Fištrón

Víte, že jsem svého času choval rybky? Byl jsem vášnivý chovatel rybek, než mi je zákeřně povraždili, když mi nepřátelé nasypali do akvárka snad kilo cigaretových nedopalků a litry ginu. Větší rybky jako akary mi spláchli do hajzlu a ostatní, třeba paví očka, ty mé nejmenší největší radosti, zas ponořily do vroucí a nechali je vysmažit. Od té doby se od rybiček držím dál a raději je sleduji jen na fotkách. Bojím se, že by se znovu vytvořila frakce nezbedníků a znovu by je vystavila potupné smrti.

Takže od aqui až k depresím. No nic.

Motto od Legera:

Hahaha! svět se do kolečka točí
i každý kámen, jak naň noha vkročí!
A oživeny mocí tajemnou
se domy, stromy klaní přede mnou, -

Babička po pás ve sračkách

Musela se na ni usmát. Drobounká ženka, čerstvá vdova, seděla za komtesou Daliou a její matkou a pak tam stál i pastor, který děvčatům hrubě pokynul a v dialektu zadrmolil, aby se obrátily k severní částí dómu a modlili se. Ačkoliv babička neuměla chodsky, aspoň se zasmála a zašeptala: dívej se na oltář, sleduje tě náš Pán. Kněz chytil do pazour velebnou svátost a shromážděný lid začal pět v chóru: Beránku, smiluj se, buď dobrý Krist, nenos nám trny a nepodpaluj naše dřevěná stavení. Zvony přizvukovaly, jako kdyby šlo o nějakou podstatnost. Obřad skončil a všichni se ozlomkrk hrnuli ze dveří. Bezděčně utvořili průvod, na který byl jako na všechny průvody veskrze smutný pohled.
Vpředu šly pochodem vchod děti, pak honorace po boku s luxusními prostitutkami, ověnčená děvčátka s gumovými kačenkami, úplně vzadu poslední se opírala o hůl a sotva se pajdala babička po pás ve sračkách. Měla těžký život, navíc měla v uších vycpávky, i když byla dočista hluchá, aby nemusela poslouchat (či lépe řečeno rozeznat občas slovo) pokřikování lidu a selsky obhroublé kecy. Korouhvičky se zvedaly nad hlavami lidu a pěkně do větru šuměly, všude čpělo kadidlo ještě z kostela, čerstvá klesť a kytky rozházené tak, aby se po nich muselo dupat.
Jaká pastva pro oči však pro Honzu! Kolik nádhery a parády ve skotačivých pohybech dívčín s ladnými kotníky.
Měl na sobě ornát kněžský, právě dokončil teologickou fakultu a pyšnil se titulem Kn nebo mezinárodní nomenklaturou pR (kněz). Poctivě vyhlížející maník vedle něj, asi padesátiletý, možná jeho otec, se k němu naklonil a ukazoval na Daliu. Jednoduše, elegantně ustrojenou, s vyšperkovaným krkem, který se jako šíje zmijí trochu nepříjemně nakláněl. Měla i krajkovou čepičku, vkusně přistrojenou a oproti selkám ve škrobených čepcích a bílých plachetkách, působila jako zjevení a nepřiznaný hřích ze zahrady getsemanské. Trochu samým chtíčem mlaskl, ale pak se zas vžil do role staršího a vyžilejšího a přenechal pokusy o dobytí jejího srdce Honzovi.
Náhoda tomu chtěla, aby průvod šel zrovna kolem hostince. Venku se dohadoval číšník s číšnicí o tom, kolik dostali včera dýžka a že je únavné se v tom vedru na zahrádce dřít pro takové šušně. Hostinec či lépe řečeno šenkovna měl už ve vsi bohatou historii. Nejdříve to byl hodinový motel a pak, po válce s Búry sloužil krátce jako ambasáda, než se stal znovu motelem a před deseti lety oficiálně a snad už natrvalo hostincem.

Teď mě spolubydla přerušil, takže končím.

Podle Němcové