Pisoár čili o mušli

Hodím do sebe krajíc chleba a vajco, snídaně je základ, děti, seru na prasata ze zlatého vrhu, budu žrát just celý den, abych byl pěkně vypasený. Napjatě očekávám, co se stane za hodinu, za dvě, do večera, doufám, že mi dojde nějaký krém na vlčí zrno, které už půl roku hyzdí mé víčko. Avšak zároveň prohlašuji s krajní skepsí, že nikterak nevěřím, že bych ho mastí vymizíkoval.. tu pomůže akorát operace.
Plány na dnešek: přežít. Davy venku, pitomá & neupřímná přání, hranou soustrast, předstíraný soucit, falešné pochlebování. Všechno to pozlátko, které se nabaluje na projevy radoby vděčnosti za usmrkanou dobu, kdy si lidi nemají, tak jako po zbytek roku, vůbec co říct. Teď mi do uší piští Janis Joplin, bůhvíproč, Summertime, opravdu podařený playlist. Místo abych se aspoň jednou v roce zklidnil u poslechu Rybovy mše, zadělávám si na psychedelické trable, neboť dál se hlásí nějaký technolike psytrance a pokoutní house, a už ne tak moc wonderózní hobojový koncert v C dur od Cimarosy, něco Vysockého a na spravení šmaku obligátní screamoband Kaospilot.
Tak snad se v klidu míru aspoň dosyta nažeru, nic víc už nechci, jen ten kmínový chléb za osmdesát centů, sůl a vajíčko natvrdo. Jsem včera večer jako obvykle u Mexiků pojídal burritos a spanilá dcera majitele s koštětem v ruce šme

(průběžné odskakování) ***

jdila po celé jizbě, ověšené nevkusnou výzdobou, sněhovými vločkami na řetězu atp. Vypadá jak Selena Goméz, a proto se k ní nehodí ani metla, ani vařečka. Jen ten čurák do ruky. Hrdlo osvěžil doušek vody s citrónem. Nakonec jsem vyhrabal z koše i slaninu. Zapil steroidy. A už se cítím jako dvouletý Jarda, kterému poprvé představili sekačku a on teď říká: to je moje sekačka. Bohudík za to. Tak o čem. Znal jsem jednoho kluka, který znepokojen chodem svět a dlouhým bezdomovectvím, vydal se odčinit své hříchy a aby nedal najevo své hoře, svou slabost, měl skoro pleš a raději si nerval zbývající vlasy z hlavy, a místo toho si koupil příčešek, velmi luxusní, a každé ráno si ho mazal pomádou, která voněla po borůvkách.
Toulavá jeho duše se vydala do Očistce. Objevila se tam v bezduchém těle, jakoby na hranici viditelnosti a správcové duší za hlasitého vzlykání uvedli ho do truchlícího kruhu, kde probíhala ceremonie odhříšnění. Duše jeho trvale se odebrala do předhádí, tedy do předpodsvětí, kde jí bylo vykonati poslední pořízení a pokus ze své trouchnivělosti vykřesat trochu světla pro soudce duší, kteří rozhodovali o jejím věčném osudu. Duše je navzdory přesvědčením laiků velmi lehká. Je tak lehká, že když umřete, sotva osm gramů vašich skutků, vyletí spolu s ní "z komína" a vydá se na toulavou popouť podél svíravých stínů, vrhaných v jeskyních ve tvaru mamutího klu. Proč v jeskyni? Protože první duše se zrodila spolu s ohněm. Spolu s nebojácným, půl božským Prométheem, procházejícím se v jeskyních, který prve rozžal pro lid tu efektivní prskavku, naučil je řemeslům a uměnám, a nemít tak všetečného bratra, měli bychom se bez Pandořina daru celkem obstojně. A další první oheň podle historiků, kteří nemají fantazii, rozdělal homo erectus, ten, jak známo, se schovával do jeskyň před rozmary počasí a líté zvěře. Tam si také vypěstoval inteligenci vařením, mícháním ingrediencí v kotlíku a postupným vrháním předmětů na nepřátele či příbuzné (oštěpů, kamenů) - ruka, toť sídlo mysli, podle ní se pozná stav mozku i celková povaha člověka.

Všechny vznešené věci jsou stvořené z ohně vášně - hrdinství, poezie, krása. I ty kytky. Růže je inkrustovaný oheň. Láska je jiskra u sporáku nebo stodoly požár, podle toho, kým jste, ale vždycky plane či dýmá. Tvář zdivočelá vztekem jistě shoří na troud, stejně jako bázlivý úsměv ruměnného děvčete uhasí zápal něhy.

