Sedím na posteli, mačkám stopky, zkouším přesnost, jak se nejlíp přiblížím sekundě - na tisíciny. Nahulím Debauchery, znáte je, ne? Už prskala ozvučná deska. The Unbroken, Zombie Blitzkrieg. Vlastně asi ne, ani death metaloví fandové je neznají. Hrajou něco jako death & roll. Prostě na bednách bum na plný kule a po dvou vteřinách 673 setinách slyším za okýnkem hlas: u dumbfuck turn it off nějakého Afroameričana, který asi stalkuje, protože jinak nechápu, co v tom záhonu dělá. Trochu uberu na volume. Zalez zas do solárka, kovboji, domlouvám mu česky. Tváří se nasraně. Asi jsem mu šláp na kuří oko. Možná někdo z jeho minulosti patřil do té skupiny a zradil ho, takže automaticky každého, kdo mu ho připomene, toho zrádce, ihned považuje za stejného zrádce. V té tmě z něj vidím jen bílé zuby a svítící bělma, je tak černý, že ani jeho tmavé oblečení nerozeznám. Otevřu držku, abych mu oplatil stejný pohled a v momentě, kdy záhledne mé černé zoubky, nasadí vyděšený výraz a kvapně se obrací k odchodu. Ale to mi nestačí a volám za ním tak, že přeřvávám Debauchery: a už se nevracej, negře! Jinak tě zbavím kůže, normálně si ji opeču na rožni. Zas to nahulím a jedu dál stopovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat