoci už se, jak se zdá, do smrti nezbavím.
Byl Don Juan smutný? Těžko. Dost o tom pochybuji. Smutní jsou jen lidé, kteří nevědí a nebo doufají, nebo obojí. Juan mohl být smutný v době učednické, kdy ještě doufal, ale později asi sotva. Je jako nenapodobitelný mistr umělec, který zná své meze a nikdy je nepřekračuje, jeho duch se usazuje v čase fyzického působení a upomíná na samozřejmost, která je ostatním nedosažitelná. Těžko být smutný, když poblíž ženy dosahuje uklidňující chuť jedinečného vědění. Pach těl je pořád nejsilnější stimulant energie, který člověk zná. Rozhodně neopouští krásnou ženu proto, že ho nepřitahuje. Krásná baba je vždy žádoucí. Touží ale po jiné, to je rozdíl.
Camus říká, že snažit se vidět v Juanovi člověka, odchovaného Kazatelem, je balamucení. Nic pro něj není marností, leda naděje na jiný život. Dokazuje to, protože o něj hraje se samým nebem. Nic mu není vzdálenější než lítost nad touhou ztracenou v radovánkách - ta se hodí k impotentům. Nebo k Faustovi, který v Boha věřil natolik, že se zaprodal ďáblu...
Don Juan je dost jednoduchý chlap. Mají ho za slabocha a podvodníka. Co přijde po smrti, je pro něj vedlejší, důležité je teď žít. Pro toho, kdo umí žít, je všechno malicherné. A nikdo to neumí líp než on.
Pro ostatní, kdo tak žít neumí: život jako dlouhý sled dní, život, který neuspokojuje, který by hned vyměnil za jiný, život, se kterým se obtížně smiřuje, v němž neumí odpouštět. Prostě život, jak ho mnozí znají.
Žádné komentáře:
Okomentovat