Po letech vidím u téhož nástupiště spolužačku ze střední, už tehdy byla rajda, nyní vrhajíc uštvaný pohled, kolem úst jí hraje zlá vráska a peskuje neduživé, zádumčivé děcko. Vozíval jsem s ní tramvají číslo 1 třicet minut tam, třicet zpátky, než jsem ji den co den (kdy jsem byl ve škole, ergo spíš jednou týdně) vyprovodil k pojizdným schodům vedoucím k industriální zoně a jak se jako pírko spouštěla k zemi, pásl se na jejím zadku.
Janota píše něco jako, že takhle hloupě to s námi přece nekončí, někdo se přeci musel prosmýknout svírajícími se skalami času, někdo třeba jen docela malý, abychom na těchto pustých ostrovech už nikdy nezůstali sami.
Asi je to tak, že tam někde v temnotách, kde ohníčky opojení meskalinu hoří jak cizí světy, uviděl jsem v jediném okamžiku cestu do krajiny čiré radosti, kde úlomky nesdělitelného skládají se do mozaiky našeho bytí, kde setkání s anděly jsou i nadále možná a hlavně kde zázraky se dějí těm, kdo na ně stále jako malí Jardové věří.
Kdysi jsem býval závislý na té konkrétní změně vědomí, na peyotlu a klidně jsem šukal obstárlou italsko-rumunskou překupnici, jen abych ho měl stále dostatek, vozil ji k nám nějaký Indián, nejspíš slyšel na přízvisko Černý medvěd, který plynně mluvil snad všemi jazyky světa. Pohled na něj byl otřesný, vypadal jako posekaná louka.
Na peyotlu, kdy večerní slunce se uhnízdilo ve tvých vlasech, co dělat když klišé je nejpřesnějším opisem situace?, jsem se taky seznámil s Philem. Došel jsem až na samý konec a začínám se vracet do krajin, které jsem kdysi míjel lhostejně, v obráceném sledu. Propsychotropoval jsem se na druhou stranu, ale než se tak stalo, Phil, který vypadal nachlup stejně jako Sam Childers a snad jím i byl, neboť tak jako Sam měl neuvěřitelný náboj (sotva vlezl do místnosti, hned ho byla plná), mi ukázal, že abych z kaktusků něco měl, musím být především soustředěný, ne zpitý pod obraz. Že pravidelné pití odvaru z mučenky může kvalitativně povznést můj stav až k euforii. Co příšlo po vystřízlivění, bylo však víc než večerní vítr, než umanutost žen, co si lakují nehty jen proto, aby je měly barevné. Smutek, ano, smutek. Ale stejně bych ho ještě jednou chtěl prožít znovu.
Janota píše něco jako, že takhle hloupě to s námi přece nekončí, někdo se přeci musel prosmýknout svírajícími se skalami času, někdo třeba jen docela malý, abychom na těchto pustých ostrovech už nikdy nezůstali sami.
Asi je to tak, že tam někde v temnotách, kde ohníčky opojení meskalinu hoří jak cizí světy, uviděl jsem v jediném okamžiku cestu do krajiny čiré radosti, kde úlomky nesdělitelného skládají se do mozaiky našeho bytí, kde setkání s anděly jsou i nadále možná a hlavně kde zázraky se dějí těm, kdo na ně stále jako malí Jardové věří.
Kdysi jsem býval závislý na té konkrétní změně vědomí, na peyotlu a klidně jsem šukal obstárlou italsko-rumunskou překupnici, jen abych ho měl stále dostatek, vozil ji k nám nějaký Indián, nejspíš slyšel na přízvisko Černý medvěd, který plynně mluvil snad všemi jazyky světa. Pohled na něj byl otřesný, vypadal jako posekaná louka.
Na peyotlu, kdy večerní slunce se uhnízdilo ve tvých vlasech, co dělat když klišé je nejpřesnějším opisem situace?, jsem se taky seznámil s Philem. Došel jsem až na samý konec a začínám se vracet do krajin, které jsem kdysi míjel lhostejně, v obráceném sledu. Propsychotropoval jsem se na druhou stranu, ale než se tak stalo, Phil, který vypadal nachlup stejně jako Sam Childers a snad jím i byl, neboť tak jako Sam měl neuvěřitelný náboj (sotva vlezl do místnosti, hned ho byla plná), mi ukázal, že abych z kaktusků něco měl, musím být především soustředěný, ne zpitý pod obraz. Že pravidelné pití odvaru z mučenky může kvalitativně povznést můj stav až k euforii. Co příšlo po vystřízlivění, bylo však víc než večerní vítr, než umanutost žen, co si lakují nehty jen proto, aby je měly barevné. Smutek, ano, smutek. Ale stejně bych ho ještě jednou chtěl prožít znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat