Šedě olověné, klidné nebe (na důkaz mám fotky) se nenadále přehouplo do tmy, je suchá mrazivá noc. Téměř odpočítávám vločky sněhu, které zdráhavě a dlouho víří, než se snesou k zemi. Dělníci z tramvajového parku a telefonistky z kanceláří se scházejí ve společném bistru. Všichni mají holínky nad kolena a kožené bundy. Jen já vězím v roztrhané mikině a černém flísovém džínu, špinavém od bahna.
Koukám na avenue, dolů po ulici se valí davy lidí, opravdové husté davy, tváře a tváře, zimníky a čepice, starci, ženy i děti, všichni táhnou do ulic za svým určením.
Podnikem se line popová sračka. Naproti mě usedá produktivní muž a v ruce drží mobil, esemeskuje. Pobrukuje si. Pak, v jeden docela bezvýznamný okamžik, se na mě kose podívá a zas skloní zrak. Zpěv z rádia se rozptýlil a zmlkl. Náhle je znovu slyšet chřupavý krok nesmírného davu po umrzlé dlažbě. Našpicuji uši a zastříhám jimi, tenhle reflex mi ještě nezakrněl. Slyším jednotvárnost hlasu číšnice. Vidím hanbu v jejích očích. Zvedá se od stolu, jako kdyby se chystala na křížovou cestu (a cítím, že má krámy).
Chtělo se mi posedět mlčky, pokusit se vrátit do toku myšlenek, kam jsem zabloudil, když jsem tu seděl naposledy. Což bylo přesně před třemi týdny. Popřemýšlet si, sestavit protest na život a pak se zas pokojně rozejít do své ubytovničky.
Jenže mi bránil hluk ulice. Ztratil jsem se ve zmatku. Vida, provinilá číšnice má padla (zamrdala si s kuchařem a bojí se svému mexickému umývačí nádobí sdělit tu novinu, ale udělá to, protože je ještě naivní mladá idealistka a miluje ho). A já sténám, protože úzkou uličkou se valí další dav, už ani nezastavuje na protějším chodníku, ale valí se hlava nehlava směrem ke mně.
Připomeňte mi, abych si dal zasklít dveře na balkón své mysli. Nebo je aspoň na zimu zamykal!
Koukám na avenue, dolů po ulici se valí davy lidí, opravdové husté davy, tváře a tváře, zimníky a čepice, starci, ženy i děti, všichni táhnou do ulic za svým určením.
Podnikem se line popová sračka. Naproti mě usedá produktivní muž a v ruce drží mobil, esemeskuje. Pobrukuje si. Pak, v jeden docela bezvýznamný okamžik, se na mě kose podívá a zas skloní zrak. Zpěv z rádia se rozptýlil a zmlkl. Náhle je znovu slyšet chřupavý krok nesmírného davu po umrzlé dlažbě. Našpicuji uši a zastříhám jimi, tenhle reflex mi ještě nezakrněl. Slyším jednotvárnost hlasu číšnice. Vidím hanbu v jejích očích. Zvedá se od stolu, jako kdyby se chystala na křížovou cestu (a cítím, že má krámy).
Chtělo se mi posedět mlčky, pokusit se vrátit do toku myšlenek, kam jsem zabloudil, když jsem tu seděl naposledy. Což bylo přesně před třemi týdny. Popřemýšlet si, sestavit protest na život a pak se zas pokojně rozejít do své ubytovničky.
Jenže mi bránil hluk ulice. Ztratil jsem se ve zmatku. Vida, provinilá číšnice má padla (zamrdala si s kuchařem a bojí se svému mexickému umývačí nádobí sdělit tu novinu, ale udělá to, protože je ještě naivní mladá idealistka a miluje ho). A já sténám, protože úzkou uličkou se valí další dav, už ani nezastavuje na protějším chodníku, ale valí se hlava nehlava směrem ke mně.
Připomeňte mi, abych si dal zasklít dveře na balkón své mysli. Nebo je aspoň na zimu zamykal!
Žádné komentáře:
Okomentovat