Jednou někdo napsal:

Jak vysoká je cena za pravdu,
jak nízko můžeme klesnout,
jak daleko jsi ty,

a nemusel přitom být poblíž dalších ztrát, jako musíme být my, co jsme na Vánoce zavřeni v depresivním pokoji o bílých zdech. Nejradši bych vypálil celý roh Leclaire a tady toho vévody, co porazil u Waterloo Napoleona se spojeneckým vojskem, jen abych viděl zděšené výrazy sousedů! Na Santu jste nečekali výjezd hasičů, co? Máte to lepší jak v kině, pohled z okna nahrazuje divadlo i maškarní bál.

S tváří triumfátora vstupuje Santa na zahradu a zakopává ponožky s dárky, tu vedle stojanu na hadici, tam vedle lehátka. Činí tak s úchvatnou vervou a nepředstíraným fanatismem, úplně na sebe strhává pohledy i nadšení, mimovolně pramenící z nálady. Maminka s kočárkem a tatínek pyšný na své princezny představují dokonalý trojúhelník spokojenosti, základ státu, který by se pro své obyvatele rozdal. Bohužel - jak málo je takových pravoúhlých trojúhelníků bez odchlíplých rohů nebo s otupělými úhly. Kolik jsem v životě potkal vymaštěnců - to by bylo marno počítat. A přesto i oni mají podíl na štěstí a jsou víceméně slušnými otci rodin, přinášejí do chýše své těžce vydělané dukáty a dělí se o pohodu a harmonii s manželkou a dětmi. Jakmile však pomyslím na jejich chování mimo rodinný kruh, zatřese mnou hnus. Jak můžou takoví šulini dělat otce? Chtěl bych být vychováván někým, kdo považuje Dodge Viper za nejdokonalejší vozidlo na planetě Zemi? Co bych dal za podivína, který by volil žebřiňák, tu aspoň hovoří srdce, které se nebojí posměchu. Říká se sice rozděl a panuj, ale mám pocit, že malichernosti nelze dělit, rozhodně ne tak, aby nevzbudily komický dojem.

Vlastně symbol mezi symboly, přináší nám gesto. Jde o to, abychom se naučili mezi stovkami jiných, všedních dní uvidět podstatu vzájemné podpory a už nevyjít z údivu, jak je všemocná. Tady se běžně na Boží hod otevřou podchody a přijdou kuchaři z lepších restaurací obracet ve vroucím tuku ryby, servírované chudým bez přístřeší na papírových podnosech. Jde asi o projev univerzálnosti povah. Na jednu stranu nevšímavost po celý rok, na druhou ochota přispět svou troškou do mlýnku.
Santa je jako pavouk. Máme na něj speciální alarm, který se spustí, kdykoliv o něj jen zavadíme pohledem, z biologického hlediska nás měl ochránit před těmito nepříjemnými vetřelci. Santa a děda mráz ruské provenience chodí jak poslední vágusové, a mají společné jen to, že je lákají malé děti. Kdysi jsem chodil s holkou, která mě posléze na pár let zavrhla, když se provalila její nevěra miláčkovi, a ta furt říkala, že jsem strašný vagabund. Do té doby jsem to slovo skoro neslyšel, bylo mi devatenáct a přestože jsem znal všecky ty mais où sont les neiges d'antan zpaměti, nikdy jsem to slovo neslyšel v souvislosti se současným člověkem. Ale já si narozdíl od Santy nemusím klást děti na klín a žebrat od nich tahání za vousy.

Vzpomínám na své kantory ze střední, z těch různých škol, obchodek a tak, co jsem zkoušel. Všichni byli překvapení, jak rychle, bez námahy se učím a dávali mě za vzor školníkovi; kdyby bývali věděli, jak jsem dopadl, zhrozili by se svých unáhlených doporučení. I nedávná minulost ukázala, že když potkávám učitelky ze základní, vidím, jak jsou smutné, když vidí, jaká troska ze mě zbyla. Vzpomínám vždy na dobrého žáčka Foltýna a jeho oblíbené básníky, pěvce a turnéry, který když měl na krajíčku pláč, uraženě se mračil a hrozně se nafoukl.
Dával najevo, jak hrozně opovrhuje lidmi, kteří ho známkují v něčem tak přízemním, jako je škola vůbec. A mně ho bylo vlastně dost líto, když jsem viděl, že ho trápili, kde mohli. A když měl tu svou roztřesenou bradou a skákající ohryzek, snažil jsem se mu ve své bezelstnosti pomoci. Bezvýsledně, jak jinak. Každá dobře míněná rada se obrátí ve svůj opak a následuje dláždění cest dobrých úmyslů.

Poznal jsem jednoho jediného chlapa, který v mých očích měl fortitudo, přestože vše dělal léžerně jako každý nadanec, a na běžné věci nedbal, měl víc kuráže než všichni ostatní. Odvahu jsem považoval odjakživa za největší mužskou ctnost. Stal se mým nejlepším přítelem a součástí mého osudu. Bobby B. Depkoidní pankáč ze staré školy. Někdy vysmátý jak lečo, jindy a častěji zdopovaný rivotrilem. Zažili jsme parádní akce, měli parádní holky a pro případ, že už se nikdy neuvidíme, že tady umřu, rád bych mu poděkoval, že mi pomohl přežít, když mi bylo nejhůř.

S někým se vypsala, mladičká básnířka, láska jako hobby, tak se zpívá, kdekdo o tom mluví, ale ptám se: kdo to zažil. Tak jsme tehdy byli zbouchnutí do stejné holky, alternativka a moc nadaná malířka, grafička, designérka, keramička, sochařka, tanečnice, kuřačka, pijanka. Vlasy jako len. Kukuč jako Anchesenamon. Ať žije 18. dynastie v Egyptě, která ji dala podobu. Snad musela spát z celého města jen s námi dvěma, protože na nic jiného ji čas nezbyl, pořád laid down. Kde je jí konec, té naší velké lásce, té, která mi nikdy neodpustila, kvůli které jsem se málem upil k smrti. Rád bych věřil, že snídá na břehu na jezera a maluje kachny a hloubky lesů. Nebo plochy aktů, seznámila mě s geniálním, ještě než chytl raka hrdla, Sabevem, od kterého mám portrét. Naučila mě obdidovat Nitsche. Naučila mě patlat akvarely, naučila mě rýpat a tisknout linoryty, stáčet hrnky, dělat korálky z fima. Připravila mě na Osudovou. Jak bych jí mohl nemilovat, přestože mě odsoudila k nejhroznějšímu člověčímu utrpení.

Pamatuji si, jak jsme sedávali v knajpě až do smrákání, ona pořád seděla s tužkou a kreslila štamgasty, a když už neviděla, zapnul jsem jí bodovou baterku, která pájela, co bylo na papíře s tím, co bylo poblíž, a přitom jsem se celé hodiny vpíjel do jejího jemného profilu, později už mě přepadaly sluchové halucinace, to z těch absintů a hruškovic, ale pořád jsem se tam jen tak kolébal a neodvážil se jí dotknout, když se zamračila, když se zasmála, a když smrákání přešlo v tmu, bolelo mě u srdce z náhlého nepoznaného dojetí. Měla tak bledé ruce a její nehty zářily jako měsíc s růžovým přelivem. Stačilo jen hlavu zvrátit nazad a zavřít oči, pocit štěstí byl úplný. Výčerpávajícně úplný. Sice nerozumím muzice a může mě dojmout mužsky brutální bití na bubínek i hudba sfér, ale vizuální podněty mě pokaždé naplnily vděčností, že je můžu vnímat. Byla to trochu extáze, která mě pohlcovala - ne zdaleka jako chlast, ale svým uvolněnějším způsobem - schylovalo se zkrátka k bouři. Když jsem musel, tak jsem zkrátka musel, vyšel jsem ve tři ráno do herny, že jdu jako na pár piv a vrátil se dalšího dne o šest, protože jsem potkal známé, ale ve skutečnosti proto, že jsem nemohl snášet její krásu. Děsila mě drahota jejího vkusu, to, jak byla neustále upravená a vnadná, když já tomu nikdy moc nedal.

Jakpak se así mají kolegyňky a kolegové z blogu? Já mám akorát poledne. Jakpak se má asi Jitka, Jana, další Jana, Andrea, Jarka, Vendy, Klárka, Elis, doDina, Karina a když už jsem začal vyjmenovávat, tak Pavel, další Pavel, Akim, Lukáš a další. Jak se asi daří vědkyni na peří? Ví vůbec, že je Štědrý den? Nejspíš ne.

Každopádně všem ze srdce vinšuji právě to, co si přejí. Tak na rok brzký nástupu hlemýždě. Šneka.